Médii hýbe podivný případ Aničky, dívky bez identity. Možná dívky, která ani neexistuje. Či je těch dívek víc? Proč, jak, kvůli čemu? Ludvík Vaculík v Lidových novinách (29. 5.) píše, že téma je už víc literární než policejní. A má pravdu, jako vždy. Takhle zvláštní prózou o kauze referuje jediný článek v Lidovkách téhož data: „Policie má zatím dvě ženy, které na různých místech představovaly třináctiletou Aničku Mauerovou… Další ,Aničkou’ je dcera brněnského herce Viktora Skály. Ten potvrdil, že Kateřina Mauerová nechala odebrat bez jeho a manželčina vědomí vzorky DNA jedné z jeho tří dcer… Také tam však podle tvrzení soudců musela být nějaká dívka, měla mladistvou pleť, a dokonce se ani nepodobala ženě na známé fotografii, kterou má být Barbora Škrlová… Nějaké dítě muselo také absolvovat poměrně složité vyšetření v nemocnici… Neoficiální dohady mluví o náboženských účelech, o uskupení, v jehož čele stál Barbořin otec Josef… “
A to jsme prý národ Švejků. Mystérium (neexistující) Aničky se zdá být z rodu těch, které si člověk nevymyslí. O podobných propletencích se říká: učiněný román, to by měl někdo napsat! Jenže jak, aby z toho nebyl překombinovaný, za vlasy přitažený, sotva smysluplný ultrapříběh? Přitom záhady kolem Aničky, aspoň v podobě filtrované médii, mají naopak zvláštní, trochu statický, antirománový charakter: příliš mnoho jmen a „zvratů“, avšak dění samo nijak zvlášť dramatické. Lékařské vyšetření, soudní stání, odběr DNA… Vakuum ostatně tkví v samém jádru případu, v němž údajně jde o vytvoření identity neexistující osobě, jež by posléze sloužila jako modla. Čeho? Komu? Proč se na vytvoření neexistující persony musí podílet tolik lidí, k čemu má modla mít úřední identitu? – Hm, není tohle trochu moc odtažitý spiritistický thriller? V románové podobě téma hrozí paskvilem, jde-li o život, jsou z toho palcové titulky.
I u dalšího případu vyklouzlo jednomu mému příteli nedávno z úst: to by měl někdo napsat! Jde o kauzu právníka Altnera, který pro ČSSD vysoudil Lidový dům. Jeho odměna, již nedostal a kvůli níž přední českou stranu žaluje, činí včetně penále fantaskních 19 miliard. Román! Jenomže zase: za vlasy přitažený, přitom však podivně, trpně statický. Román, který se odvíjí od premisy až nestoudně primitivní, totiž nesplněné smlouvy. Zápletka, která ploše a jednosměrně bují do absurdních, křiklavě pitoreskních, karikaturu připomínajících rozměrů. Příběh málem biblicky režný, v němž jeden spravedlivý nárokem na svou hřivnu hrozí zahubit půl království, složený však ze samých soudních stání, průtahů, obstrukcí, návrhů, zamítnutí, odkladů. Román – čekání. V Kafkově Procesu se do zatuchlých prostor soudu hned dere divoký snový sex. Ale tady? Zatvrzelost, hlavy v písku, hra na výdrž. Hora spisů. Jako politická satira se zdá Altnerův případ neúnosný, vyspekulovaný a zároveň neuvěřitelně prostinký, vakuový. Společenská freska? Pro ni by snad Altnerova kauza mohla posloužit jen jako bludná, obludná metafora v pozadí. A hlavně: kde je pointa? V proustovském nedohlednu.
Jako autor je život buď velikášský experimentátor, nebo břídil k uzardění. Pravý realismus, schopný postihnout závratnost i banalitu dnešních Čech, by vyžadoval odvahu až sebevražednou, elán fantaskní a zároveň přízemní, patafyzickou zarputilost. Dávku inženýrské insitnosti? Průkopníkem českého neo-post-realismu je mi Vladimír Pavlovič, jehož podivuhodných 89 míst k sedění (2004) prošumělo bez větší pozornosti. Jistě, český reál bez obalu a pod lupou není vábné zboží. Zdejší realita jako by literatuře uhýbala, vymýšlela na ni chytáky a pasti, snažila se ji přivést do úzkých. David Zábranský ve svém oceněném románovém debutu zabrousí raději do Rakouska či Španělska, prozaička Petra Hůlová má své Mongolsko a New York. Zapůsobí až symbolicky, když Magnesii Literu za knihu roku dostane – rumunský román popisující život v rumunském postkomunismu. Na to by člověk nepřišel. Jako humor by to bylo nejapné, pro cizince zas těžko převoditelné: přední zdejší cena udělena knize jiné literatury a jiného kontextu – aha, v tom bude nějaká rafinovaná středoevropská ironie!
Ironie dochucená faktem, že nemalou částkou byl oceněn překladatel, zatímco autor nic. Překladatelka Alice Flemrová ve sloupku Čí je to dítě? (Orientace LN 26. 5.) přirovnává autora přeloženého díla k otci, zatímco překladatele k obětavé matce. Při vší úctě: překladatel vždy zachází už jen s tím, co autor musí vypotit od nuly a z ničeho. Třeba i zažít. Překladatel je strýc, pěstoun, rodinný lékař. A nic proti nim. Ale matka, otec – to je jiná kategorie.
Ovšem život sám se občas chová jako potrefený vzdálený příbuzný.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.