Alexandre Koyré
Rozhovory nad Descartem
Přeložil Petr Horák
Vyšehrad 2006, 100 s.
Roku 1944 vychází v New Yorku útlá studie francouzského válečného uprchlíka Alexandra Koyré o Descartovi. Samozřejmě se nejedná pouze o nakladatelský počin, ale vzhledem k dějinným okolnostem o morální gesto. Koyré s hlubokým náhledem, velmi hutně a přitom srozumitelně píše o mysliteli, který nám umožnil být tím, kým jsme, i tím, kým bychom raději nebyli. Zdůrazňuje intelektuální vazbu Descarta s Montaignem, ukazuje, jak Descartes Montaignovu radikální skepsi promění v logickou metodu, jejímž cílem bude odkrýt jistoty rozumu. A především píše o tom, co se (nejen) v jeho době zdá být z Descartovy filosofie tím nejdůležitějším – o autonomním rozumu, který je zdrojem lidské svobody, o odpovědnosti kritického myšlení. Tím, že se vrací k Descartovi, vrací se k samotným počátkům naší modernity, upozorňuje na nevyužité možnosti, ležící v jejích základech. Descartovo myšlení popisuje jako myšlení zcela integrální, celistvé, které však už jeho první nástupci rozporcovali a dovedli do dnešního stavu roztříštěné specializovanosti. Dalo by se namítat cosi o limitech karteziánského idealismu, k tomu však Koyré v závěru dodává: „Ano, nepochybně je život mnohem složitější než nějaká algebraická formulka. Ale koneckonců musíme se podrobovat jeho hlubokým a temným silám? Anebo je naopak máme chápat, pronikat věděním, rozumem a pozvedat k jasnosti ducha?“ Rozhodnutí je na každém z nás.
Ondřej Kavalír
Miguel de Unamuno
Celý muž / Nada menos que todo un hombre
Přeložil Zdeněk Šmíd
Garamond 2007, 116 s.
Povídka, nebo spíše kratší novela Celý muž pochází ze souboru Tři příkladné novely a jeden prolog z roku 1920 a patří k vrcholům prozaické tvorby tohoto svébytného španělského spisovatele, filosofa a především představitele generace 98 M. de Unamuna (1864–1936). Příběh vypráví o muži, který se zaťatostí šílence usiluje o svět, jaký si představuje, a to nezávisle na možných tragických důsledcích. Je zřejmé, že jistá rozkolísanost tajemného a současně agresivního Alexandra Gómeze, tzv. celého muže, není cizí ani autorovi, o čemž svědčí zejména hluboký ponor do zdánlivě nezachytitelných hnutí mysli, vždy a za každých okolností zpochybnitelných. Nakolik je člověk schopen odhadnout velikost a rozsah vlastních citů, kde tyto city začínají a končí, mají vůbec své opodstatnění? – to jsou jen některé z palčivých otázek, jež při četbě tohoto zdánlivě subtilního a rozsahem nevelkého dílka před čtenářem vyvstávají. A zůstanou nezodpovězeny – nikoli proto, že by autor odpověď neznal. Jde spíše o postoj, jakousi existenciální pochybnost, která tímto textem plně prostupuje, aniž by příběhu ubrala na zajímavosti, napínavosti anebo čtivosti v obecně myšlené rovině. Také proto lze konstatovat, že volba, jaký další text pro španělské bilingvní vydání zvolit, byla opět šťastná.
Magdalena Wagnerová
Jaroslav Kovanda
Výlet na Kost
Protis 2007, 102 s.
Básníkova další sbírka si ve verších hraje se slovy a odlehčuje tím závažnost své výpovědi. Básně jsou vlastně vzpomínkami na autorovy pobyty, ať už doma nebo v cizině; jsou pečlivě datované. Jde o jakýsi básnický itinerář. Za jednotlivými výlety se však skrývá jediný „výlet na kost“, pohyb za sebou samým, který je však neodbytně určen i druhým člověkem. Jaké pak bude naše přátelství, jakou bude mít kvalitu, na to se básník sókratovsky ptá, vždyť jeho hodnota záleží na našem sestupu „až na kost“, ke dřeni bytí i sebe, a záleží tedy i na pevnosti našeho vztahu k druhému. Nenajdeme-li sami sebe na svých cestách, pak „jsme jenom formy po sobě se pnoucí“ a žádného „zázraku“ se nedočkáme ani v Lurdách. Zázrak je již uvědomění si, že jsme se dostali do stavu jakési ztuhlosti, z níž je nutno vyjít, vzít si „Abrahámovy boty“ a jít; jen tak se překoná možné ztracení se v sobě i v době. Zvláštním rysem řady Kovandových básní je jejich zdůrazněná biologičnost a naturalistické libování si v až obscénních výrazech. Autora zajímá, jak „funguje zažívání“ a co je jeho produktem, na svíčkách mladých básnířek vidí „stékat semeno“. Vše míjí, proměňuje se a teče, proměňuje se i „život milostný“. S tím přichází i pocit marnosti, smutku ze zmaru, z toho neustálého předbíhání k smrti a k sobě na „cestě zpět“. Zde si pak básník zamedituje i nad koncem světa a nad tím, jaké to bude, „válet se v rakvi“, když už dnes jde jen o ty „kýble ropy“.
Jiří Olšovský
Olga Tokarczuková
Pravěk a jiné časy
Přeložil Petr Vidlák
Host 2007, 192 s.
Příběh románu Pravěk a jiné časy se odehrává v blíže neurčené obci Pravěk, ležící kdesi na polském venkově. Zachycuje téměř celé dvacáté století, ale tento historický čas je rozbit na dílčí „časy“ jednotlivých postav, na jejich individuální osudy, které jsou více či méně poznamenány první a druhou světovou válkou a poválečným obdobím. Dějiny kráčející vsí jsou sice nevyhnutelné a obyvatelé Pravěku se jim musí přizpůsobit, jejich každodenní život se však odehrává jakoby v povzdálí, v magickém prostoru mezi řekami Bělkou a Černou. Třetí časovou dimenzi tvoří trvání přírody, která se obměňuje v každoročních cyklech a svým způsobem je věčná podobně jako Bůh, který je stvořitelem osmi světů v záhadné hře statkáře Popělského, vždy v zemi ukryté podhoubí či mlýnek na kávu malé Míši. Možná nás autorka zavádí do ráje, v němž vedle sebe žijí pohanské mýty i křesťanské zázraky, lidé sice trpí i umírají, ale jsou šťastnější než ti, kteří odsud nalezli cestu pryč. Příběh šílené Florentýnky, která proklíná Měsíc, či postiženého Izidora je zajímavější ve srovnání se životy těch, kteří se oddali honbě za majetkem. Nicméně svět se mění a život v Pravěku pozvolna odchází do minulosti a zůstávají jen vzpomínky na ztracený ráj, které si děti Božských s sebou odvážejí do měst.
Jarmila Novotná
Neil Gaiman
Američtí bohové
Přeložila Ladislava Vojtková
Polaris 2007, 463 s.
Bývalý novinář Neil Gaiman se už před dvaceti lety proslavil jako autor scénáře ke komiksové sérii Sandman. Jeho prvním literárním počinem však byla fantasy Dobrá znamení, kterou napsal s Terrym Pratchettem. A jeho další vliv na Gaimanovu tvorbu je znát. Podle románu Američtí bohové neexistuje nejprve bůh a až poté víra v něj, ale naopak. Tedy víra stvoří boha. Dokud v boha lidé věří, existuje, zapomenou-li na něj, zemře. Jak postupně odcházeli vyznavači různých pohanských kultů do USA, cestovali s nimi i jejich bohové. Starogermánští Ódin a Loki tak dnes již nebydlí na Islandu či v Německu, ale loudají se Spojenými státy a snaží se vydělat nějaký ten dolar na své živobytí. Stejné je to i s bohy slovanskými, hinduistickými či indiánskými. Živobytí mají těžké, protože lidé na staré bohy zapomínají a vytvářejí si nové. Těmi jsou třeba bohyně televize, bůh železnice nebo bůh mobilní komunikace. Pro všechny však v zemi místo není, a proto se schyluje k válce. Kniha vyšla v roce 2001 a získala ceny Hugo a Nebula. Nyní se ke čtenářům dostává autorem doplněné vydání, a to jednak o pasáže z původní verze vyškrtnuté, tak i nově doplněné. Kniha tak dostává nový rozměr a je obohacena o epizodní příběhy, které zásahem redaktora z prvního vydání vypadly. Více než čtyři sta padesát stran hutného textu se čte jedním dechem.
Leoš Kyša
Sarah Dunant
Zrození Venuše
Přeložila Olga Turečková
Aurora 2006, 320 s.
Vypravěčkou prózy je patnáctiletá Alessandra, posedlá výtvarným uměním – nalézáme se ve Florencii za časů Savonaroly –, která se setkává se svým ženstvím prostřednictvím osudové postavy podivínského malíře. Dva autorčiny romány se filmují a i ve Venuši se skrývá námět na kino či televizní adaptaci – historie se tu servíruje stravitelně a přijatelně pro soudobého konzumenta, hrdinové občas mluví trochu se starobylou patinou, jindy spíš jako v Ally McBealové („Zkus pro jednou ten svůj pulsující mozeček vypnout“), najdeme tu postavy, které už v podstatě uvažují jako my, skoro by obstály ve zkoušce z politické korektnosti – a navíc pikantní erotická zápletka a problémy s homosexualitou, do toho smrště dějinných dramat v ohřáté omáčce dobového koloritu a reálií, víceméně asi dobře nastudovaných. Sugeruje se nám, že minulost je vlastně dobře čitelná a s motivací jejích obyvatel si nemusíme dělat hlavu, neboť se příliš neliší od těch našich. Funkce podobných děl je nabíledni a ani proti stylu nelze vznést větší námitky. Otevřeme-li po Dunantové Schulzův Kámen a bolest, román ze stejného místa a chvíle, ukáže se nám v plné síle ta strašná nesouměřitelnost mezi skutečným uměleckým dílem a jeho užitným derivátem, mezi tvorbou a slušně placeným a řemeslně zvládnutým popisováním papíru.
Jiří Zizler
Rana Dasgupta
Linka Tokio
Přeložila Radka Šmahelová
BB art 2006, 348 s.
Debutový román Rany Dasgupty kritika nazvala Canterburské povídky ze současnosti. S tímto dílem spojuje Linku Tokio především forma. Třináct cizích lidí musí přenocovat na letišti, a tak se rozhodnou vyprávět si příběhy. Jedná se o kosmopolitní pohádky, konstruované zpočátku dle typických pravidel tohoto žánru. „V jedné malinkaté neznámé zemi žil byl princ Ibrahim.“ Příběhy jsou poté dvojím způsobem zpestřeny. Jednak spojením tradice s problematikou soudobého globalizovaného světa: v téměř každé povídce vystupuje postava bohatýra, ovládajícího nějakou všeobjímající informační databázi. Finanční zabezpečení hrdinů se však zásadně vylučuje s pocitem životního naplnění. Za druhé postavy mají magické schopnosti (například jim vyrůstají rostliny z těla). Přemíra snahy o ozvláštnění příběhů ale způsobila, že se z románu stal v první řadě marketingově dobře využitelný předmět bez větší literární hodnoty. Kouzelné schopnosti postav autor nevyužívá v kontextu, a tak fungují jen jako vhodné slogany na přebal. Navíc nekonečné ironicky míněné vypisování všech obchodních značek předmětů účinkuje na čtenáře jako křiklavý literární product placement.
Marek Dobrý
Petr Sís
Hrej, Mozarte, hrej
Labyrint 2006, 32 s.
Petr Sís se tentokrát nechal inspirovat loňským mozartovským výročím a rozhodl se přetlumočit životní osudy geniálního skladatele nejmenším čtenářům. Publikace vyšla původně v New Yorku, teprve poté byla autorem převedena do jeho rodné řeči. Vzhledem k věku předpokládaného čtenáře (pravděpodobně bude listovat knihou za asistence předčítajícího rodiče) je důraz kladen hlavně na výtvarnou stránku – stručný text ilustruje kresby, nikoli naopak. Tématem jednotlivých maleb jsou různé aspekty Mozartova dětství – pokoj, ve kterém na mnoho způsobů (se zavřenýma očima, s rukama za zády ad.) cvičil hru na klavír, je plný dětské fantazie, koncertní cesty malého Mozarta jsou ilustrovány mapami a pohlednicemi navštívených měst a také kresbami osobností, před nimiž vystupoval. Za bohatou imaginativní (a aluzivní) hrou, která proměňuje klavír v hudební moře, v němž hrníček hraje na buben, létají papoušci (odkaz na operu Papageno), straší svícen (podobný komturovi z Dona Giovanniho), procházejí se vznešené kočky s nákrčníkem, ukryl Sís smutek osamělého dítěte, kterému nezbývá nic jiného než se utéct do světa fantazie („Ale s ostatními dětmi si Mozart nehrál, protože ho otec nutil celé dny cvičit“). Hrej, Mozarte, hrej není jen životopisnou ilustrací, zároveň vybízí čtenáře k interakci – nenásilným způsobem rozšiřuje jeho znalosti a slovní zásobu (např. názvy hudebních nástrojů).
Helena Vyplelová
Ondřej Hník
Přijel jsem zasadit strom
Fotografie Tomáš Hrůza
Bertoni 2006, 44 s.
Již titulní zelená fotografie spolu s mnohoslibným názvem Přijel jsem zasadit strom naznačuje, co najdeme uvnitř básnické sbírky Ondřeje Hníka (1977). Silně ekologicky motivované krátké básně, které nejspíš představují to, čemu bychom za starých časů říkali „přírodní lyrika“. Vyjadřují nechuť nad směřováním technické civilizace, a někdy se nebojí ani kontroverze (pochyby o zdravotnictví v básni Pojď). Nad intenzitou sdělení převládá spíše pocit tichého hlasu, který odkudsi z koutku šeptá, že něco není v pořádku. Občasné výzvy „lásko“ pak působí až rušivě. Není s podivem, že nejsilnější stránkou většiny textů z této knížky je jejich název, respektive počáteční verše. Pak jako by se nápad vytratil kamsi do ztracena. Přijel jsem zasadit strom, Mluvil jsem s třešní, Pole už nejsou, Vím, bude to trvat věky... naznačují možnosti, začátek, ale nemívají pokračování. Podobně je to i s fotografiemi Tomáše Hrůzy, které knihu doprovázejí. Zasadit strom nepředstavuje ani přelom v české poezii, ani zásadní manifest nového žití. To jistě nevadí. Ale jako by celá tato, jakkoli sympatická knížka byla nesplněným slibem. Skoro se chce na básníkovo oznámení Přijel jsem zasadit strom odpovědět: Tak ho zasaď!
Vojtěch Varyš
Pohřbeni ve snu – deset a jedna japonská detektivka
Přeložil Ivan Krouský
Knižní klub 2007, 232 s.
Knižní klub si vypěstoval věrné čtenáře detektivních příběhů především díky pravidelnému vydávání tvorby Agathy Christie, a tak nyní může přijít s antologií japonských detektivních povídek, neboť je pro ně „půda“ připravena. Detektivka má v Japonsku bohatou historii, ale nemá zde takovou žánrovou čistotu a ráda se mísí s jinými žánry (horor, mýty..). U povídek zastoupených v knize Pohřbeni ve snu to však bohužel neplatí. Soubor obsahuje jedenáct příběhů, které se velmi dobře čtou a povětšinou končí zajímavou pointou (ne vždy však překvapivou). Jenže u povídek těžko rozeznáte, že je každá z nich výtvorem jiného autora – poněkud totiž splývají. Může to být chybou překladu nebo výběrem vzájemně si podobných tvůrců. Napětí se ale také mnoho nedočkáme, postavy „záhadu“ či zločin vyřeší, aniž by k tomu vlastně potřebovaly čtenáře. Ten je tak naprosto vynechán, a může leda přihlížet zpovzdálí. Povídky jsou proto chladné, odměřené. Náměty navíc poměrně konzervativní. První dva příběhy dokonce jako by vzešly z Drákulova švagra Miloslava Švandrlíka! K antologii japonského detektivního žánru by se hodil přísnější a pestřejší výběr.
Lukáš Gregor
Josef Váchal – sborník textů ze sympozia v Klatovech
Galerie Klatovy/Klenová 2007, 200 s.
Galerie Klatovy/Klenová uspořádala v říjnu 2006 konferenci věnovanou životu a dílu Josefa Váchala, kterou přibližuje přítomný sborník, shrnující většinu zazněvších referátů. Jednotlivé příspěvky se většinou soustřeďují na vybraná drobnější témata, kterých složitá Váchalova osobnost i jeho bohaté literární a výtvarné dílo poskytují nespočet. Referenti své zvolené náměty zpravidla nahlížejí s velkým zaujetím pro kontext, jehož soustředěná analýza činí z některých prací přímo významné sondy do české kulturní historie. Příspěvky se věnují vybraným biografickým problémům (vztah s Josefem Portmanem představují I. Kruis a H. Gruberová, Váchalovou návštěvou výstavy Internationale Presse-Ausstellung v Kolíně nad Rýnem v roce 1928 se zabývá Hana Klínková), studují konkrétní literární či výtvarné dílo (T. Winter interpretuje grafický cyklus Rudé periferie, V. Viktora nastiňuje literární reflexi Váchalovy válečné zkušenosti) nebo uvádějí do různých oblastí váchalovského bádání (Marii Bajerové věnoval svůj příspěvek J. H. Kocman, falzy Váchalových děl se zabývá J. Kábele, komentovanou bibliografii článků o Váchalovi z periodik Spolku sběratelů a přátel exlibris podává Jan Langhammer). Referáty jsou doplněny početnými kvalitními černobílými i barevnými reprodukcemi. Postrádám pouze jmenný rejstřík a chybět by neměla ani cizojazyčná resumé.
Karel Kolařík
George Steiner a myšlenka Evropy
Sestavili Josef Jařab a Jakub Guziur
Periplum 2006, 125 s.
Je jistě chvályhodné uvést do českého kontextu osobnost a dílo kritika kultury Georga Steinera, ne však tak roztříštěným způsobem. Těžiště knihy tvoří esej Georga Steinera Myšlenka Evropy. Kolem něho pak gravituje několik esejů natolik disparátních, že netvoří výkladový rámec Steinerovu eseji, což byl nejspíš původní záměr sestavovatelů této knihy. Místo vědecké biografie a bibliografie Georga Steinera je zařazena literatura a poznámkový aparát k jednotlivým statím, jež navíc ani nezařazují Steinerovo dílo do širších souvislostí. Jestliže se už pořadatelé rozhodli k zařazení Steinerova eseje o Evropě, rozhodně mělo knihu doprovázet seznámení čtenářů se současným diskursem o Evropě, tím spíše, když řada důležitých prací na toto téma vyšla i v češtině. Nejcennější částí knihy tak zůstává Steinerova studie, neboť jsou v ní esejistickým způsobem analyzována úskalí dnešních integračních evropských procesů. „Je nesmyslné předpokládat, že se Evropa vyrovná ekonomické, vojenské a technologické síle Spojených států. Asie, a Čína obzvláště, Evropu jistě předčí co do demografického, průmyslového i geopolitického významu. Dny evropského imperialismu a diplomatické hegemonie jsou dávno pryč, stejně jako svět Richelieua, Palmerstona a Bismarcka.“ Steinerův esej tak vyrůstá z hlubin jeho úzkosti o další osud kontinentu, který už není schopen chápat sám sebe jako jedinečný kulturní útvar.
Michal Janata