Americký spisovatel Tom Robbins zemřel. Přišlo to tak nenadále, zvlhlé oči se mi lepily na onu stránku edičního plánu nakladatelství Argo, kde stála vedle jeho jména smutná data 1936–2007. Nechtěl jsem uvěřit, že se i Robbins dostal na stránky letošní černé kroniky literátů. Zrovna ve chvíli, kdy vychází soubor krátkých textů Pozpátku letící divoké kachny a v reedici konečně léta rozebraný román Hubené nohy a všechno ostatní, se fanoušci musí dozvědět takovou jobovku! Pár týdnů jsem to v sobě dusil, až jsem se rozhodl ozvat kamarádce, která mne s tvorbou tohoto literárního blázna před léty seznámila, že to spolu zapijeme. Kupodivu o ničem nevěděla. Počala ve mně hlodat radostná pochybnost, jež rostla během marného hledání nekrologu na internetu a naplnila se druhého dne, kdy jsem se vydal na Žižkov, k redakci Arga. Zazvonil jsem na zvonek a skrze domovní telefon se odehrál následující dialog: „Dobrý den, tady Jakub Pech. Chtěl jsem se jen zeptat: Zemřel Tom Robbins?“ „Ne, nezemřel. To byla chyba.“ Tom Robbins žije, píše nový román a divoká kachna, kterou Argo vytvořilo, odlétla zpět do jiných krajin.
Jakub Pech
V Palestině se zase umírá. Namísto židovských a palestinských obětí nekončícího konfliktu jde tentokrát o bratrovražedný boj mezi příznivci hnutí Hamás a Fatah. Ten si už vyžádal více než sto obětí. Prezident Mahmúd Abbás rozpustil vládu, ta ale podle premiéra Ismaíla Haníji vládne dál. Prý už je i nový druhý premiér. Mrtví v ulicích mohou být začátkem krvavé předvolební kampaně. Termín předčasných voleb ještě není znám. Nakročení k občanské válce samozřejmě ničemu nepomůže a může být jen dalším argumentem izraelských jestřábů, od nichž jistě brzy uslyšíme, že když se Palestinci vraždí navzájem, tak jen potvrzují, že nic jiného neumějí a snad ani nechtějí.
Jenže stačí se zabrat do dějin svaté země a člověk brzy zjistí, že bratrovražedný boj mezi Židy provázel i vznik státu Izrael. A vyžádal si tehdy také řadu mrtvých. I model konfliktu byl ve své podstatě velmi podobný tomu dnešnímu. Na jedné straně stáli radikálové z hnutí Stern a ilegální organizace Irgun a na straně druhé umírnění sionisté. Boj se ale brzy přenesl do křesel Knesetu a hlavně byl vzápětí vystřídán bojem obranným, to když arabské země zaútočily na Izrael. Jaká intervence ale semkne rozdělené Palestince?
Irina Kellyová
Mnozí jsou jistě nadšeni tím, jak lze řadu úředních podání vyřizovat elektronickou cestou. Určitě je tedy dobře, že jsme tu měli Ministerstvo informací. Anebo ne?
Před rokem jsem se rozhodl, že je časově náročné a drahé posílat dopisy poštou. Od té doby klidně napíšu dopis, přidám naskenovanou přílohu a připojím úředně ověřený elektronický podpis. A technika se už o vše postará. Šetřím čas, peníze a nervy. Anebo ne?
Jistým rizikem totiž bývá to, že vám příslušný úředník obratem nepotvrdí příjem vašeho dopisu a vy musíte posílat urgence. Bez potvrzení totiž jako by váš dopis nebyl. Pokud ale úřad nainstaluje ten správný program, který automaticky kontroluje platnost vašeho ele-podpisu, pak jde vše opravdu hladce. Anebo ne? Ne.
Pokud totiž budete své dopisy posílat alternativním rozesílačem, nikoliv tím monopolně nainstalovaným, pak se vám může snadno stát, že krajský úřad v Ostravě či ve Zlíně vám bude pořád tvrdit, že je váš ele-podpis neplatný. Vždyť jejich koupený program jim to automaticky píše. Marně pak budete „automatu“ dokazovat opak. Skutečnost, že na vaší straně stojí i zákon, vám v ničem nepomůže.
Miroslav Patrik
O velká politická témata se české strany dělí jako o několik opelichaných plyšáků. Nenapadne je chopit se čehokoliv dosud u nás nezvyklého. Minulý týden ministr financí Miroslav Kalousek představil tzv. přípravu státního rozpočtu na příští rok. Topolánkův orgán v ní oznamuje, že nemíní dodržet své programové prohlášení v bodě kultura, kde slíbil navyšovat rozpočet ministerstva kultury směrem k běžnému jednomu procentu. Tento požadavek ostatně mají ve svých programech všechny politické strany. Proti dalšímu nehospodárnému (krátkozrakému, připitomělému, jak je libo) snižování investic do kreativního průmyslu mírně protestovali zelení (již se brzy soustředili hlavně na „svůj“ resort školství), o něco více pak lidovci: chtějí k tématu svolat koaliční schůzku vládních stran. Aspoň něco, říkám si, ale lidovecký ministr Jehlička a jeho sympatizanti bohužel nevypadají, že by lidoveckého ministra Kalouska přesvědčili o věci nad slunce jasnější. O tom, že v Evropě moderní a vlivná témata kultura a vzdělání jsou v ČR zatím nezabraný politický zlatý důl. Těžce zkoušená lidovecká voličská základna by jistě přijala jasnou a užitečnou politiku vedení strany jako oblažující změnu.
Libuše Bělunková