Prázdno v komiksové bublině

Výstava Neo Raucha v Galerii Rudolfinum představuje umělcův vývoj od roku 1993, kdy skoncoval s pokusy na poli abstraktního expresionismu a začal formovat svůj charakteristický figurativní projev. Přestože se u nás autor těší velké popularitě a má dokonce i jistý vliv na mladé české malířství, s jeho tvorbou jsme se dosud měli možnost seznámit jen zlomkovitě, z reprodukcí nebo díky jeho účasti na loňské výstavě německého umění Co bych byl bez tebe… v Městské knihovně (Galerie hlavního města Prahy). Přítomná výstava musí svým rozsahem české obdivovatele Neo Raucha zaskočit a pravděpodobně je přinutí přehodnotit svůj názor na tohoto umělce.

Kdo je Neo Rauch

Rauchovi se dostalo klasického malířského vzdělání na lipské Akademii, kde byl žákem a později asistentem význačného východoněmeckého malíře Arno Rinka. Zároveň se zajímal o americký pop-art nebo o expresionisty, především o dílo Francise Bacona. Umělcův malířský projev tedy v sobě spojuje vlivy socialistického realismu a pop-artu. V tomto ohledu má Rauch silné předchůdce ještě v éře studené války – „kapitalistický realismus“ emigrantů z východního do západního Německa, jako je Gerhard Richter, či „soc-art“ sovětských emigrantů v USA, jako jsou Komar a Melamid. Mezi strategie, jejichž prostřednictvím se umění v zemích bývalého východního bloku na přelomu osmdesátých a devadesátých let kriticky vyrovnávalo s historickou zkušeností socialistického experimentu, patřila vedle dobíhajícího soc-artu nebo retroavantgardy také metoda jakési kvazivědecké analýzy kolektivního nevědomí, která odkrývala schizoidní konstrukce v jádru každodenní banality. Například v tvorbě skupiny Medicínská hermeneutika, jež prohlašovala schizoanalýzu za svou tvůrčí metodu, se střetávaly prvky obskurní esoteriky, komunistické ikonografie, každodenní sovětské reality, dětského vidění světa, psychedelického tripu a obdivu k německé kultuře (v němž lze spatřovat odraz zvrácené přitažlivosti, jíž na obyvatele Sovětského svazu působila postava nacisty jakožto démonického nepřítele). Typickým výrazovým prostředkem člena skupiny Medicinská hermeneutika Pavla Peppersteina byla perfektně zvládnutá tušová perokresba, jež odkazovala ke stylu dětských knižních ilustrací z padesátých let. Podobně i Neo Rauch využívá prvky knižní ilustrace, komiksů, kreslených návodů, schémat. Kresby, pro něž je charakteristický spíše drobný formát, ovšem převádí na velká plátna a obohacuje je šťavnatým malířským rukopisem, v němž se mísí barokní valérové pojednání kůže či drapérie s plakátovými barevnými plochami a silnou konturou.

Ostalgie, osobní mytologie, postmoderní žánr

Zárukou úspěchu charakteristického mixu velkoformátové olejomalby a nedešifrovatelných figurativních motivů bylo přesné načasování momentu, kdy Rauch k tomuto projevu dospěl. Ke konci devadesátých let bylo zjevné, že naděje na tržní úspěch a na plnohodnotné začlenění do světového systému umění, které umělci z bývalého východního bloku spojovali s pádem železné opony, se nepotvrdily. Kulturní obraz bývalé NDR začíná být spojován s fenoménem „ostalgie“. Současně ve světě umění vzniká poptávka po alternativě k technickým obrazům a mediálně působivým instalacím, které určovaly ráz umění v devadesátých letech. Jednou z forem této poptávky se stává touha po „návratu malby“. U malířství se vyzdvihuje především jeho osobní charakter – na rozdíl od nových médií a instalací, kde konečnou podobu díla z velké části ovlivňuje technologie a týmová spolupráce, hodnota malovaného obrazu je spojována především s přítomností autentické stopy umělcovy ruky. Přitom se malířství staví do opozice jak vůči novým médiím, tak i ke konceptuálnímu uvažování – zřejmě proto se takové oblibě u malířů těší iracionální tematické prvky v podobě takzvané osobní mytologie. Rauch všechny tyto požadavky spojované s „návratem malby“ vynikajícím způsobem naplnil. Spojil efektní malířské gesto s obtížně dešifrovatelnou subjektivní ikonografií, z níž „ostalgie“ přímo čiší. Výtvarná stránka jeho obrazů je směsí trashové ledabylosti a řemeslné machy, která působí dobře v bílé kostce galerie moderního umění, v sálu muzea z 19. století i v tovární hale. Atraktivní mix přítomných vlivů – pop-art, socialistický realismus, ilustrace, komiks, plakát, barokní figurální malba, německé romantické krajinářství – formuje auru intelektuální malby a boří mýtus o malíři-ignorantovi. Překrývání prostorových plánů, střetávání různých rovin reality, nejasnost vztahů blízkého a vzdáleného, vnějšího a vnitřního, projektu a realizace, skutečnosti a snu, modelu a stavby, uplatňování konvenčních symbolů (komiksová bublina, text) jako grafických a zobrazivých prvků, charakteristické geometrické motivy (kruh) – to vše utváří komplexní charakter obrazů, ve kterých se stírá hranice mezi iluzivní zobrazivou malbou a plošným obrazem-objektem, mezi autonomií malířské formy a ilustrativností. Nejlépe by se tyto obrazy daly zaškatulkovat jako postmoderní žánrová malba, jež se zaměřuje na situace odehrávající se v pokřiveném snovém světě. Rauch prohlašuje své obrazy za „pokračování snu jinými prostředky“. Ustavuje vlastní esoterickou ikonografii, jež zahrnuje industriální mizanscénu továrních hal či nádraží, zvířata nesoucí nejasnou symbolickou funkci, postavy odstupňované v hierarchické perspektivě a obdařené různými atributy moci a ovládání, jako jsou pracovní oděvy, uniformy, nástroje, zbraně. Psychedelické okořenění ve způsobu malířského pojednání (listí provedené v ostré modři či jedovaté „žlutozelené“) i ve volbě motivu (radioaktivní obrovské houby, oživlé fekálie či hadice), dotváří snovou poetiku pláten. Nejedná se ovšem o surrealistické mapování vlastního podvědomí v izolaci od vnějšího světa, nýbrž o specifickou historickou reflexi. Rauchova tvorba se dá obecně charakterizovat jako zobrazení totální moci technické racionality v podobě noční můry.

Nudná komerční manýra (?)

Rauch dospěl ke svému charakteristickému vyzrálému stylu někdy kolem roku 1997. V obrazech vzniklých po roce 2000, kdy se lipská škola plně etablovala na mezinárodním trhu, se již pouze násobí charakteristické motivy a malířské postupy, přítomné ve starších pracích, přičemž v jejich pojednání je cítit stále větší únava. Vlastně veškerá Rauchova produkce za posledních zhruba pět let, tedy většina obrazů, které jsou k vidění v Rudolfinu, se dá bez skrupulí označit za nadbytečnou. Zkoumání obrazových stop, které v našem podvědomí zanechala totalitární éra, již není na pořadu dne, a tak nyní v Rauchových obrazech nepozorujeme nic víc než samoúčelnou hru s vizuálními odkazy na různé umělecké epochy a žánry. Z charakteristického malířského stylu, který vznikl pod vlivem Neo Raucha a dostal označení Nová lipská škola, se mezitím stala nudná komerční manýra.

První setkání s dílem Neo Raucha na Benátském bienále v roce 2001 pro mě představovalo zážitek. Série obrazů využívajících formát ronda byla namalovaná na čtvercových plátnech. Vnější orámování kruhu autor ponechal v nedbalé pracovní podobě – byly vidět zkušební tahy, zbytky zakrývací lepicí pásky. Obraz Regel, který jsem si z tohoto cyklu nejlépe zapamatoval, patrně proto, že je jedním z nejvíce reprodukovaných, je dnes po šesti letech k vidění na pražské výstavě. Vnější okraje kruhu jsou odstraněny, obraz je zasazen do úhledného rámu.

Šestého června, když jsem šel podruhé do Rudolfina, abych si Rauchovo dílo důkladněji prostudoval, se demonstrantům podařilo úplně zablokovat přístup na místo konání summitu představitelů států G8 v Heiligendammu. Místo toho, abych jel do Německa a přidal se k protestujícím, jsem nakonec z  pohodlnosti zůstal v Praze a věnoval takto získaný čas prohlídce výstavy jednoho z předních německých umělců současnosti. Této volby lituji. V přítomnosti jsou důležitá jiná témata než zkoumání pozůstatkových prvků totalitní vizuální kultury v našem podvědomí, a aktuální kritické postupy současného umění jsou zcela jiné než utahaná lipská malba.

Autor je kurátor výstav, vystudoval FHS UK v Praze.