Adam Michnik: Kondelík romantický a bojovný

Adam Michnik (1946) byl poprvé podmíněně vyloučen ze studií v polovině šedesátých let. Poprvé byl odsouzen k nepodmíněnému trestu v roce 1968. Jeho internování za výjimečného stavu v prosinci 1981 se protáhlo až do roku 1984. O rok později byl souzen znova. Když mu nabídli propuštění pod podmínkou, že odjede na Západ, napsal generálu Czesławu Kiszczakovi, ministru vnitra, v otevřeném listu, že je svině. Na závěr dodal: „A sobě přeji, abych (...) uměl být v pravou chvíli na pravém místě, až budete Vy v nebezpečí, a abych také Vám dokázal pomoci. Abych dokázal být ještě jednou na straně obětí, a ne mezi katy.“ (Cituji z překladu Daniely Lehárové v jediné české knize Adama Michnika, výboru Sokratův stín, Kalligram – Doplněk, Bratislava – Brno 1998.)

V roce 1989 a později se generálové Kiszczak a Jaruzelski neocitli snad v ohrožení života, ale dodnes trvají snahy postavit je před soud. Právně je to složité, jak to s padlými vůdci bývá; mravně je to pochopitelné. Ale Adam Michnik je hájí: tím, že tolik let po pádu komunismu je čas na polsko-polské smíření; tím, že projevili – pozdě, ale přece – státnickou moudrost a dohody uzavřené s opozicí u kulatého stolu roku 1989 loajálně dodrželi. Dodejme, že i pokud jde o schopnost zpytování vlastní minulosti, nemají oba generálové mezi komunistickými vůdci padlými na přelomu osmdesátých a devadesátých let konkurenci.

Adam Michnik, kdysi pronásledovaný, ale zároveň uctívaný, člověk, kterému připsaly své básně, povídky a romány spousty polských tvůrců, dnes není v Polsku v módě. Je-li přece chválen, odlišují se často opoziční zásluhy od údajně neblahé role po roce 1989; tu je obviňován
jednou z mravního relativismu, jindy přímo z toho, že – zradil. Adam Michnik je od roku 1989 šéfredaktorem nejvlivnějšího polského deníku Gazeta Wyborcza, tedy vlastně mediálním magnátem. Chceme-li však dnes v Polsku Michnika chválit, sluší se přidat něco jako: „přes všechny výhrady“, „ačkoliv některé věci přehnal“, „ačkoliv s těmi generály se neměl bratříčkovat“...

Je to optický klam: Adam Michnik byl vedle svého staršího přítele Jacka Kuroně jedním z hlavních terčů komunistické propagandy. Dlouhá léta strávil ve vězení. Stal se pro jedny symbolem zla, pro druhé symbolem radikálního antikomunismu, tedy v jejich uvažování – krajního dobra. Jenže Michnik se choval statečně, provokoval, ale radikálem nebyl. Autorem mnoha pronikavých postřehů ovšem ano. Část ctitelů tedy musel zklamat, tak jako některé české krajní antikomunisty (i kdysi statečné, i pozdní) nutně zklamal Václav Havel. Michnik není radikál, ale je polský romantik: tak jako byl velkým gestem jeho drsný dopis vrchnímu komunistickému policistovi, s velkými gesty odpouští a vyzývá ke smíření.

Obrana sametového étosu

„Poprvé ve svých dějinách nemá Polsko žádné konflikty se sousedy a žádné konflikty s národnostními menšinami. To je ta velká polská šance. Je velkým vítězstvím elit střední Evropy včetně elit polských, že zde, v tomto prostoru nenastal Balkán. To území, které bylo před půlstoletím prostorem krvavých válek, přesidlování, masových vražd, vyšlo z komunismu bez jakýchkoliv válek, bez pogromů, bez poprav, bez šibenic. Polská demokracie se musí učit rozumět, co je jejím úspěchem. Slyšeli jsme všichni nářky, že při výročí pádu komunismu se slavil pád zdi, jako by se zapomnělo, že ta zeď byla nejprve zbořena zde u nás, v naší zemi, než byla zbořena v Berlíně. No ale jakpak bychom mohli něco vyčítat cizím, jestliže jsme my sami dokázali označit za zradu (...) to, co bylo největším dílem polských elit ve dvacátém století. Jejich vlastním dílem: ,kulatý stůl‘. Demontáž diktatury a budování demokracie ne vylučováním, ne diskriminací, ne skrze odvetu, ale výhradně skrze náročný povlovný proces vyjednávání, který samozřejmě něco stál, měl své dramatické zákruty, ale který vcelku po dvanácti letech můžeme hodnotit jako úspěch.“

Adam Michnik věří, že z dějin se poučit lze. Z knihy, sestavené z textů publikovaných v deníku Gazeta Wyborcza i jinde, je to zřejmé. Rozhodnutí pro pokojnou cestu odporu, na které Solidarita setrvala i po zatlačení do podzemí 13. prosince 1981, vidí i jako plod zkušenosti strašlivě potlačených polských povstání, zejména varšavského z roku 1944. Jeho učiteli byli především lidé nedogmatického levicového ducha, ale to neznamená, že nedoceňuje roli polské katolické církve a dlouholetého primase Stefana Wyszyńského, mnohými považovaného za skutečnou hlavu národa žijícího pod vnuceným režimem. A co víc – i pokud píše o svých duchovních mistrech, nezatajuje zahanbující stránky jejich životopisů, jejich podlehnutí komunismu z fanatismu či konformity.

A „sametovost“ u nás nikdo nehájí tak, jako ji hájí Adam Michnik. Ani Václav Havel ve své poslední knížce. Nikoliv jen jako nutný a rozumný kompromis, ale jako zázrak. Jako logické pokračování někdejšího volání po dialogu. Jako koncepci nejrozumnější.

Irák a zrada

V roce 2003 napsal článek My, zrádci. Polemizoval s deníkem Die Tageszeitung, přesněji řečeno s tvrzením, že Václav Havel, Adam Michnik a György Konrád nekritickou podporou Spojených států poskytují další příklad zrady vzdělanců. Čtený po letech, když irácký mír je stále v nedohlednu, může vyvolávat větší pochyby, než když vznikl, ale bylo by proti Michnikovu duchu, ale jej proto do knihy nezařadil. Válka proti Husajnovu režimu je podle autora morálně spravedlivá a politicky opodstatněná. Zajisté trpčeji než před třemi lety znějí slova: „Vojenské krité­rium: lze tuto válku vyhrát? To je otázka pro vojáky nebo znalce vojenství. Nejsa jedním ani druhým, omezím se na banální prohlášení, že by se neměla zahajovat válka předem prohraná.“

Ale je tu i obhajoba míry ve veřejném jazyce: „V čem tedy spočívá naše zrada? Dnes tak jako dřív odmítáme klást rovnítko mezi konzervativní a nesympatický režim světa demokracie a totalitní diktaturu bez ohledu na její černou, rudou nebo zelenou barvu. Proto už nikdy neřekneme, že Chamberlain se ničím neliší od Hitlera, Roosevelt od Stalina, Nixon od Mao Ce-tunga, Adenauer od Ulbrichta, třebaže budeme mezi těmi, kdo
odsuzují Roosevelta za Jaltu, Chamberlaina za Mnichov, Nixona za Watergate a Adenauera za skandál Spiegelu. (...) Mnozí z nás se účastnili protiamerických demonstrací v roce 1968. Proto jsme s úděsem a pocitem viny sledovali Vietnamce, kteří po vítězství komunistů utíkali z totalitního Vietnamu na malý člunech a riskovali životy svoje i svých bližních.“

Bez nenávisti

Člověk, který bývá obviňován, že soustavně kálí do polského hnízda, uvažuje v rozměru celých popsatelných polských dějin. Je-li to užitečné, vyvolá osobnost několik staletí už nežijící. Člověk, který údajně kálí do vlastního hnízda, je znalcem a milovníkem velké polské poezie; neobejde se bez ní, když přemýšlí o dějinách a politice. Je to člověk mnoha pomezí. Fascinuje ho velikost polského katolicismu, a přitom miluje polské agnostiky a ateisty. Je Polák ze židovské rodiny; říká, že ač Polák, pro antisemitu bude ochotně Židem. A podle toho se snaží psát i o pogromech, i o polských „spravedlivých mezi národy“.

Nelze tu vyčerpat všechna témata ani dostatečně charakterizovat způsob myšlení Adama Michnika. Poslyšme tedy ještě jednou tu chválu: „Poprvé ve svých dějinách nemá Polsko žádné konflikty se sousedy a žádné konflikty s národnostními menšinami. To je ta velká polská šance. Je velkým vítězstvím elit střední Evropy včetně elit polských, že zde, v tomto prostoru nenastal Balkán. To území, které bylo před půlstoletím prostorem krvavých válek, přesidlování, masových vražd, vyšlo z komunismu bez jakýchkoliv válek, bez pogromů, bez poprav, bez šibenic...“

Tomu, kdo je v zásadě spokojen, je snadné se posmívat. Pesimista má vždycky pravdu: pozítří nebo za sto let všechno skončí špatně. Možná by si dnes K. H. Hilar dělal i z Adama Michnika legraci, že se vrací k biedermeieru, že – podobně jako kdysi Karel Čapek – touží „státi se toliko hasičem“. Možná by mu někdo jiný právem vytkl, že – gene­račně omezen? – se zabývá málo stinnými stránkami tržního hospodářství, ohrožením životního prostředí, pokleslostí masových médií, politickou mocí nadnárodních firem? Není až příliš uhranut tváří Medúzy druhé světové války, pogromů, nuceného přesidlování, studené války, maďarského povstání, srpna 1968 či prosince 1970 na baltském pobřeží?

Jenže kdo ještě z vlivných intelektuálů, když se mluví o krizi či ochablosti Evropy, když je v módě se ušklíbat, připomíná, že Evropa dosáhla nedávno, právě teď nebývalého úspěchu? Úspěchu, který může promarnit, ale který se stal a zatím děje?

Nepřehlíží Adam Michnik ve chvále stávajícího stavu nová nebezpečí? Možná. Ale jeho dílo obstojí vedle díla dnešních – nejen polských – radikálů v tom, v čem obstálo dílo Ferdinanda Peroutky či Karla Čapka. Také neviděli všechna nadcházející nebezpečí. Jiná viděli, ale podceňovali. Nám už je to dnes, v pohodlí časového odstupu, zřejmé. Ale nešířili nenávist. Máloco z jejich díla se čte po letech s pocitem vzteku a studu. Což se nedá říci o díle mnoha jejich radikálně levicových a pravicových současníků.

Autor je polonista.