Ano, i v akademické sféře se krade – a to ne méně než jinde. Někteří vědci vykrádají cizí texty a vydávají cizí myšlenky za své a jsou v tom patrně mnohem výkonnější, než je akademický svět ochoten veřejně připustit. Troufám si tvrdit, že každá katedra měla svého titulovaného plagiátora, a která tvrdí, že ne, má ho ve svém středu dosud. (To je parafráze Freuda, pochopitelně.)
Co to má co do činění s mediálním přešlapem? Ony kradené intelektuální cennosti, za něž zloději dostávají tituly a akademické hodnosti, bývají většinou publikovány v odborných žurnálech nebo ve veřejně dostupných monografiích a sbornících. A takto medializovány se stávají součástí elitní a ceněné vrstvy veřejného mediálního prostoru. Proto je nutné hovořit o tom, že kauzy ukradených slov a argumentů mají nejen akademický, ale i mediální a veřejný rozměr. Přičemž je fuk, jestli přistižený zloděj idejí a slov přizná barvu, nebo jestli – tak jako přední český antropolog Budil, na jehož čórku se shovívavostí hodnou kulturně citlivého sociálního vědce upozornil sám jeho okradený kanadský kolega Scheffel – jaksi mimoděk přizná, že si ani není jistý tím, že opravdu udělal cosi netolerovatelného.
To, že se veřejný mluvčí dopouští plagiátorství vědomě, totiž o společnosti a kvalitě a vyzrálosti její veřejné sféry vypovídá právě tak jako neschopnost rozlišit mezi krádeží a přiznanou výpůjčkou.
Tiše tolerovaná vědomá zlodějina je výrazem pokleslosti a pokrytectví našeho vztahu k veřejné sféře – právě tak jako třeba s pokrčením ramen přijímaný politický klientelismus. Častý argument, že ten či onen plagiátor sice pro jednou cosi opsal, ale jinak je v našem malém katederním/fakultním/univerzitním/akademickém světě natolik cenný, že lépe je o věci mlčet, že přečin je přínosnější netrestat (vždyť komu tím prospějeme, soudruzi?!), totiž jen potvrzuje, že transparentní veřejný prostor je vlastně jen hrou a předstíráním – ty „podstatné“ věci se totiž přece dějí v rovině osobních či mocenských vztahů…
Neschopnost rozlišit mezi myšlenkou vlastní a cizí, mezi přiznanou citaci či parafrází a plagiací, pak je nejen příznakem nezralosti vědecké disciplíny (jak v Sociologickém časopise podotýká antropolog Scheffel), ale i naší obecnější nepřipravenosti „být veřejnými“, vstupovat do smysluplné veřejné diskuse. Ta totiž v ideální situaci má, jak říká i starý dobrý Habermas, povahu dialogu jasně odlišených a racionálně argumentujících individuálních hlasů. A k té ideální situaci máme dle všeho zatraceně daleko, pokud ani veřejně aktivní intelektuálové neodliší své teze od tezí cizích...
Jedna věc je na přešlapu páně Budila ovšem pozitivní – a tou je kritická reakce komentátorů mainstreamových médií. Ochota překročit hranici mlčení, rozťápnout lejno „běžnému člověku“ zdánlivě vzdáleného problému a postavit fenomén, který je pro veřejnou diskusi maligní, na veřejný (mediální) pranýř mi dodává na optimismu. Ivo Budil svým přešlapem možná (nechtěně) prospěje české veřejné sféře právě tak, jako se (chtěně) zasloužil o vzestup české sociální a kulturní antropologie.
Jakub Macek