Čtyřicet let uplynulo 5. června od začátku v pořadí třetího střetu mezi arabskými státy a Izraelem. Konflikt, který vzhledem ke svému rychlému průběhu vstoupil do dějin jako Šestidenní válka, bývá v arabštině označován buď jako Červnová válka nebo jako Naksa (nezdar, debakl), přičemž někdy se používá i výrazu Kárisa (pohroma, katastrofa). Tato označení jsou u arabské strany celkem pochopitelná. Po drtivé porážce se pod izraelskou okupací ocitl Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Golanské výšiny a Západní břeh Jordánu včetně posvátných míst východního Jeruzaléma. Výročí čtyřiceti let od této přelomové události se pro arabská média stalo příležitostí k rekapitulaci a k analýze jejích důsledků.
Z velkého množství textů týkajících se tohoto tématu se na stránkách deníku Šark al--awsat 19. června vymykal článek založený na zveřejněných dokumentech izraelských tajných služeb. Byly v něm uvedeny zajímavé informace týkající se dovozu československých zbraní do Egypta či návštěvy prezidenta Anwara Sádáta v Izraeli v roce 1977. Tamní bezpečností složky údajně rozmístily na letišti před jeho příletem jednotky ostřelovačů, protože tajné služby informovaly o možnosti, že z letadla místo Sádáta vystoupí útočné komando. Co se týče vlastní Šestidenní války, citované dokumenty připomněly povedený kousek izraelských zpravodajců, který se odehrál během druhého dne konfliktu. Podařilo se jim totiž nahrát telefonický rozhovor mezi egyptským vůdcem Gamalem Abd an-Násirem a jordánským králem Husajnem. První zmíněný se snažil svůj protějšek přimět k otevření druhé fronty pomocí tvrzení, že se Egypťanům podařilo zdecimovat větší část izraelského letectva. Ve skutečnosti ovšem egyptské letectvo již takřka neexistovalo. Izraelci ho dokázali zničit překvapivým úderem v ranních hodinách 5. června, přičemž většina egyptských strojů ani nevystartovala.
Palestinský deník al-Quds přinesl 5. června zprávu o vzpomínkovém aktu, který se odehrál u hrobu neznámého vojáka ve východním Jeruzalémě. Setkání pod názvem „40 let okupace stačí!“ se zúčastnili zástupci většiny neislamistických palestinských organizací a představitelé Komunistické strany Izraele. Četní řečníci ve svých projevech připomněli, že i v době čtyřicátého výročí „bolestivé vzpomínky“ Palestinci kontrolují pouhých 22 procent z území uloupených v roce 1967. Závěrečný dokument pak upozornil na fakt, že izraelské okupační síly stále stupňují násilí proti obyvatelům palestinských území a neváhají používat i další metody, jakými jsou budování židovských osad na území Západního břehu Jordánu či výstavba zdi v okolí východního Jeruzaléma. Zástupce Palestinské demokratické unie ve svém projevu shrnul základní palestinské požadavky: „V regionu nebude existovat mír, bezpečnost ani stabilita, pokud nedojde k úplnému stažení Izraelců za hranice ze 4. června 1967, k vytvoření samostatného palestinského státu s hlavním městem východním Jeruzalémě a k povolení návratu palestinských utečenců v souladu s rezolucí 194.“
S oficiálním slohem předchozího příspěvku silně kontrastoval komentář Abdalláha Iskandara, který byl otištěn v listu al-Haját 5. června. Nenápadný název „Čtyřicet let po katastrofě“ otevíral velmi odvážnou kritiku poměrů v arabském světě právě v souvislosti s důsledky Šestidenní války. Autor nepopírá zásadní dopady izraelského vítězství na celkovou geopolitickou situaci v regionu. Podle něj jsou ovšem mnohem důležitější jeho dopady na fungování společností v jednotlivých arabských státech. Porážka arabských režimů v roce 1967 podle něj odhalila, že jediným důvodem jejich setrvání u moci je moc jako taková. To, že autoritativní režimy nepadly ani přes svou naprostou neschopnost, podle Iskandara zásadně prohloubilo propast mezi vládnoucími a ovládanými. Zárodky občanské společnosti přešly po roce 1967 do defenzivy, přičemž jejich dosavadní snaha o participaci na politickém životě začala být považována za přinejmenším stejné riziko jako izraelská armáda. Občanská společnost byla odsouzena k „demontáži“. Pouze její jednotlivé elementy, zneškodněné a ochočené, byly zachovány, aby sloužily jako ozdoba autoritativních režimů. Takovýto postup se však posléze ukázal být dvousečnou zbraní. Zevnitř tyranizovaných společností vyšlehl plamen fundamentalismu a jedna země za druhou byla zachvácena násilím. Místo toho, aby se zrodila občanská společnost, zrodila se v arabských zemích „společnost občanské války“. Její hrůzy pak v různé míře poznala jak Sýrie, tak Egypt, Alžírsko a Libanon. Aktivit teroristů původem z arabských zemí pak nebyl ušetřen ani ostatní svět. „Před čtyřiceti lety se dělal rozdíl mezi vojenskými režimy a pluralitní demokracií. V současné době jsme nuceni volit mezi autoritativními režimy a mezi fundamentalismem a občanskou válkou,“ uzavírá Abdalláh Iskandar svůj článek.
Palestinská území byla bezpochyby důsledky Šestidenní války zasažena nejvíce. Situace se u příležitosti jejího čtyřicátého výročí s nečekanou intenzitou zhoršila v pásmu Gazy, kde se faktické vlády ujaly milice věrné Hnutí islámského odporu (Hamás). Před nebezpečím zdejší krize varoval 19. června egyptský deník al-Ahrám v úvodníku s názvem „Izrael... nebezpečí jeho záměru oddělit Gazu“. Podle jeho autora je zřejmé, že Izraelci se v souladu s Američany snaží o rozdělení obou částí území ovládaných palestinskou samosprávou. Podle citovaného článku z NYT se prý během washingtonské návštěvy Ehuda Olmerta mluvilo o Gaze a o Západním břehu jako o dvou samostatných entitách. Izrael se snaží využít dlouhodobého vnitřního sporu na palestinských územích. Jednak bude moci stupňovat svůj vojenský tlak vůči Hamásu v Gaze a zároveň jednat s oslabeným Fatáhem na Západním břehu. „Takovéto rozdělení území by však bylo tragédií pro celou Palestinu,“ cituje autor generálního tajemníka Ligy arabských států Amra Músu.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.