Celý týden hledám zvukovou metaforu. Co nahrát v hypermoderním televizně-rozhlasovém domě na okraji Kodaně? Jaký zvuk vyloudit z proskleného, šedošedého prostoru, v němž jsou newsroomy, redakce, studia i brainstormingové pracovny téměř dokonale odlidštěnou výrobnou na zprávy a lidské příběhy? Můj feature o mezinárodním setkání tvůrců rozhlasového dokumentu uvede zvuk ping-pongu a stolního fotbálku – rozptylovacích zábav, které architekti rozmisťují do moderně koncipovaných budov, aby si měli mladí, těžce duševně pracující kreativci kde pohrát.
Jako každá minoritní skupina, vyznačují se i rozhalsoví dokumentaristé pocitem nedoceněnosti. Jenže zatímco každoročně končí konference ujištěním, že se navzájem máme rádi a že feature žije!, letos jde opravdu do tuhého. Týden před konferencí oznámilo vedení dánského rozhlasu, že v horizontu několika týdnů redakci dokumentu a feature zruší.
Konec rozhlasového dokumentu?
„Dánský dokument...,“ povzdechne si Peter Leonhard Braun, zakladatel a guru konference, když se procházíme kolem vodních kanálů Christianshavnem, starou hippiesáckou čtvrtí s ještě starší holandskou historií. „Vždycky s nimi byla potíž. Nejméně přizpůsobivá, nejméně důvěřivá, vždycky kverulující banda individualistů. Ale měli štěstí. Nejdřív se tu objevil Peter Kristiansen, pak Erling Kristensen a ti kolem sebe dokázali shromáždit výborné lidi. Inovativní postupy, investigace, přísně faktografický feature, s výrazně zacíleným fokusem a autorským postojem. Už přes deset let je Kodaň metropolí featuru. A teď tohle...,“ shrnuje Braun.
Když vidím „Old Radio House“, je zřejmé, že Dánové nový prostor pro svá audiovizuální média potřebovali. Vystavěli tedy za městem monstrum. Několik propojených budov, v nichž jsou skryté obrovské dvorany, prostory s vodotryskem a sály s pingpongovými stoly. Nesčetně kávovarů. Stavba se protáhla a prodražila natolik, že je nutné sáhnout do vnitřností –redukovat program. Představa ředitele rozhlasu je následující: Dánsko je nejprogresivnější zemí světa v podcastu, pořadech, které jsou dostupné ve webovém archivu a ve vývoji nových interaktivních médií. Lidé podle něj upřednostní stahovat si starší pořady z bohatého archivu než poslouchat stále novou dokumentární produkci.
Myslím na to při poslechu třicítky světových dokumentů, které vybrala mezinárodní porota k veřejnému posouzení a debatě. Ve volbě témat je pořád ještě lehce cítit tenká západo-východní hranice. Nad osudem estonského homosexuálního studenta teologie kroutí Dán Tim Hinman hlavou: „Proč mám toto poslouchat, v Dánsku je snad dvacet homosexuálních kněží a o všech už byly natočeny nějaké pořady!“ Oponuji – já neznám žádného. A Polka Kasia Michalak jen spíná ruce nad jedinečným zážitkem. Český feature Jany Jirátové o TV reality show taktéž svým námětem nevyvolá příliš nadšení: „Co ještě chcete říci o reality show? Všechno jsme už odvysílali,“ rozhodí ruce Irka Hege Dahl. Sama přivezla autobiografickou rozhlasovou verzi Bridget Jones s názvem Diagnóza: chytrá žena. Jeden z mála pořadů, které mají v sobě i jiný než hořký humor. Ano, tento pořad si mohu stáhnout z netu ještě za pět let a pořád mě bude bavit. Stejně tak ten bulharský o lovu medvěda nebo americké dada pátrání po živých dinosaurech v jednom národním parku. Nevím ale, zda by audiální reflexi západoevropských společností nechyběly vynikající anglické, německé a francouzské featury o problematice uprchlíků a emigrantů. Jestli není alarmující, že tři pořady byly natočeny o mladých mužích, kteří za záhadných okolností zemřeli ve vězeních civilizovaných evropských zemí. Výsostně aktuální je i ruský patnáctiminutový feature popisující tíseň generace pětatřicátníků, kteří už zase mají strach mluvit nahlas v práci i na ulici a opět se uchylují na „dači“, aby si tam nad grilem tiše pobrukovali písně Vysockého a Okudžavy. Tento pořad byl v Rusku zakázán napříč veřejnoprávními i komerčními stanicemi, takže ho nakonec slyšeli lidé ve zhruba třítisícové gubernii kdesi u mongolských hranic a teď se přes podobná setkání, festivaly a soutěže dostává na západ.
Killing darling
Hodujeme tedy na hostině rozhlasového dokumentu a feature, jsou nám servírovány lahůdky světově proslulých autorů daného žánru, ale nemůžeme se zbavit dojmu, že jde o hostinu funerální. Hlavním řečníkem na aktuálně svolané tiskovce je dokonalý profesionál, vycvičený špičkovými personalisty, zřejmě těmi, co hrají o patro výš fotbálek. Dlouho přemýšlím, k jakému typu lidí přirovnat tohoto ředitele, ekonoma s hroší kůží, nekomunikativního šéfa média, založeného na povinnosti komunikovat. Až na to přijdu. Je to Glum.
Leif Lønsmann, ředitel dánského rozhlasu, vysvětluje, že dokument a feature jsou jeho „miláčci“, ale vzhledem k tíživé finanční situaci je nutné je zabít. „Killing darling“ se později stane ústředním motivem hořkých žertů všech debat o budoucnosti dánského dokumentu. „Z vaší řeči se mi chce zvracet!“ volá při tiskové konferenci na ředitele emotivně rakouská autorka a zcela věcně se ptá, proč není možné zkrátit úvazky rovnoměrně ve všech redakcích, namísto zrušení celé jedné redakce. „Děkuji Vám za připomínku,“ odvětí Glum, aniž odpoví na věcnou část otázky. „My v Estonsku přemýšlíme o dalším rozvoji feature, rádi bychom založili vlastní redakci. A taky nás napadlo, že bychom si mohli postavit nová rozhlasová studia. Jsme hloupí?“ ptá se ukázněně Sulev Valner. Autorita EBU Edwin Brys vypráví, jak v Belgii před několika lety zrušili redakci rozhlasových her. Byla příliš drahá. Po dvou letech se rozhlasové hry s obrovským úspěchem objevily ve vysílání jedné komerční stanice. Neil McCarthy z BBC odkazuje na nedávný rozsáhlý průzkum na téma „storytelling“, tedy vyprávění příběhů jako nutné zaklínadlo moderní televizní, rozhlasové i novinářské žurnalistiky. Z průzkumu motivovaného taktéž nutností finančních škrtů vyšla nejlépe redakce featuru a dokumentu. Zjistilo se, že atraktivní příběhy umějí nejlépe vyprávět dokumentaristé, a že mohou dobře vypomoci ostatním redakcím. BBC tuto redakci posílila. Další řečníci se pokoušejí využít argumenty, kterým by ředitel-manažer mohl dobře rozumět: žádný šéf nevyhodí dlouhodobě budovanou skupinu lidí, která vytváří celosvětově respektovanou produkci! Všichni ale cítíme marnost této debaty. Ne proto, že by ji vedli nekompetentní lidé – v tomto sále je opravdu elita světové rozhlasové dokumentaristiky, nikdo významnější se k situaci už vyjádřit nemůže. Problém je v tom, že vedení dánského rozhlasu už rozhodlo. Odcházíme z tiskovky jako spráskaní psi.
Druhý den vycházejí rozsáhlé texty o situaci v dánské rozhlasové redakci feature ve čtyřech z pěti hlavních deníků (!). Informace o tiskovce a rozhovory s aktéry konfliktu jsou ve všech dánských televizích. Naši přátelé jen září. „Věci se daly do pohybu,“ oznamují radostně. „O věc se osobně zajímají dva ministři vlády, přišlo vyjádření European Broadcasting Union (EBU). Máme dobré vyhlídky.“
Začátkem června zemřel guru dánského rozhlasového dokumentu Peter Kristiansen. Na zmíněné tiskovce ještě seděl, zkroucený rakovinou a neříkal nic. Týden po jeho pohřbu přišlo definitivní rozhodnutí. Osm špičkových dokumentaristů, členů redakce a zhruba čtyřicet externistů po celém Dánsku se rozpustilo v mase mediálních přicmrndávačů. Pingpongový míček chvíli hopsal po zemi a pak se zakutálel kamsi do rohu.
Autorka je rozhlasová publicistka a dokumentaristka.