Agatha Christie
Rané případy Hercula Poirota
Přeložila Michala Marková
Knižní klub 2007, 280 s.
Rané případy Hercula Poirota jsou sbírkou osmnácti povídek, ve kterých autorka osvědčuje svůj talent čtenáře současně bavit i mást. Poirot je pro milovníka klasické detektivky vždy osvěžením, protože čtenářova mysl už bývá unavena akčními hrdiny, kteří místo šedých buněk mozkových používají spíše prst na spoušti. Klasická detektivka je pohádka, kde se nereálné postavy – geniální detektiv a jen o něco méně geniální pachatelé pohybují v reálném prostředí. Jak ovšem ukazují i Rané případy Hercula Poirota, z českého hlediska se prostředí anglických venkovských sídel, zaoceánských parníků a londýnských salonů jeví asi stejně realistické jako nadlidské výkony Poirotova mozku. Pro to kouzlo jinakosti a smysl pro humor a schopnost vodit nás do poslední chvíle za nos odpustíme paní Christie i některé za nos přitažené zápletky. Takové, které by na leckteré literární akademii vyučující žákovi vytkl. Třeba pomoci si břichomluvectvím pachatele je trochu dětinské. Autorka však většinou umí dosáhnout svého: pachatelem bývá někdo jiný, než jsme čekali. Je z čeho vybírat, protože vrahem může být kdokoli – gentleman, dáma, člověk mladý i starý, bohatý nebo chudý. V tom je u Agathy Christie vlastně vidět za pohádkou jistý realismus. Vždyť i ve skutečném životě vraždí kdekdo. Rozdíl bývá asi jen v tom, že si s tím zabijáci nedají tolik práce, jako ti hračičkové v anglických detektivkách.
Jan Jandourek
Jan Keller
Teorie modernizace
Sociologické nakladatelství (SLON) 2007, 194 s.
Teorie modernizace navazuje na skupinu těch Kellerových děl, která se věnují specificky formulovaným aktuálním jevům, kategoriím či institucím. Vlastní teorii modernizace autor nikde soustavně v textu nevykládá, ale předkládá ji rozptýleně v historicko-logickém výkladu, kritice a upřesňování teorií modernizace u dalších sociologů, politologů a ekonomů. Autor nejprve analyzuje dvě vlny modernizačních teorií (jednorozměrných a emancipačních) a poté popisuje vlastnosti moderní společnosti, příčiny vzniku a vývoje samotné modernity. Dále vykresluje vývoj čtyř základních linií modernity (generalizaci, individualizaci, diferenciaci a racionalizaci) a rozebírá důsledky, kterými jsou triumf ekonomického rozumu nad ostatními segmenty společnosti, vzestup nejistot přinášející „něžné barbarství“ a kolonizaci veřejného zájmu soukromým. Jedna kapitola je věnována globalizaci jako celosvětovému vyústění modernizačních tendenci. Vývoj společnosti a jejího ekonomického sektoru se uskutečňuje samovolně, působí silou podobnou účinnosti přírodního zákona. Keller zdůrazňuje nezbytnost věnovat pozornost negativním prvkům vývoje, které mohou vyústit do předmoderních poměrů, vést k barbarizaci společnosti. Může být útěchou, že i v takových podmínkách by mohla existovat určitá volba: začlenění do sítí mocných patronů, nebo vytváření pospolitostí sobě rovných.
Miloš Štěpánek
Paul Spiegel
Kdo jsou Židé?
Přeložili Eva a Pavel Dobšíkovi
Barrister & Principal 2007, 228 s.
Kniha autora, jenž přežil holocaust, přibližuje židovství čtivou a přístupnou formou. Názvy kapitol jako Proč pobývají Židé v chýších, když prší? (o svátku Sukot) nebo Mají Židé karneval? (o svátku Purim) napovídají, že publikace je prokládaná anekdotami a někdy až připomíná knihu pro děti („My Židé samozřejmě nejsme padlí na hlavu. Ani nám se nelíbí, že máme sedět v nějaké chatrči, zatímco venku prší.“) a vážné věci jsou v ní podány vtipně („Je-li Žid pochován jinde než ve Svaté zemi, musí se jeho zbylé kosti pod zemí dokutálet až do Izraele. Pro mnoho Židů je to představa strašná, a proto se nechávají pohřbít v Izraeli. Aspoň si ušetří nepříjemné kutálení.“). Když se však autor dostane k líčení postavení Židů a Izraele v současném světě, stává se nesmiřitelným, a je tak dobrým příkladem jevu nedávno popsaného P. Baršou: představa ohrožení kolektivní existence živená pamětí holokaustu podporuje izraelskou nesmiřitelnost vůči Arabům, kteří ji chápou jako důkaz izraelské agresivity a odpovídají na ni vlastní nesmiřitelností. Jestliže například Yehuda Lahav dokázal jedinečně postihnout složitost, paradoxnost a nejednoznačnost židovsko-palestinských vztahů, Spiegel jen položertem píše: „Mesiáš znovu postaví třetí jeruzalémský Chrám. I o tom si můžeme nechat jen snít. Prozatím se na Chrámové hoře lesknou kupole Skalního chrámu a mešity Al-Aksa. A vypadá to, že ještě dlouho budou.“
Jan Lukavec
Otakar A. Funda
Ježíš a mýtus o Kristu
Karolinum 2007, 367 s.
Český filosof zkoumá z ateistického hlediska vznik křesťanské víry. Nejde však o naivně dryáčnický přístup k fenoménu křesťanství, nýbrž o přístup, kterému se daří (s pomocí veškeré povětšinou existenciálně laděné literatury na toto téma) osvětlit krok za krokem vznik křesťanské víry. Práce je tedy psána z kriticky humanistické pozice; představa boha je považována za lidský výtvor. Autorovi jde o co nejpravdivější a nejpřiměřenější zachycení toho, co se událo kolem postavy Ježíše Krista. Důraz je kladen na historickou postavu Ježíše, na jeho hlásání příchodu „božího království“. Je detailně zkoumána naděje, která se u jeho přívrženců objevila nedlouho po jeho ukřižování, ona víra, jež vzešla z prvotního šoku a frustrace, že žádné království ihned zjevně nepřichází. Přes vědeckou objektivitu, kterou se autor snaží dodržovat, prozařuje pokora a úcta k tématu. I při výkladu Lukášova evangelia klade autor největší důraz na existenciální vzplanutí lidského srdce k otevírající se naději, na moc lásky, kterou „Ježíš zvěstoval až do krajnosti žil“. Odmítán je naopak fundamentalistický důraz ortodoxů na nadpřirozeno a zásvětno, ukazuje se obraz bytostně existenciální dimenze víry bytující v nikdy úplně nezajištěném paradoxu víry a naděje, jež se univerzálně může dotýkat každého člověka.
Jiří Olšovský
Robert Fulghum
Co jsem to proboha udělal?
Přeložil Jiří Hrubý a Lenka Fárová
Argo 2007, 216 s.
V Česku populární vypravěč, bývalý folkový zpěvák a pastor Robert Fulghum vybral a setřídil krátká zamyšlení, která pravidelně zveřejňuje na své internetové stránce. Kniha dle toho i vypadá. Postřehy autor rozdělil do tří oddílů (zážitky z Kréty, utažského Moabu a Seattlu), tudíž při čtení nedochází k pocitu nahodilosti či dokonce chaosu. Fulghumův jazyk se od jeho prvních publikací nijak neproměnil, což není výtka, neboť autor dokáže trefně postihnout okolní realitu. Jeho humor je dávkován zlehka, navíc má v sobě smířlivý tón, nikdy nejde o parodičnost či výsměch druhým. Robert Fulghum má schopnost dobře popsat lidi kolem sebe, co je však důležitější, má i dar sebereflexe, jeho knihy tak, i přes své množství, nepůsobí grafomansky nebo sebestředně. Nejlepší je první třetina knihy, ostatní části však určitě nelze označit za špatné. Svou povahou není soubor zamyšlení zcela vhodný pro čtení „na jeden zátah“, je lepší jím listovat po malých částech, zato pravidelně. Třeba v dopravním prostředku místo Metra.
Lukáš Gregor
Stephen LaBerge
Lucidní snění
Přeložil Mikoláš Petrželka
DharmaGaia 2006, 304 s.
Kniha se věnuje problematice lucidity , „snění s plným vědomím“, a jeho využití při sebepoznání, procesu uzdravování, rozvoji kreativity atd. Autor pocházející z akademických kruhů sice není transparentním šarlatánem (a proto také v knize nalezneme řadu exaktních a cenných poznatků o neuropsychické povaze a podstatě snových fenoménů), ale jinak myslím, že jeho zkoumání i závěry stojí na vodě. Jakkoli jsou prožitky lucidity obecně sdílené, při jejich analýze se vznášíme ve sféře spekulací a LaBergeovy „vědecké důkazy“ nejvíc ze všeho připomínají Matrix. Lucidita zcela závisí na výpovědi snícího a je velmi problematické popisovat ji „objektivně“ – aplikovat exaktní výzkumné metody na nejvnitřnější dimenze snu vyhlíží poněkud fantasticky. Autor jako recept pro reflektované snění nabízí např. „rozhodnout se, že poznáte, že sníte“, což nevyžaduje komentáře. Podivuhodný jev lucidity zřejmě vypovídá o stupni intenzity snu, dynamice proměn vědomí a ega ve snu (čistým případem lucidity může být asi tzv. aktivní imaginace či některé druhy intoxikací), zaměření na něj je legitimní, leč autorova kniha vykazuje příliš příznaků nadšenectví, jež nebývá příliš kritické. Pro zájemce o snovou tematiku však nemusí být tato kniha bez ceny.
Jiří Zizler
Miloš Szabo
Zpověď? Ne!…
Aurora 2006, 112 s.
Dnes už nikoho nepřekvapí, když se na pultech našich knihkupectví anebo v edičních plánech běžných nakladatelství objeví kniha od některého z aktivních duchovních. Za všechny jmenujme alespoň titul Noc zpovědníka Tomáše Halíka, který za tuto knihu loni dokonce obdržel výroční cenu Nadace Český literární fond v oboru původní česká literatura. Miloš Szabo, duchovní působící při římskokatolické farnosti u kostela sv. Prokopa v Praze na Žižkově, se vydal opačným směrem a napsal knihu, která je určena co možná nejširšímu čtenářskému okruhu a přesahů literárních či filosofických se dotýká jen velmi okrajově, pokud vůbec. Szabo v úvodu s odzbrojující prostotou přiznává, že to byla právě zpověď, která ho na určitý čas odvedla od víry, a zamýšlí se nad otázkou, nakolik je pro tento duchovní akt důležitá osobnost zpovědníka a individualita toho, kdo ke zpovědi přistupuje. Jednoduchým a srozumitelným jazykem podává zprávu o tom, že slova jako „nechci“, „neumím“ anebo „nezvládnu to“ nemusejí být v životě člověka definitivní, a zamýšlí se nad tím, kde přesně leží hranice možností daných zpovědí. Protože – řečeno slovy autora – je to právě zpověď, která je schopná za určitých okolností poskytnout pomocnou ruku, abychom pochopili alespoň něco z toho, co se nám dosud jevilo jako zcela nepochopitelné.
Magdalena Wagnerová
Lucie Lomová
Anna chce skočit
Meander 2007, 78 s.
Ve stejnou chvíli, kdy nakladatelství Meander vydalo poslední díl z trilogie o Anče a Pepíkovi, vyšel ve stejném nakladatelství jiný komiks téže autorky, tentokrát určený dospělým. Překvapením bylo, když si ho do svého edičního plánu v loňském roce vybralo francouzské nakladatelství, které se zaměřuje na umělecky hodnotné komiksy pro dospělé. To se českým komiksovým autorům nestává. Lomová však ve své knize namíchala směs témat, které prostě Francouzi neodolají: thriller, zpověď ženy středního věku, emigrace, etnické menšiny, homosexualita, stáří, bezdomovectví a objeví se tu i Václav Havel se svým psem. Možná toho je až moc na osmdesát stran komiksu, zejména thrillerová zápletka s ruskou mafií je trochu přitažená za vlasy (což však sami aktéři přiznávají). Tím, co z komiksu výrazně vyčnívá, je postava hlavní hrdinky, která je tak dobře vykreslena, až má člověk pocit, že podobné pocity prožívala i sama autorka. A pak je tu Lomové kresba. Nejlépe vypadají pasáže kreslené uhlem, v nichž postavy vzpomínají či sní. Autorka si dává práci s prokreslením detailů a zároveň z jejích kreseb vyzařuje jakýsi smutek či nostalgie. Pokud vůbec můžeme v rámci české tvorby mluvit o komiksu pro dospělé, patří Lomové po jejím debutu výsadní postavení. Teď jen můžeme doufat, že svou pozici obhájí a brzy vydá něco nového. A je jedno, zda pro dospělé, či pro děti.
Jiří G. Růžička