Jan Halada
Encyklopedie českých nakladatelství 1949–2006
Libri 2007, 378 s.
Podchytit vývoj nakladatelské činnosti po roce 1989 je obtížný úkol a těžko může být jakákoliv publikace o ní úplná. Jak autor píše, před rokem 1989 fungovalo 57 nakladatelství, dnes se jejich počet pohybuje okolo 4000, každý rok jich navíc mnoho zaniká a vzniká. Halada již v úvodu konstatuje, že v knize najdeme jen ta nakladatelství, která vydávala knihy po určitou dobu. Do slovníku se nakonec vešlo 837 z nich. Autor rozděluje období po roce 1989 do tří fází: doba, kdy je vše dovoleno (první polovina roku 1990), období nástupu znovuobjevených žánrů (1990–1991) a období přízraku krize obratu (1992–2006). Tím, že do jedné škatulky zahrnul čtrnáct let, si trochu ulehčil práci. Také slovníková hesla jsou poněkud nepřehledná, a přitom by stačila u každého pojmu malá tabulka. Takto každé heslo začíná slovy „Nakladatelství vzniklo v roce...“. Halada se tak možná chtěl vyhnout srovnání s Almanachem Labyrint, hesla ale obsahují mnoho zbytečné vaty. Najdeme tu i dost překlepů, nejvíce mne pobavil Barman (tedy Batman), navíc zařazený do edice, kde nikdy nevyšel. Kladně hodnotím zmínku o edičních řadách nebo kmenových ilustrátorech. Encyklopedií se příjemně listuje a člověk občas zavzpomíná na knihy z nakladatelství, která dávno neexistují. Otázkou je, co s knihou dělat jiného, vždyť knihkupci si vystačí s Almanachem a pro studijní účely jsou strohá hesla nanejvýš odrazovým můstkem.
Jiří G. Růžička
Jan Patočka
Negativní platonismus
Oikoymenh 2007, 92 s.
Potřetí vychází Patočkova studie z padesátých let. Autor se v ní pokouší z fenomenologických pozic „překonat a uchovat“ metafyziku. Snaží se také vyrovnat s dalšími silnými myšlenkovými proudy své doby – pozitivizmem a dialektickým humanismem. U postavy, která později symbolizovala Chartu 77, je poučné sledovat úvahy o otázce svobody. Svobodu nemáme automaticky, ale musíme si ji neustále získávat; svoboda je vymezení se vůči světu danosti. Je-li pak také svoboda svobodou k pravdě, může být, jako u Patočky, následování takových tezí impulsem k odporu proti režimu, v němž je lež všudypřítomná a přitom zjevná. Tyto myšlenky nám mohou ve světě globálního samopohybu a nových válek stále připadat jako výzva. Pro Patočku je ovšem zkušenost svobody zkušeností vyostřené nepředmětné transcendence: „Sókratova suverenita je v tom, že je absolutně volný, či že se ustavičně uvolňuje ode všech pásek přírody (…) Sókratova dialektika byla určena právě k tomu, aby ukázala, že žádný senzuální objekt, žádná věcná zkušenost není s to tuto otázku ani položit, ani zodpovědět.“ Otázkou zůstává, zda se jako Patočka můžeme spokojit s odpověďmi v intencích Heideggerovy obecné kritiky světa nadvlády vědy a techniky, jež nás ze své podstaty zotročují. A zda není pro zodpovězení otázky po svobodě ve světě rafinovanější manipulace třeba také konkrétních analýz současných i historických „senzuálních objektů“.
Martin Šaffek
Bronislava Janečková
Rok v dopisech 1 – leden, únor, březen, duben, květen, červen
Radioservis 2007, 336 s.
Kniha vychází z pozoruhodného rozhlasového cyklu, který odvysílala stanice Vltava v loňském roce. Každý den měli posluchači možnost „porušit listovní tajemství“ a nahlédnout do soukromí jednoho člověka – respektive dvou, protože k tomu, aby někdo usedl a napsal dopis, je většinou zapotřebí nejen odesílatele, ale i příjemce. Ne vždy byl alespoň jedním z nich někdo ze „slavných“, známá osobnost politického či kulturního světa, i když z pochopitelných důvodů tato jména převažují. Jejich škála je skutečně široká. Cyklus tak zahrnuje texty od provolání Jana Žižky svým věrným přes dopisy z věznic a vyhnanství až k intimním zpovědím umělců, jako byl Karel Hynek Mácha, Jiří Orten a další. Každý dopis je opatřen komentářem, který nabízí potřebné doplňující informace. To, co všechny texty spojuje v kompaktní celek, je věrnost datace – ke každému dni v roce je přiřazen dopis, který byl napsaný právě toho dne, ať už v dávné či zcela nedávné minulosti. A právě tato skutečnost činí z tohoto opulentního souboru de facto dokumentární záležitost s nemalým kulturně-historickým přesahem. Rozhlasový pořad byl úspěšný, autorka obdržela výroční cenu Nadace Český literární fond, a nyní se cyklus dočkal knižní podoby. Prozatím vyšel pouze první díl, který zahrnuje první půli roku. Nelze předpovídat, jestli úspěch potvrdí i zájem širší čtenářské veřejnosti.
Magdalena Wagnerová
Helmut Holzhey, Wolfgang Röd
Filosofie 19. a 20. stol. II. – novokantovství, idealismus, realismus a fenomenologie
Přeložil Martin Pokorný
Oikoymenh 2006, 515 s.
Pojmout mnoho filosofických proudů 19. a 20. století tak, aby byly představeny ve vyvážených proporcích, je úkol o to těžší, že nelze být nestranný. Holzhey dosáhl jisté disproporce tím, že nejvíce pozornosti věnoval jednomu z těžišť svého historicko-filosofického zájmu – dílu hlavního představitele marburské novokantovské školy Hermanna Cohena, zatímco hlavní představitel druhé generace marburské školy Ernst Cassirer byl vzhledem ke svému významu i pro filosofii kultury velmi ošizen. Cassirrerovi měla být proporčně věnována samostatná část stejně jako zakladateli novofriesiánského proudu Leonardu Nelsonovi. V rámci kapitoly o fenomenologii je pak příliš málo věnováno Maxi Schlerovi, ale nakonec i samotnému Edmundu Husserlovi, respektive samotná fenomenologie je například oproti novokantovství zastoupena neúměrně málo. Ke zjevným slabinám pak patří závěrečná kapitola Teorie společnosti a společenského vývoje, kde je pominuta celá řada sociologů s dopadem na filosofii, samostatná podkapitola je věnována Maxu Weberovi, ale filosofické aspekty najdeme i u Vilfreda Pareta či Ferdinanda Tönniese, kteří jsou odbyti na několika řádcích. Problémem českého překladu je pak neúměrně velké množství překlepů (například psaní německých substantiv minuskulemi), jež jde na vrub redaktora R. Jilského. Nicméně jako celek může kniha sloužit coby přehled části dějin filosofie zejména 20. století.
Michal Janata
Vlastimil Vondruška
Intimní historie od antiky po baroko
Moba 2007, 240 s.
Historici se většinou zaměřují na tzv. velké dějiny, neméně pozoruhodné jsou i dějiny menší, o nichž se nám toho moc nedochovalo. Pátrání po nich je přece jen složitější než po historii válek, mírových smluv či politických sňatků. Knih, které se malým dějinám věnují, vychází i u nás celá řada. Jednou z nich je publikace V. Vondrušky, v níž se autor věnuje tomu nejintimnějšímu v lidském životě: hygieně a mytí, lázním, holení, líčení a kosmetice, péči o vlasy i o zuby, brýlím, toaletám, stolování i opilství, spodnímu prádlu, antikoncepci, milostnému umění, potenci, nahotě a prudérnosti i prostituci. Časově zabírá kniha zhruba dobu od antiky po baroko, avšak místy s přesahem až do 19. století. Je pojata čtivě, zároveň je faktograficky hutná. Autor se snaží, aby byla pro čtenáře nejen poučná, ale i zábavná – a choulostivá témata k tomu přímo vybízejí. A to se mu vcelku daří. Zaujme různými málo známými fakty a informacemi a osvěžující je i doplnění o historky z nejrůznějších kulturních prostředí, které přinášejí pohled do běžného života. Intimita patří k člověku a tedy i k historii a je dobré ji poznat, byť i touto populární formou. Některých moderních výdobytků si pak možná budeme i víc vážit a připomeneme si, že lidstvo hřešilo odjakživa.
Milan Valden
Georgie Thomas Clark, Stephen T. Asma
Bohové pijí whisky
Přeložila Jaroslava Kočová
BB art 2006, 296 s.
Rozbít mýty kolem buddhistického světa, vypořádat se s „kalifornským buddhismem“ si předsevzal profesor z Columbie, ve skutečnosti svérázný hédonistický samorost Stephan T. Asma, dobrácký rozhněvaný mladý muž. Jeho filosofický cestopis místy poněkud chaoticky, ale se svěžestí, humorem a sympaticky prostořekou neomaleností líčí poměry v Kambodži a jejich duchovní základ. „Tady v té části světa být život levná,“ cituje jednoho domorodce a nastiňuje hrůzy, o které naše média prakticky nezavadí, neboť si dokonale vystačí s Kubou a Běloruskem (převládá názor, že kde nevládne „totalita“, bude to asi dobré). Autor nelítostně srovnává jihoasijské kulturněpolitické klima se Západem a dobírá se zjištění, že sobecká demokracie může být horší než diktatura altruistů; západní posedlost individualismem a nezávislostí, neblahá a neustálá soutěživost se z aspektů jiné kultury jeví jen jako destruktivita a choroba. A spiritualita? Západního člověka rozkládá navíc ještě konstantní mediální šum, „nemít v hlavě všechny tyhle stupidní krávoviny, nejspíš bych dávno došel osvícení!“ Takové tvrzení vyhlíží sice poněkud simplifikovaně, ale nejspíš je to naprostá pravda. Vtipná a příjemná kniha plná švihu a energie.
Jiří Zizler
Tady Hitler
Přeložil Matouš Ibl
Mladá fronta 2006, 540 s.
Knižní trh je zaplaven všemožnými – a kvalitativně kolísajícími – publikacemi, věnujícími se Adolfu Hitlerovi. Clark zvolil chytrou (vychytralou?) cestu, jak se od nich odlišit a získat tak více čtenářů. Přetavil historická fakta ve fiktivní výpovědi aktérů a svědků tehdejších událostí. Výsledkem je jakýsi deník, psaný v ich formě, pojímající život Adolfa Hitlera od narození po jeho smrt. Nejzajímavější je první třetina knihy, která pojímá jeho mládí a cestu k moci. Poté zapojuje autor do svého románu další aktéry, například důstojníky z obou stran barikády. Čtenářsky působivé jsou paradoxně výpovědi anonymních občanů či vojáků. Samotný závěr je dynamický, ale vzhledem k tomu, že se kniha věnovala tolika postavám, vyvolává poněkud rozpačitý pocit. S Hitlerovou smrtí končí i kniha, přičemž osudy mnoha osob zůstávají nedořečené. České vydání navíc obsahuje až příliš mnoho chyb, zejména grafických. Kniha tak nejlépe poslouží těm, kteří toho o Adolfu Hitlerovi příliš nevědí a nebaví je číst faktografickou literaturu.
Lukáš Gregor
Marie Stryjová
Mlč
Eman 2006, 303 s.
K nedožitým pětasedmdesátinám autorky a k třicátému výročí její smrti vychází kniha povídek Mlč. První část souboru s názvem Nad rovinou představuje české pohraničí v době druhé světové války. Mikropříběhy sceluje pohled vypravěčky, dívenky Lenky s výraznými autobiografickými rysy. Čtenář vstupuje do světa její rodiny a života jejích nejbližších v chudé vesnici. Hrůzy války by samy o sobě skýtaly nespočet jímavých příběhů, avšak v knize je pozornost zaměřená na detaily, v jejichž střídmém popisu vysvítá nesmyslnost zabíjení a bída obyvatelstva mnohem působivěji. Dětské oči vypravěčky nedohlédnou k miliónům zabitým, proto se jí mnohem více dotýká smrt vlastního dědečka, stejně tak jako polomrtvý kůň na poli. Zvídavá dětskost pomáhá vést povídky bez hodnotících soudů, občasný vnitřní hlas jen násobí smutek představených příběhů. Povídky druhého celku Mlč popisují život po válce, avšak jeho prázdnota a hořkost je paradoxně větší než v době válečných strastí. V dialogu postav se proto variuje jedno zásadní téma: vrátit válku a hlad, aby se svět vzpamatoval. Kontrastní mozaika předkládá vazalský život lidí v područí proměnlivého režimu, avšak jednotlivé příběhy jsou prosty scén plných (po)válečného sentimentu. O to více však zanechá v čtenáři „tak velké balvany smutku, že je ničím neodvalí“.
Zuzana Malá
Karel Skalický
Kaple, kapličky a boží muka Pootaví – průvodce po drobných sakrálních stavbách kolem Zlaté Hory
Prask 2006, 46 s.
Již druhý bedekr poutníkův krajinou pootavskou vyšel z pera Karla Skalického, tentokráte okolím Zlaté Hory na středním toku řeky Otavy. Samozřejmostí je mapka na třetí straně obálky s vyznačenými místy staveb. Ke každé stavbě je krátká legenda, zmiňující umístění stavby, podrobný architektonický popis a případně historickou tradici, pověst nebo anekdotu. Nejzábavnější je o francouzském důstojníkovi, kterého schovaly kestřanské pradleny pod prádlo, aby jej nezajali císařští vojáci. Jako poděkování nechal později vystavět kapli sv. Kříže. Na ukázku francouzské vojácké zmužilosti – strachu z císařských vojáků to dostačuje; že však se v Pootaví nepěstuje dosud víno? Anebo již pěstuje? Ovšem je možné, že hrozno bylo pěstováno v Pootaví v dobách před třicetiletou válkou, alespoň u farností pro bohoslužebné účely; z toho by šla vysvětlit tradičně soustavná konzumace piva v Zemích českých jako jistá reparace schodku, nastalého po zničení vinic lítými pustošivými taženími zdivočelých hord. Představíme-li si rozlohy válkou zničených vinic, nelze současnou prvoligovou konzumaci piva v Čechách vysvětlit jinak; je to genius loci, apolinsko--dionýský vzmach ducha Bohemie; každý lékař potvrdí, že s tím se nedá nic dělat; je to duchovní souřadnice i archetypální proudění z minulých dob.
Vít Kremlička
Host 5/2007
Konzervativní časopis Host jen potvrzuje sebe sama a po ničem netouží. Serióznost a poctivost jsou bezesporu hodnoty, avšak nepojí-li se s inspirativností, zbývá kultivované sucho. V květnovém čísle patří k tomu lepšímu sonda do tvorby básníka a výtvarníka surrealistické imaginace Otto Mizery, rozmluva s Petrou Dvořákovou, jejíž kniha Proměněné sny získala letos Magnesii Literu za publicistiku, a svěží rozhovor s byvší beatnickou básnířkou a tichou feministkou Inkou Machulkovou („Myslím + cítím = vím“). Spolu s jejími vzpomínkami tu představuje oázu smyslu pro humor kratičký teoretický příspěvek Jiřího Trávníčka a programově beatnická marginálie Cela v Cele Víta Slívy. Inspiraci skýtají texty v podstatě vnější, totiž celá pražská enkláva časopisu, didakticko-popularizační příloha Host do školy, která se věnuje nízkým žánrům, humoru, parodii a satiře. Nenapravitelně záhadný a vtipný je Pavel Janáček. Opět apeluje na literární historiky: Odspodu! Tématem Hostu jsou beatnická šedesátá léta v poezii. Vedle Machulkové je reprezentuje Václav Hrabě a vydavatel Divokého vína Ludvík Hess. Múzou poezií posedlých mániček byl samozřejmě Allen Ginsberg. Kromě již známých legend se ovšem moc nového nedozvíme. Leda že by někoho zajímalo, kolik dívčích skalpů má pan Hess.
Hana Lundiaková