V lednu tohoto roku otiskují Lidové noviny v rubrice Horizont ukázku z knihy RAF – Frakce Rudé armády, jež „právě přichází na knižní pulty“; napsala ji redaktorka Lidových novin Šárka Daňková a vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Minulý týden tatáž rubrika LN opět bez označení inzerce nabízí čtenářům přetištěnou kapitolu z knihy Malcoma Gladwela Mžik – nyní vydává nakladatelství Dokořán, překlad vyhotovil komentátor LN Martin Weiss. Redaktor portálu o české literatuře czlit.cz Radim Kopáč píše začátkem května na státní web zprávu o akci Unijazzu, na niž kromě zainteresovaných či vystupujících (včetně organizátora Kopáče) nikdo nepřišel, a soukromý večírek nazývá hozenou rukavicí „monstrpodnikům“, na něž někdo chodí. Hlavní rozhovor v novém „Časopise pro čtenářskou veřejnost“ GRAND BIBLIO se spisovatelem Jaroslavem Rudišem o jeho nové knize vede Joachim Dvořák, jeho nakladatel. Devótnější a okatěji reklamní rozhovor v čísle svedl už jen šéfredaktor listu Jaroslav Císař se „sluhou kultury“, galeristou Miro Smolákem. Čvachtá to čím dál silněji a pravidelněji. A pořád dokola. CzechKulturTek si jede, kámo.
Libuše Bělunková
Jedním z obohacení české cinefilské kultury na letošním festivalu v Karlových Varech se stala koncepce tzv. spáčské recepce filmového díla. Praktickou ukázku předvedla nejmenovaná osobnost tuzemské filmové kritiky (jejíž iniciály jsou totožné s počátečními písmeny sousloví karlovarský festival), když na projekci jihokorejského thrilleru Bez slitování uvelebena přímo před promítacím plátnem hlasitě spala. Nebojácný experiment s diváckým požitkem z filmového díla fungoval dvousměrně: jednak v recipientském prožívání samotného spáče, jednak v kontextu auditivních počitků zbytku publika v sále. Výběr místa (nejmenší promítací místnost, kinosál C) i projekce, na níž byl experiment proveden, potvrzuje promyšlenost a komplexnost celého záměru, jelikož snímek obsahuje scénu, v níž sledujeme chrápající skupinu nájemných zabijáků. Při této sekvenci dochází k propojení diváka-spáče s chrnícími filmovými postavami. V návaznosti na dosud nejvýraznější snímek letošního ročníku (Ty, který žiješ Roye Anderssona) lze vůči nejmenovanému cineFilovi pronést tuto goetheovskou zdravici: Buď spokojený, ty, který chrápeš, v příjemně vytopeném sále, dřív než chladný proud řeky Léthé olízne tvou unikající nohu.
Antonín Tesař, Aleš Stuchlý
Snad náhodně, snad záměrně se právě v minulém týdnu na různých veřejně dostupných místech v Praze objevila graffiti, jak je neznáme. V podobě velkých trojrozměrných instalací obřích tagů několika známých českých writerů. Proč záměrně? Možná proto, že se právě v těchto dnech už poněkolikáté v ulicích města skví artefakty magistrátem podporované akce Sculpture grande. Grandesochy ohromují prvoplánovostí a balancováním na hraně kýče. Čeští writeři sice přesně dle svého zvyku ozdobili veřejný prostor neobjevně svými jmény, ale v podobě, z níž je patrné, že tentokrát jen nepsali, ale i urbanisticky uvažovali. Jejich díla komunikují s prostředím, do nichž jsou zasazena. Třeba se brzy dočkáme podobných instalací, které už nebudou poukazovat jen na nick jejich tvůrce, ale řeknou i něco víc. Pražští chodci tak mají zase jednou možnost zjistit, že graffiti art a streetart nemusejí být nutně jen záležitostí sprejů a šablon. Mohou být překvapeni lehkostí jejich provedení a perfekcionismem. Instalace dýchají sice stále ulicí, ale trochu už i galerií. V době, kdy byla tato glosa psána, ještě většina výtvorů stála nepoškozena na svých místech. Umělci, kteří ulice alespoň na čas a zčásti proměňují ve veřejné galerie, i když nelegálně, slaví úspěch.
Lukáš Rychetský
S oficiálními pomníky a památníky to bylo vždycky těžké. Řada jich byla postavena, aby úřady v jiných dobách rozhodly, že musejí být odstraněny. Občas ale hrozí trestní stíhání těch, kdo pomník i jen pozmění. Jako v roce 1990, kdy sochař David Černý přebarvil na růžovo tank – pomník Rudé armádě na pražském Klárově. S památníky neoficiálními je to ještě složitější. Někdy je úřady prostě přehlíží – například mnohé z těch, které rostou podél silnic. Někdy z těžko pochopitelných důvodů tvrdě zasáhnou. Jako večer 29. června, kdy policie zadržela tři členy iniciativy AutoMat, kteří se v ústí ulice Dukelských hrdinů snažili opravit neoficiální památník připomínající tragicky zesnulého cyklistického aktivistu Jana Bouchala. Chtěli na sloup umístit kolo a trochu jej obarvit. „Celou noc jsme strávili v cele předběžného zadržení a pak nás obvinili z poškozování cizí věci,“ říká jeden ze zadržených Štěpán Hon. „Snažíme se teď domluvit s firmou ELTODO, jež vlastní sloup, který jsme pokreslili, na mimosoudním vyrovnání.“ Pomník měl být podle „vandalů“ jen provizorní, protože se na podzim chystá rekonstrukce celé křižovatky. Sloupy budeme mít jako ze škatulky; oběť magistrátní dopravní politiky může na pomník čekat léta. A cyklisté na průjezdnou Prahu ještě déle.
Filip Pospíšil