John Maxwell Coetzee
Chlapectví
Přeložila Drahomíra Michnová
Metafora 2007, 160 s.
V závěru knihy dojde i na pohřeb. Strohý, zdánlivě chladný, truchlivě střízlivý obřad uzavírá obdobně laděný příběh-nepříběh, spíše vyprávění se silnými autobiografickými prvky, útržky vzpomínek z dětství pozoruhodného jihoafrického autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Hlavní hrdina, na počátku přibližně desetiletý chlapec, je příliš citlivý a vnímavý, jiný a inteligentní, než aby dětstvím jen tak proběhl. Zejména pokud vyrůstá chvíli tu, chvíli onde: když se přizpůsobí podmínkám v Kapském Městě, už se stěhuje do Worchesteru, a když se po čase zase do Kapského Města vrátí, je už zcela jiné, než když je před časem opouštěl. Jihoafrická republika, sociální a společenské předsudky, školní hierarchie, trojúhelník narýsovaný ze tří úseček Angličanů, Afrikánců a domorodého obyvatelstva, rozpor mezi stísněným životem ve městě a jistou volností na farmě, to všechno tvoří působivé kulisy portrétu jedné chlapecké duše, denně vystavované důsledkům matčiny zatvrzelé péče a otcova postupného pádu. Ale daleko spíš než chudoba jeví se vypravěči problematická jeho odlišnost, neschopnost zařadit se a splynout s průměrem. Na jedné straně touží po takzvané normalitě, na druhé straně dělá, co může, aby se vyčlenil. Leckdy se snažit ani nemusí, pomocné můstky k dospělosti se před ním objevují i bez jeho příčinění. A tak přechází pomalu, opatrně na druhou stranu, ačkoli nevidí protější břeh.
Magdalena Wagnerová
J. R. R. Tolkien
Húrinovy děti
Přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková
Argo 2007, 232 s.
Na konci první světové války, inspirován severskými pověstmi, začal pracovat Tolkien na „budování“ světa Středozemě. Příběh o prohře elfů s představitelem zla Morghothem však zůstal nedokončen. A byť položil základy Tolkienovy mytologie a v jeho dalších dílech lze nalézt jeho ozvuky, až nyní, po třicetileté snaze spisovatelova syna Christophera, se k čtenářům dostává pověst o náčelníku Húrinovi ve své úplnosti. Ti, kteří nepronikli do Tolkienova světa skrze jeho ostatní tituly, se budou jen horko těžko prokousávat větami s desítkami jmen. Vadit může i autorova odosobnělost, jakýsi přísný náhled historika, kdy sdělování fakt je přednější než dramaticky strukturovaný příběh. Húrinovy děti mají do pohádkovosti Hobita daleko, na rozdíl od trilogie Pán prstenů se jim také nedostává jemného humoru a čtenářova pocitu z naslouchání dramatické pověsti. Jestliže je pro zájemce o Středozemi vydání (dva měsíce po světové premiéře) zcela zásadní, pro ostatní čtenáře může být poměrně těžce stravitelnou záležitostí. Jako problematická se zde jeví Tolkienova expozice, která mimo Hobita vždy trpěla neduhem přílišné popisnosti a snahy o zasazení do kontextu. Samotný děj se tak začne rozbíhat později. Na druhé straně prochází Húrinovými dětmi kouzelně potemnělá a tragická atmosféra. České vydání je opatřeno originálními ilustracemi Alana Leea.
Lukáš Gregor
Erasmus Rotterdamský
O svobodné vůli
Přeložila Karla Korteová
Oikoymenh 2006, 277 s.
Vydání latinsko-českého textu De libero arbitrio od předního představitele biblického humanismu doprovází obsáhlá studie Davida Sanetrníka, která zasazuje toto polemické dílo do širokých historicko-teologických sporů doby okolo počátků reformace. Naskýtá se ovšem otázka, zda nemělo být vydavatelskou koncepcí spíš „zrcadlové vydání“ textů obou účastníků teologického sporu o svobodnou vůli, tedy že mohlo být pojednání De servo arbitrio (O zotročené vůli) Martina Luthera pandánem k textu Erasma Rotterdamského. Polemičtěji zahrocený Lutherův příspěvek by mohl poskytnout srovnání dvou pólů pojetí svobodné vůle, tedy tématu, které nemá oporu v Bibli, ale silně žilo v augustinovské tradici. Bylo by více vyzdviženo samo téma, do pozadí by se dostaly osobnosti obou protagonistů sporu. V souladu s pojetím edice je nejvíce místa v úvodní studii věnováno celému dílu Erasma Rotterdamského a jeho postavení ve věroučných sporech počínající reformace. Erasmus je rozhodně blíže naší současnosti tím, že větví své závěry do několika možných vyústění, takže ponechává svým způsobem tu rozhodující – ve smyslu rozhodnutí se – část svých úvah na čtenáři. Na Lutherovi zase můžeme ocenit míru jeho tvůrčího teologického génia i s jeho sklonem k zjednodušování. Každopádně kniha poskytuje možnost podívat se na dávný spor očima současnosti za pomoci načrtnutých myšlenkových souřadnic začátku 16. století.
Michal Janata
Isaac Bashevis Singer
Nepřátelé: Příběh lásky
Přeložila Lucie Lucká
Argo 2007, 228 s.
Židovský intelektuál Herman Broder, hlavní postava románu, žije v poválečné době v New Yorku a sám o sobě si myslí, že je „podvodník, hříšník – a pokrytec“. Celé jeho myšlení prostupuje trauma z války, kterou přežil ukryt v seníku. Neustále lže své manželce, aby mohl trávit čas s milenkou, která stejně jako on vidí všude okolo jen nacisty momentálně přestrojené do nových rolí. Dějová linie ale není hlavním plánem knihy – tím je sledování psychologie těla s mrtvou duší, kterou zvraty v příběhu posouvají do stále hlubší skepse. Přežít válku neznamenalo pro Hermana zůstat naživu. Jeho filosoficky založená mysl není schopna zbavit se vzpomínek na krutost a ztrátu lidskosti ve válce. Neexistuje pro něj Bůh, neboť sledoval-li bez zásahu holocaust, není možné uvažovat o jeho dobrotě. Herman je člověk bez veškerých hodnot – ztratil duši a teď se pouze plahočí k smrti. Nejdepresivnějšími částmi románu je sebereflexe duševního úpadku hlavní postavy: „Kdo prošel tím, co já, není už součástí tohoto světa.“ Výborně napsaný i přeložený román získává Singerovým mistrovstvím punc důvěryhodnosti a vytváří z oceánu deprese čtivé a hodnotné dílo. Kniha u nás vychází podruhé.
Marek Dobrý
John Maddox Roberts
SPQR 4 – Chrám devíti múz
Přeložil Aleš Drobek
Dokořán 2007, 238 s.
Senátor, amatérský detektiv a římský patriot Metellus by se dal moderně označit výrazem problemmaker. Kde se objeví, tam dojde k nějakému zločinu, do jehož vyšetřování se hrdina neodvratně zaplete. Jeho detektivní pátrání jsou vedena hlavně zvědavostí, nakonec ovšem vždycky odhalí, že namísto osobních rozmíšek celá kauza ukazuje na hodně vysokou politiku. A ještě jedno je pro Metellovy příběhy typické: pátrání ho vždy dovede na okraj vlastní záhuby, jen tak tak se mu podaří vyváznout, vděčnosti se však nedočká. Obvykle je vzápětí raději v tichosti poslán někam jinam, kde, jak lze předpokládat, bude působit nadále v souladu s vlastní přirozeností. Zatímco předešlé díly detektivní série se odehrávaly přímo v Římě, nyní se cyklus přesunul do pozdně ptolemaiovské Alexandrie. Egypt byl v té době ještě výrazně dekadentnější než Řím, potácející se v krizi konce republiky; Lukullus a jeho hody mají více než zdatnou konkurenci v sofistikovaném helénistickém požitkářství. Navíc kromě filosofie dojde v zápletce i na starověké technologie, konkrétně na různé obléhací stroje, zapalování nepřátelských lodí pomocí zrcadel... A když k tomu přidáme čtivost překladu a výkladový slovníček, nezbývá než zakončit, že (jakkoliv to zní jako děsivě otřepaná fráze) Maddox dokáže ve svých detektivkách z doby přelomu římské republiky a císařství čtenáře současně pobavit i poučit.
Pavel Houser
Jordi Bernet, Enrique Sánchez Abulí
Torpedo – sebrané spisy 2, Umění remordu
Přeložil Petr Straka
Netopejr 2007, 142 s.
Příběhům ve stylu filmu noir se u nás daří a jeho příznivců je tu dost na to, aby mohl vycházet Torpedo. Ten patří k tomu nejlepšímu, co bylo v posledních letech v žánru stvořeno, oproti očekávání však nejsou jeho tvůrci z Ameriky, ale ze Španělska. Jejich styl podávání příběhů drsné školy je minimálně stejně dobrý jako příběhy americké a minimálně stejně vtipný, jako byly italské spaghetti-westerny. Hlavní hrdina komiksu je v Česku známý už přes deset let ze stránek komiksového magazínu Crew, ale až loni se dočkal první samostatné knihy. Kouzlo Torpedových příběhů spočívá ve slovní komice (dobře převedené do češtiny Petrem Strakou) a originálních pointách jeho mikropříběhů. Enrique Sanchéz Abulí je mistrem zkratky a společně s kreslířem Jordim Bernetem vytvořili postavu, která má i přes všechny své záporné vlastnosti neodolatelné charisma. Bezpochyby jí pomáhá i prostředí filmů s Humphreym Bogartem. Jednu výhodu ale Luco Torelli, jak zní pravé Torpedovo jméno, nad Bogartem má – v komiksu kresleném během posledních deseti let s ním může spoluúčinkovat tolik nahých žen, kolik se jeho autorům zlíbí. Vzhledem k tomu, že krásné ženy patří k žánru, může se na stránkách naplno projevit Bernetův talent pro nejrůznější detaily, kterými ostatně tento kreslíř proslul. Torpedo je v současné době jeden z mála evropských komiksů, které si u nás našly své čtenáře.
Richard Klíčník
Al Gore
Nepříjemná pravda
Argo 2007, 325 s.
Kniha bývalého amerického viceprezidenta je vynikajícím prostředkem k vyjevení fenoménu globálního oteplování. Přehledně napsané dílo s množstvím obrázků dokumentujících nebezpečí způsobené člověkem vzbuzuje ve čtenáři uvědomění nutnosti změny přístupu k životnímu prostředí. Stále ještě žijeme v jakémsi panském postoji vůči přírodě, málo dbáme na její potřeby. Svým vposledku nihilisticky ničivým a bezohledným přístupem můžeme nakonec zahubit i sebe samy. To, že jsme schopni se jako lidstvo sjednotit a bojovat proti nepříznivým trendům, dokazuje zákaz freonů, které rozleptávaly ozonovou vrstvu v atmosféře. Nyní je podle Gorea nutné učinit rychlé kroky k zmírnění a nakonec k odstranění negativních vlivů, jež ničí náš svět – zejména zamezit růstu skleníkových plynů vypouštěných do ovzduší. Jde o to nepodcenit situaci a vzít v úvahu vážnost klimatických změn. Těm, kteří shromažďují „důkazy”, že se nic neděje, že můžeme bezostyšně dál kácet lesy a chrlit do ovzduší tuny škodlivin z naší špatně nastavené průmyslové činnosti, by Goreova výzva měla otevřít oči. Po vědeckých analýzách musí přijít citlivě a hluboce promyšlené a zároveň rázné kroky k obrácení nepříznivých trendů.
Jiří Olšovský
Vladislav Reisinger
Šedá korouhev
Lubor Kasal 2006, 96 s.
Už třetí knihu vydává Vladislav Reisinger (1971) – bohužel to zatím není příliš znát. Jeho básně a prózy nejvíc ze všeho připomínají některé texty, jež přicházejí do literárních soutěží pro mladé autory. Stylově rozbředlé a řídké, tematicky příliš různorodé, obtíže se spádem i fabulací, příliš mnoho prázdného mluvení, ve kterém se neděje nic – všechno by to chtělo proškrtat, upravit, doplnit, nebo ještě lépe: napsat znovu a úplně jinak. Přitom občas se objevují vůbec ne špatné nápady – co by třeba z povídky Květiny ze svatebních cest (o záhadné ženě zjevující se v okně) udělal byť jen trochu technicky zručný spisovatel! Vedle toho ovšem žalostně slabounká Terezka, rozvedení příhody z vandru, na úrovni lepší školní kompozice. Jestli autorovi něco svědčí, je to surreálný nadhled, absurdní hravost, přesmyky od naučeného k neobvyklému, potřebuje vytvořit více vět jako následující: „Krev se zastyděla, krev couvá zpět do rány, jako by v ní něco zapomněla.“ Ale celek knihy žel působí převelmi rozpačitě, vydání je spíš velkorysý dar autorovi.
Jiří Zizler
Egon Bondy
Buddha
DharmaGaia 2006, 255 s.
Již v úvodu knihy užije Bondy symptomatické slovo, které jako by bylo předznamenáním (ostatně očekávaného) jeho postoje ke zpracovávanému tématu: když se zmiňuje o „myšlenkově sterilních“ doktrínách, uvádí, že poskytují člověku „jen strnulá – byť opiátově uklidňující – dogmata“. Marxista levý se tedy projevil hned na počátku a nutno konstatovat, že tento světonázor prolíná celou knihou, jež je sice psána s velikou erudicí a – pro autora příznačnou – formulační obratností, avšak právě zmíněný postoj její hodnotu značně snižuje. Leckdy se sice může zdát, že na čas ustupuje do pozadí, až téměř mizí, avšak poté se zas objeví věty typu „…jakmile buddhismus začal vystupovat jako náboženství, stal se… nástrojem vládnoucích tříd… plnil funkci opiátu pro lidové vrstvy…“. Ani demytizující zjištění v závěru knihy, že „lidé z Východu jsou titíž lidé jako my“, nepůsobí nikterak objevně, ani závěrečná úvaha nad otázkou, „zda je lepší zrušení života, či život“, nevyvolává dojem výšin filosofické moudrosti. Kratičký dodatek Kláry Šimečkové Buddha ve staroindickém sochařství má alespoň svou hodnotu kunsthistorickou.
Blanka Kostřicová
Michał Komar
Władysław Bartoszewski – Wywiad rzeka
Świat Książki 2006, 320 s.
Władysław Bartoszewski je z těch vzácných lidí, kteří jsou politiky bez ohledu na to, zda jsou ministry zahraničí, velvyslanci, anebo vězni či – formálně – důchodci. Jeho život se změnil na podzim 1940, když byl v rámci jedné z mnoha zastrašovacích akcí vyvezen do koncentračního tábora Osvětim. Příštího roku byl propuštěn, ale co viděl, na to již nikdy nezapomněl. Vstoupil do Domácí armády (Armija Krajowa) a spoluzakládal zvláštní útvar AK, Radu pro pomoc Židům „Žegota“. Po válce spojoval práci v protikomunistickém podzemí s prací v legálních institucích, jako byla Celostátní liga boje proti rasismu. V letech 1946–48 a pak od roku 1949 do roku 1954 byl vězněn. Naposledy byl zbaven svobody za výjimečného stavu vyhlášeného v prosinci 1981. Po obnovení nezávislosti Polska byl dvakrát ministrem zahraničí a v cizině jedním z nejrespektovanějších politiků postkomunistické Evropy. Bartoszewski je živým důkazem, že je možné vlastenectví beze stínu nenávisti k jiným národům, že je možné být antikomunistou bez nenávisti k těm, jejichž životní cesta komunismus neminula, že je možné být katolíkem a mít mezi nejbližšími přáteli lidi bez vyznání či ateisty. Jako politik dnes patří v Polsku k prostředí, které bylo marginalizováno – ve jménu prosazování národních a křesťanských hodnot. To patří k paradoxům politického vývoje našich zemí po pádu sovětského impéria.
Václav Burian