Neil Gaiman, Chris Bachalo
Smrt – vysoká cena za život
Přeložil Viktor Janiš
Crew 2007, 104 s.
Léto je letos ve znamení pána snů! I když na další díl z této komiksové série si musíme počkat nejméně do Vánoc, objevilo se vydání samostatného příběhu jedné ze Sandmanových sester, Smrti, a zároveň vyšel první díl série Lucifer. Zápletka Smrti je jednoduchá – smrt se jednou za sto let promění v člověka, aby si vyzkoušela životy těch, kterým je bere. Gaimanova Smrt však nevypadá jako vypelichaný panák s kosou, ale spíše jako černovlasá punkerka. A ta si chce svůj den pořádně užít. Gaiman do příběhu navíc přidal dva pošetilce toužící po nesmrtelnosti a především mladíka, který se k smrti nudí. Dokonce tak, že pomýšlí na sebevraždu, protože k čemu je život, když člověka nebaví. Jeden den ve společnosti Smrti ale může leccos změnit. Autor tu opět ukazuje, že dokáže vymyslet skvělý příběh a navíc do něj zapojit mytologické prvky, aniž by tím narušil jeho čtivost, ba naopak. Stavbu obrázků si navíc promýšlí sám, a tak kreslíři většinou hrají jen druhé housle. Stejně je tomu i u Smrti, kde kresba není nijak výrazná. Kvalitu překladu Viktora Janiše nejvíce oceníme především u písní, které opravdu „znějí“ jako písně a zároveň udržují původní smysl malých příběhů, ilustrujících děj knihy. Jako bonus tu najdeme přednášku Smrti o tom, že kdo se s ní nechce setkat příliš brzy, měl by používat kondom, aby se nenakazil AIDS. Trochu to zavání kampaní na zelí z dob minulých.
Jiří G. Růžička
John Irving
Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku
Přeložila Ivana Pecháčková, ilustrovala Tatjana Hauptmannová
Meander 2007, 32 s.
Standardní situace: Je noc. Dítě procitne ze spánku, protože zaslechlo podivné zvuky, a buďto se začne bát a propukne v pláč, anebo se v něm probudí zvědavost a rozhodne se přijít na to, odkud ty zvuky pocházejí. Stejně si počíná i protagonista příběhu spisovatele Johna Irvinga (jedná se údajně o příběh Irvingova syna). Chlapec musí zodpovědět několik klíčových otázek, jako například: Jak může strašidlo lézt, když nemá ruce ani nohy? Má strašidlo zuby? Mohou obživnout máminy šaty? anebo: Může pes, který má mokrou tlamu, otevřít dveře? Vzhledem k tomu, že správnou odpověď stále nenachází, vzbudí nejprve mladšího bratra, a potom i otce, aby pravda konečně vyšla najevo a chlapec mohl zase usnout. Jednoduché vysvětlení, že nejde o nic víc než o myš, která štrachá ve zdi, chlapce sice upokojí, ale strach se přenese na mladšího sourozence, který musí až do rána bouchat pěstí do zdi, ve které to čas od času zašramotí, protože ještě neví, co je to myš… Zachycení jednoho běžného pocitu dítěte uprostřed noci se mění v poetický obrázek situační psychologické črty, jež zarámována osobitými ilustracemi T. Hauptmannové (kterou si k této práci autor osobně vybral) narůstá jako pod lupou v příběh a stává se kvalitním příspěvkem k žánru dětské literatury, jak je ostatně v edici Modrý slon nakladatelství Meander již dobrým zvykem.
Magdalena Wagnerová
John D. Barrow
Kniha o nekonečnu
Přeložil Jan Novotný
Paseka 2007, 266 s.
Po koncepčně neujasněné a upadající edici Kolumbus (Mladá fronta) se jejího dědictví ujímá stále úspěšněji edice Fénix (Paseka), kde vyšla kniha známého popularizátora matematiky a fyziky Johna Barrowa. Ta tvoří pandán k dalšímu překladu Barrowa do češtiny, Knize o ničem. Českého čtenáře jistě uspokojí, že mezi matematiky, kteří přispěli k matematické formulaci nekonečna, je i Bernard Bolzano, jehož Paradoxy nekonečna kriticky zhodnotil Georg Cantor, objevitel „nečekaných bohatství v říši nekonečna“. Nekonečno probírá Barrow ze všech možných hledisek: teologického, matematického, fyzikálního a dokonce i sociologického a etického. Jestliže se však Barrow věnuje etice nekonečna, jak to, že – když je v jiné souvislosti zmíněn Blaise Pascal – zcela pominul Emmanuela Lévinase, který přispěl na filosofické půdě k tomuto tématu rozhodně nejrelevantnějším způsobem? Jinými slovy, ve svých oborech je Barrow víc než doma, ale v oblasti filosofie a teologie je téma nekonečna dost odbyto. I tak je to úctyhodný podnik, pustit se do obtížného tématu, jehož se až do Cantorova vystoupení báli i matematici jako čert kříže. Pověstná preciznost, kdysi provázející objevitelského ducha edice Kolumbus, se zde úzce pojí s redaktorkou Věrou Amelovou. Takto redakčně zpracované knihy mohou sloužit všem vědecky popularizujícím knihám i ostatním českým nakladatelstvím jako vzor.
Michal Janata
Monika Czernin
Vídeň – návod k použití
Přeložil Dalibor Dobiáš
Akropolis 2007, 200 s.
Svérázného průvodce složila Monika Czerninová z typicky vídeňských fenoménů, které nahlíží nejprve současnýma očima a teprve potom připojí případné sondy do jejich historie. Kapitoly se věnují například Korutanské třídě, dnes bohužel osazené obchody globalizovaných řetězců, ale také dominantnímu Ringu, který ze své vídeňskosti naopak neztratil nic ani ve 21. století, židovské čtvrti nebo okrajům města. Analyzována je samozřejmě i místní valčíkománie či druhy kávy a kavárny, divadlo a zdejší teatrální vnímání skutečnosti, stejně jako politika a nová muzejní čtvrť v centru. Autorka zabrousí rovněž k aristokracii (milá je pasáž o K. Schwarzenbergovi) či k sociálnímu bydlení, nahlédneme s ní do laciných domáckých lokálů i do lepších restaurací a nakonec nevynecháme ani Prátr, nemocnici Steinhof či ústřední hřbitov. Tomu, kdo metropoli našich sousedů alespoň trochu zná, autentické a trefné postřehy Rakušanky s českým původem jistě přijdou vhod. Ostatní je mohou číst jako barvité črty napsané moderním a kultivovaným novinářským stylem a na setkání s Vídní se teprve těšit.
Lenka Jungmannová
Gustav Erhart
Podél Pyrifleghetónu
Dybbuk 2006, 56 s.
Erhartova poetika je typická autorovou zálibou v citátech a aluzích evokujících nejrůznější kulturně--historické souvislosti. Jeho hutné, nanejvýš úsporné strofy si nezadají s fragmenty z antických bájí, středověkých podobenství či lidových zaklínadel a jejich výpověď se zdá nadčasová i dnešní. Prověřené kulturní hodnoty, dávno již obestřené estetizující aurou minulosti, básníkova imaginace obdařuje symbolizujícími významy. Svět, tak jak jej vnímá, je nestálý, proměnlivý, s důležitým prvkem skrytého tajemství, kterým je fascinován a o němž s úporností sobě vlastní přemítá, a zpytuje tak i svou duši. Erhart je především posedlý poznáním iracionálna, rozkrytím spleti bujícího zla, „které nemá jméno“; neprostupná, „dějící se“ temnota a tíseň ho uvrhují stále hlouběji do tenat mlčenlivé skepse – „lógru noci“ – a spásnou světlinu tvoří až osvobozující médium řeči. Ale ani ta, obdařená příznačnou melodičností, jež pramení mimo jiné z důmyslné práce s asonancí, vnitřním či třeba exotickým rýmem, nepřináší celistvé odpovědi – jen nejednoznačné útržky, náznaky, aforismy. A tak se nad vzrušivým dionýským opojením vznáší váhavý stín, kterým básník tematizuje samu patřičnost svého tázání a pobývání zde, v krajině řeky Pyrifleghetónu, jedné z pěti řek Hádovy podsvětní říše a podle středověkého mýtu protékající samotným peklem.
Petr Andreas
Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. poloviny 19. století – sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 23.–24. listopadu 2006
K vydání připravil Milan Vojáček
Scriptorium 2007, 366 s.
Sborník obsahuje jak příspěvky autorů už známých a v daném tématu „zavedených“ (M. Lenderová), tak i badatelů začínajících; některé se snaží přiblížit k tématu skrze jedinečný osud jen jediné hrdinky, jiné jsou psány z obecnější perspektivy a čtenáře seznamují třeba se změnami právního postavení žen, postavením svobodných matek ve společnosti, ženskými deníky nebo zábavou a rozptýlením českých žen 19. století. Osudy žen, které prožívaly stejné radosti a zklamání jako ty dnešní (mohu-li se odvážit takového soudu), i když žily ve světě, který měl jiné představy o ženské roli ve společnoti i o podstatě ženy jako takové, vytváří působivý kaleidoskop, který však není nijak zvlášť překvapivý. Zcela neznámé pro mne ale bylo téma autoportrétů žen-malířek (zpracované K. Kuthanovou), poučná byla i stať A. Velkové o samostatně hospodařících vdovách na venkově, které se tím prý dostávaly do role muže-hospodáře, a zvyšovala se tak jejich společenská prestiž, takže do dalšího sňatku se často vůbec nehrnuly, zatímco ovdovělý muž, pokud by byl býval chtěl dělat muže v domácnosti, by o svoji prestiž přišel, takže byl odsouzený k tomu se rychle znovu oženit. Na samotnou sebereflexi tehdejších žen ovšem v knize narazíme jen zřídka, spíše jde o jakousi zpětnou sebereflexi jejich dnešních potomků.
Jan Lukavec
Fred Piper, Sean Murphy
Kryptografie – průvodce pro každého
Přeložil Pavel Mondschein
Dokořán 2006, 158 s.
Nakladatelství Dokořán neprohloupilo, když před jistým časem započalo edici Průvodce pro každého. Mimo „kapesní“ formát a jednotný, příjemný design knihy je pochopitelně předností kvalita textů. Neliší se v tom ani publikace Freda Pipera a Seana Murphyho, kteří předávají své teoretické a praktické znalosti z oboru kryptografie. Jazykem a stejně tak strukturou knihy a kapitol se snaží vyjít vstříc laikům. Krok po kroku tak pokládají základy předmětu oboru, jeho významu v lidských dějinách. Jejich Kryptografie se nemalou měrou věnuje praktickým příkladům, které čtenáře mají nejen obeznámit s nejrůznějšími způsoby šifrování, ale také je „donutit“ zkusit si nějakou tu šifru vyluštit a vymyslet. A i přes bohaté příklady, tabulky a řady čísel může knihu pochopit i nematematik. Podstatným kladem jsou kapitoly, které řeší nebezpečí (a zasvěcují do způsobů ochrany), jež na nás číhá na každém kroku (e-banking, mobilní telefon, bankovní automaty aj.). Kryptografie po prvním prolistování může působit jako suchopárná sbírka čísel, poskytuje však příjemně napínavé čtení.
Lukáš Gregor
Host 6/2007
Šesté číslo letošního Hostu se podrobněji věnuje dvěma výročím: čtyřicet let uplynulo od IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (červen 1967) a před sto lety se narodil Jaroslav Foglar. Zatímco spisovatelský sjezd – který znamenal zřetelný předěl v politické atmosféře země – popisují pamětníci (inscenovaná beseda s I. Klímou, M. Jungmannem, A. J. Liehmem, rozhovor s L. Vaculíkem a minirozhovory s J. Grušou a P. Kohoutem) a vedle studie časopis obsahuje i ukázky dobových textů, Jestřábovo dílo se nám ukazuje zprostředkovaně v miniantologii (zpracoval M. Přibáň) textových, komiksových i čistě obrazových pastišů. Obě témata jsou aktuální (živost problematiky minulých let dokládají i kritické stati K. Špidly o memoárech Pavla Kohouta) – u foglarovského přehledu je ostatně neustálá aktualizace vlastním smyslem; jen pro příklad: nezasvěcené snad překvapí zmínka o třetím, resp. čtvrtém neautorském dílu stínadelského cyklu z pera Kapitána Kida (J. Velinský) a potěší ukázka rychlošípovské parodie/travestie V. Tučapského. – Obraz přítomného Hostu dokreslují Trávníčkovy Poznámky o románu, obsáhlý blok recenzí a beletrie (vedle povídky V. Noskové povídková příloha Hostinec) či eseje: Karolíny Stehlíkové o folkloru severských národů a znamenitý text J. Staňka o Perecovi, doprovázející spisovatelovu borgesovskou povídku s typicky postmoderním tématem komplexní intertextuality.
Pavel Šidák