Thomas Bernhard
Mráz
Přeložil Radovan Charvát
Prostor 2007, 384 s.
Nejstarší román představuje Thomase Bernharda již v jeho úplnosti, ale přece jen v jiné, než jakou známe z pozdějších próz, v nichž se jeho psaní stává svého druhu minimalismem. Úporné a zároveň virtuózní „vědecké“ myšlení rozvíjející se z ústřední postavy, kterou toto myšlení přivádí k šílenství, sice dominuje textu, text sám se ale rozbíhá do dalších směrů a dává více prostoru pozorujícímu vypravěči i vedlejším postavám. Celková struktura vykazuje různorodější členění, výroky malíře, který v nehostinném prostředí horského městečka šíří skeptický obraz světa, ducha i duše, mají spíše ráz fragmentu než ucelené promluvy. Škoda, že takovému dílu nebylo dopřáno více redakční ostražitosti: epizodní kořalečník je v závěru omylem vydáván za kohosi jménem Schnapsbrenner, jinde chybí odsazení, které by naznačilo logický časový posun. Mráz, to je orgie nepřímé řeči, strhující kletba, která se přes svůj rozsah vystříhala přílišného vysvětlování, která dokumentárně a s příznačnou bezohledností ukazuje, co může způsobit izolace člověka do světa pojmů, v níž se „mozek změní v pouhý stroj“ na děs z možnosti a sebepozorování. – Hranice nesrozumitelnosti nezřídka připomíná básně Vladimíra Holana. Mráz však potírá spekulaci o příbuzném literárním démonu cynickými slovy, že „nic napsaného nesouhlasí“.
Jonáš Hájek
Philip Pullman
Zlatý kompas – Jeho temné esence
Přeložila Dominika Křesťanová
Argo 2007, 394 s.
Ukrojit z vlny zájmu o Harryho Pottera a také z očekávané velkolepé podzimní premiéry filmové adaptace této knihy (název byl upraven podle toho filmového) se pokusilo nakladatelství Argo vydáním prvního dílu fantasy série Jeho temné esence. Poprvé u nás celá trilogie vyšla před pěti lety, tehdy však ve velmi nekvalitním překladu Jiřího Dolanského (jako Jeho šerá hmota). Tentokrát se úkolu chopila zkušená Dominika Křesťanová a výsledkem je čtivý a napínavý román, jehož četbou si mnozí fanoušci tohoto typu literatury mohou ukrátit čas čekání na překlad posledního Pottera. Nejde ale o žádné druhořadé čtení – Pullman ve své trilogii propojuje různé paralelní světy (tento díl se odehrává ve světě podobném tomu našemu, lidé tu však mají své zvířecí daemony, bez nichž nedokážou žít) a rafinovaně si hraje s pojmy dobro a zlo (čtenář stejně jako hrdinka do poslední strany netuší, na čí straně kdo stojí). Autor navíc příběh vrství tak, že jedna ze základních zápletek se rozuzlí již v polovině knihy a dále se rozvíjí jiná, lehce načrtnutá na jejím začátku. Pullmanův román si prostě s Potterem nezadá, a vzhledem k tomu, že vyšel v roce 1995, můžeme těžko mluvit o plagiátu. Jeho temné esence tak jsou dalším literárním dílem, které může číst jak dospívající, tak i dospělý člověk.
Jiří G. Růžička
Brian M. Fagan
Malá doba ledová – Jak klima formovalo dějiny v letech 1300–1850
Přeložil Pavel Vereš
Academia 2007, 289 s.
Otázka, kolik faktorů může ovlivnit období, jímž se historiograficky zabýváme, je snadnější než odpověď na ni, neboť vždy můžeme z téměř nekonečného přediva determinant vybrat jen omezený počet. Úkol o to obtížnější, pohybujeme-li se na půdě komparativní metody. Brian Fagan se zaměřil na klima nejen jako na antropogenní faktor, ale jako na zprostředkovaně působící sílu, kterou už bychom dnes nenazvali determinantou. Historikové klimatu to mají ještě těžší než jejich kolegové z jiných oblastí. Jeden z důvodů je velmi prostý: meteorologická a klimatická data jsou zaznamenávána – a to ještě jen v euroatlantické oblasti – zhruba dvě stě let. Čím dále do minulosti, tím jsou poznatky bližší dohadům, neboť například kronikářské zápisy jsou v tomto směru jen chabou oporou. Ale ani současnost, kdy jsou po ruce pozorovaná data, není nijak snadné pro historika klimatu pochopit, neboť kolísání klimatických změn osciluje spíše v řádu měsíců než roků a navíc se mění místo od místa. Historii klimatu tedy teprve čeká zvědečtení. Přesto je Faganova kniha poutavým čtením. Když v roce 1939 poprvé použil glaciolog François Matthes výraz malá doba ledová, patrně netušil, že se ho tak vehementně chopí historikové. Je jen škoda, že výborný překlad Pavla Vereše je shozen nepečlivou redakční prací Michaely Brožkové – například o číslo posunutý poznámkový aparát ztěžuje orientaci v systému odkazů.
Michal Janata
Milan Pokorný
Románová epopej v žánrových a meziliterárních souvislostech
Academia 2007, 168 s.
Pozoruhodná monografie se zabývá románovou epopejí z hlediska druhově žánrového a komparatistického, přičemž se ve střední části zaměřuje na slovenské autory 50. až 70. let 20. století, kteří vytvořili díla s rysy románové epopeje. První část se věnuje vymezení žánru a pojmu románová epopej či vztahu eposu a románu, resp. románu a románové epopeje. Jako ústřední díla tohoto žánru jsou uvedeny Vojna a mír a Tichý Don. Autor nabízí také vysvětlení pojmu románová epopej, jak se objevuje v různých slovnících a encyklopediích. V druhé části se podrobně zabývá zejména trilogií Vladimíra Mináče Generácia a dále romány Život bez konca Františka Švantnera či Hromový zub Alfonze Bednára. Zatímco Slováci měli v druhé vlně válečné prózy od konce 50. let epopej Generácia a další rozsáhlé prózy, Češi dávali přednost rozsahem mnohem menším dílům. Poslední oddíl Románová epopej v meziliterárních souvislostech připomíná např. trilogii Marie Pujmanové Lidé na křižovatce, Hra s ohněm a Život proti smrti ve srovnání s Mináčovou trilogií a také i v Česku populární (jistě i díky Jakubiskovu filmu) dilogii Petra Jaroše Tisícročná včela a Nemé ucho, hluché oko. Kniha je i zamyšlením nad tehdy logickou provázaností slovenské a české literatury. Svým záběrem a objevností může oslovit mnohé zájemce o literární dějiny a teorii.
Milan Valden
Aleš Zach
Nakladatelské Kladno – z dějin kladenské knižní kultury
Středočeská vědecká knihovna v Kladně 2007, 180 s.
Knihu je rozdělena na výkladovou část (Kladenský nakladatelský příběh), bibliografii Nakladatelská kladnensia a slovník Osobnosti nakladatelského Kladna (autoři Eva Wróblewská a Jiří Mika). Spolu s kvalitně reprodukovaným výtvarným materiálem – knižními obálkami, ilustracemi, nakladatelskými a edičními značkami, dobovými snímky města a osobností – se skládají v promyšlený obraz života jednoho českého města v přesně ohraničeném časovém rozmezí od 70. let 19. století do konce 40. let 20. století, kdy se na dvě generace odmlčelo nejen svobodné nakladatelské podnikání. Zdaleka ne všechno, co kniha zaznamenává, odeznělo se svou dobou. Na některé tisky narazí návštěvník dnešních antikvariátů, například na svazky Spisů Rabíndranátha Thákura vydávaných J. Šnajdrem. Spis jiného kladenského nakladatele, sládka Otakara Zachara, Z dějin spiritismu v minulosti s výzdobou Josefa Váchala z roku 1914, se dočkal nedávno reedice. Výraznou kapitolu do dějin nakladatelského Kladna vepsalo Nakladatelství mladých Petra Paška z let 1941–48, jež za války spolupracovalo s členy Skupiny Ra a po letech ožilo v exilu (v curyšském nakladatelství Konfrontace, které reeditovalo dva tituly). Nejpřesvědčivějším důkazem, že literární a knižní život v Kladně neodumřel, je ale tato kniha. Svou skladbou a vnějším vybavením by mohla sloužit jako vzor pro další publikace tohoto zaměření.
František Knopp
Alexandr Sergejevič Puškin
Bělkinovy povídky
Přeložil Bohumil Mathesius
Garamond 2007, 234 s.
Pro další z řady dvojjazyčných publikací sáhl editor k jistotě té nejklasičtější klasiky, a to jak z hlediska výběru autora, tak překladatele. Spojení A. S. Puškina a B. Mathesia prakticky nenese žádná rizika, slibuje zaručenou a mnohokrát potvrzenou kvalitu, kromě toho nabízí čtenářský zážitek, který ani v nejmenším neoslabuje doba, jež uplynula od vzniku těchto prozaických textů. Bělkinovy povídky (1930) obsahují pět samostatných novel: Výstřel, Metelice, Majitel pohřebního ústavu, Staniční dozorce a Slečna selka, které před čtenáře stavějí obrazy lidských situací a typů. Spojnicí je jen postava stylizovaného vypravěče, jistého Ivana Petroviče Bělkina, o kterém se však toho čtenář příliš nedozví (s výjimkou stručného životopisu a ujištění, že většina jeho literárních prací skončila v nenávratnu). Hlavní role spočívá na bedrech protagonistů následujících textů. Zdaleka však nejde o prvoplánově realistické příběhy z ruského života, zejména v příběhu majitele pohřební služby je otázka reality zcela podružná a vlastně nepotřebná. Puškin sice vychází z pozice romantika, ale do svých povídek propašuje tu existenciální úvahu, onde sžíravý ironický úsudek. Nejsou to texty nikterak rozsáhlé, napsané však s bravurou velkého vypravěče, schopného využít nejen znalostí, ale především fantazie, s jejíž pomocí stále znova své čtenáře překvapuje.
Magdalena Wagnerová
Robert Merle
V rozpuku mládí – Dědictví otců 2
Přeložil Miroslav Drápal
Mladá fronta 2006, 451 s.
Druhý díl velkolepého románového cyklu Dědictví otců (české vydání má dohromady 3200 stran) sleduje dospívání mladého šlechtice Petra ze Sioraku. Hlavní hrdina je v archaicky laděném vypravování (skvělý překlad Miroslava Drápala) popisován jako vychytralý mladík, který vtipem a rozumem vytěží z každé situace pro svou osobu to nejlepší. V úvodní scéně příběhu lstí oklame lupiče, a zajistí si tak náklonnost mocného muže, který je mu nápomocen při příjezdu do malého městečka Montpellier. Pouť za účelem studia lékařství podniká spolu s bratrem, který svou mlčenlivostí a morálními zábranami tvoří jakýsi protipól k nespoutané a hýřivé povaze hlavního hrdiny. Celý příběh se odehrává v době vyhroceného sporu mezi katolíky a hugenoty, a tak čtenáře nepřekvapí scény tajných obřadů a důmyslných lstí jako obrana proti inkvizici. Zmíněna je zde i mladá šlechtična, která je do žaláře zavřena jen za to, že odmítla pojíst vepřové maso, čímž vzbudila podezření z hugenotského vyznání, a protože nedoznala svou vinu, byla podrobena mučení (zápletka Formanova filmu Goyovy přízraky). Spíše než náboženské problémy řeší Petr a jeho bratr zákruty milostných vztahů, které jsou představovány s živočišnou barvitostí tak často, že čtenář může usuzovat na značnou zhýralost svých předků. Je ale bezpochyby osvěžující vstoupit do světa hostinců, pitek a baculatých služek, obzvláště takhle v létě.
Zuzana Malá
Peter Bichsel
Povídání pro děti
Přeložila Petra Koryčánková, ilustroval Fero Lipták
Host 2006, 70 s.
Soubor vyprávění Švýcara Petera Bichsela k nám doputoval v českém překladu dlouho po svém vydání (1969). Kniha byla oceňována kritikou, získala prémii Německé výroční ceny pro mládež (Deutsche Jugendbuchpreis) a byla přeložena do řady jazyků. Můžeme se ptát, co je na ní tak neobvyklého kromě toho, že se dá obtížně zařadit do poetologických škatulek. Bichsel je často nazýván mistrem krátkých textů, což sedí i na tento soubor. Jeden z nich začíná slovy: „‚Mám ten příběh od jednoho muže, co vypráví příběhy. Mockrát jsem mu říkal, že jeho příběhu nevěřím.‘ ‚Lžete,‘ říkal jsem mu, ‚vymýšlíte si, fantazírujete, podvádíte.‘“ Autor záměrně prozrazuje vypravěčský způsob: je jím pochybovačství o věčných pravdách, hravost a jazyková nápaditost. Hrdinové, dá-li se to tak říct, jsou převážně muži a starci, kteří vybočují z „normálního“ života. Jejich devízou je vzpoura, která se odehrává v tichosti: nechtějí často už nic od života, odevzdávají se samotě a učí se čínsky, pochybují o objevení Ameriky, mění svévolně významy slov anebo vynalézají vynalezené. Smutkem a zároveň průzračnou fantazií je nabit příběh Zachar nechává pozdravovat, který vypravěč rozvinul ze vzpomínky na jednu větu svého děda z raného dětství. Překlad Petry Koryčánkové byl nominován na Zlatou stuhu 2006, kniha je skvostně vypravena expresivně pojatými malbami Fera Liptáka a stala se událostí překladové literatury pro mládež.
Jana Čeňková
Arthur Cotterell
Vozataj
Přeložil Gerik Císař
BB art 2006, 384 s.
Arthur Cotterell, rektor Kingstonslé koleje, splatil dluh literatury s válečnou tematikou všem čtenářům, kteří čekali, až bude řádně probádána i oblast jedné z nejstarších válečných technik. Autor k zmapování bojových vozů přistoupil pečlivě, samotná příprava a psaní zabraly deset let. Vzhledem k jeho inklinaci k starověkým dějinám se nelze divit, že publikace Vozataj je nahuštěná fakty z dob antiky, starověké Číny, Indie. Cotterell, byť píše o válkách, rozšiřuje téma i o kulturní kontext, propojení s náboženstvím a mýty a v neposlední řadě i o všední život obyvatel. Kniha je sice spíše faktografická než strhující (jak slibuje přebal), avšak čte se i přes svoji odbornost dobře. Svůj podíl na tom má bezpochyby dobře promyšlená struktura, která krok po kroku čtenáře seznamuje se vznikem válečných vozů, s jejich uplatněním v boji (a to v různých říších a dobách), také technologií, a následně se pokouší přinést odpověď na jejich postupný zánik, respektive přesah do kultury, zábavy a sportu. Knihu doprovázejí desítky ilustrací, nákresů a map.
Lukáš Gregor
Filosofický časopis 3/2007
Třetí letošní číslo filosofické revue se věnuje Janu Patočkovi. Na začátku souboru textů se setkáváme s vhodně vybraným a dosud v úplnosti nepublikovaným Patočkovým textem O dvojím způsobu filosofování. Prvním typem je tu myšlena subjektivní filosofie, kdy filosof kierkegaardovsky vychází ze své vlastní existence a odtud, ze středu sebe sama se snaží zachytit (třeba i nesystematicky) celek života. Druhým typem je univerzální filosofie, která je nesena teoretickou snahou o uchopení celku. Patočka zjevně straní subjektivnímu přístupu spojenému se sebepochopením. Výstižný portrét načrtl německý filosof W. Biemel. Patočka je v něm zobrazen nejen ve své filosofické hloubce a encyklopedických znalostech, ale také jako člověk přátelský a spolehlivý, vždy odevzdaný pravdě a rozumu. Radim Palouš, Patočkův žák, ve svém příspěvku vyzdvihuje filosofovu otevřenost, která je s to vhlédnout „do jádra toho, co jest“. Patočka byl vlastně také myslitel krize světa, a tak se promýšlení problémů s epochálním filosofem hodí i nám v období, kdy se vyrovnáváme s globalizací. E. Kohák a J. Zouhar se konečně zamýšlejí nad Patočkovou filosofií dějin, probírají zejména jeho celoživotní vztah k T. G. Masarykovi.
Jiří Olšovský