Česká justice je jako starý parní válec. Valí se kupředu, tu přejede viníka, sem tam nevinného, občas mu dojde pára před cílem. Justiční omyl je – bohužel – možný, soudní systém by ale měl být schopen se s ním vyrovnat rychleji než v případě Yekty Uzunoglua. Anabáze obviněného kurdského lékaře, která trvala třináct let, v minulém týdnu nakonec dospěla k happy endu. Více než Uzunoglua si ale česká média všímala případu jiného. Téměř šestaosmdesátiletá Ludmila Brožová-Polednová byla zamlada prokurátorkou v procesu s Miladou Horákovou, dnes – sedmapadesát let od popravy političky a téměř osmnáct let po listopadu 1989 – by měla za justiční vraždu konečně stanout před soudem. Jistě je na místě otázka, „proč to trvalo tak dlouho?“. Zodpovědět se dá různě a nepochybně ne v obou případech stejně. Zatímco v případě Uzunoglua jde možná o „pouhou“ institucionální neschopnost, kauza Brožové-Polednové a minulé případy všech jí podobných, končící zpravidla zamítnutím, osvobozením nebo amnestií, jsou bohužel příznakem neochoty české veřejnosti vyrovnat se s vlastní minulostí. Doufejme tedy, že tentokrát pára postačí. Bylo by to v kauze pachatelů zločinů komunistického režimu teprve podvanácté.
Dina Podzimková
Během čtyřiadvaceti hodin se na dvou opačných místech Evropy definitivně uzávorkovalo životní i tvůrčí působení dvou filmových klasiků – Ingmara Bergmana a Michelangela Antonioniho. Pomyslné žezlo nejstaršího žijícího režiséra však stále drží vitální a tvůrčí Portugalec Manoel de Oliveira (příští rok v prosinci nepochybně v plném zdraví oslaví svých stěží uvěřitelných sto let). Určitou útěchou smutnících českých cinefilů může být skutečnost, že nám jeden filmový klasik stále zůstává: pětadevadesátiletý Otakar Vávra. Tomu další představitel současné formy české senilní kinematografie (volná linie vede zhruba od Vojtěcha Jasného přes Drahomíru Vihanovou až k panu Svěrákovi staršímu) Jiří Menzel navrhuje v předmluvě k jeho druhé vzpomínkové knize, nazvané Podivný život režiséra, prostý pomníček s nápisem „Otakar Vávra se zasloužil o český film“. To nepochybně. Doufejme tedy, že se nestor Vávra stane nejen nejstarším režisérem planety, ale že také stihne natočit svůj jubilejní padesátý snímek.
Ondřej Kavalír, Aleš Stuchlý
Nikdo vás nebere vážně, cítíte se frustrován(a), a chcete přesto ostatní přesvědčit, že váš názor je správný? Snadná pomoc, citujte stejně naladěné kamarády a dávejte jim přídomky dokládající, že jde o správné pokrokové lidi. Aspoň taková je taktika šéfredaktora internetových Britských listů Jana Čulíka, který „odhalil lež“ premiéra Topolánka o zdravotních důsledcích případného radaru na Brdech. Ostatní česká média si ale o hodnotě jeho odhalení myslí své, a tak se v Čulíkových článcích jeden den kupříkladu dočtete: „Díval jsem se na Lidové noviny, Hospodářské noviny a Právo, ale o Topolánkově lhaní v parlamentě nic nenapsaly, píše překvapen pan Uwe Ladwig, který je teď pár dnů v Praze. Bude se zjevně muset ještě hodně naučit o mentalitě a praxi českého tisku.“ A jiný den zase: „To je neuvěřitelné, ten člověk neví, že vůbec nejhorší možná věc v demokracii je lhát v parlamentě?, ptá se Uwe Ladwig, bývalý ředitel jedné elektronické nadnárodní firmy, Němec s mnohaletou zkušeností života v západní demokratické společnosti.“ Jeden nemůže odolat, aby svou glosu neukončil takto: „Čulíkův způsob argumentace je nepřijatelný, řekl nám Friedrich Ganz, učitel z Vídně s celoživotní zkušeností s rakouskou demokracií.“
Jiří T. Král
Vládou nedávno schválený antidiskriminační zákon by měla zanedlouho posuzovat Poslanecká sněmovna. K jeho přijetí nás sice tlačí Evropská unie, ale těžko posuzovat, jak dopadne. Již loni podobný návrh neprošel Senátem. I pokud bude ale přijat, zůstane tu problém jeho naplnění. Zákaz diskriminace by měl platit na vše možné, včetně přístupu k bydlení. Jak ale popsala v působivé reportáži na aktuálně.cz Eliška Bártová, dosavadní praxe v mnoha městech spočívá právě v tom, že jsou do nevyhovujících podmínek přestěhováváni lidé na základě své příslušnosti ke „špatně přizpůsobivé“ skupině obyvatel. Byty, které městu zbudou, dokážou přece úřady využít efektivněji. Třeba prodat soukromé firmě, nebo dát potřebným z řad radnice. Že jsou s lidmi, kteří žijí vlastním, ale i cizím přičiněním v chudobě, potom problémy? Není důvod se znepokojovat. Zastánci tvrdé ruky zatím ve volbách vítězí. „Pozitivní diskriminace je cesta do pekel,“ myslí si místostarosta Břeclavi Pavel Dominik. „Zvolili jsme cestu odebírání dětí a trestů. Je to jedna z mála věcí, které umíme dělat, a které nám zákon umožňuje.“ Zákon tu možná bude brzy nový. Úředníci a politici ale zůstanou. Zda jim může zákon napravit hlavu, je těžko říct.
Filip Pospíšil