Vztahy mezi Evropskou unií a jižní stranou Středomoří byly v uplynulých týdnech poznamenány zejména případem bulharských zdravotních sester a palestinského lékaře obviněných Libyí ze šíření AIDS. Ti byli po potvrzeném rozsudku smrti následně částečně omilostněni a nakonec vydáni do Bulharska, kde byli propuštěni. Dlouhý diplomatický boj o záchranu životů obviněných tak nakonec slavil úspěch. Mnohá média, včetně arabských, se ale zajímala i o to, zda náhodou cena, kterou Západ za případ zaplatil, nebyla příliš vysoká. Opoziční libyjský server Achbár Líbía například v příspěvku z 22. července vyjádřil přesvědčení, že celá záležitost nebyla ze strany Libye ani tak otázkou trestněprávní, jako spíše otázkou politickou. Režim plukovníka Kaddáfího údajně jejím prostřednictvím v posledních letech usiloval hlavně o kompenzaci za odsouzení důstojníků libyjských zpravodajských služeb za přípravu útoku na civilní letoun, který se v roce 1988 zřítil u skotského Lockerbie. Dlouhou dobu tak při jednáních mimo jiné usiloval o vydání odsouzeného agenta al-Makrahího, který si na britských ostrovech odpykává svůj doživotní trest.
Podle článku „Nekalosti ve vztazích Libye se Západem“, který v libanonském listu al-Haját 1. srpna uveřejnil kuvajtský spisovatel Muhammad al-Ramíhí, měl celý proces od svého počátku za cíl zejména zakrýt vlastní vinu libyjského režimu za nakažení bengházských dětí virem HIV. Příčina této nešťastné události totiž tkvěla buď ve špatných hygienických podmínkách v nemocnici, která se prý v inkriminované době podobala spíše „africké venkovské farmě“, nebo v nedostatečné kontrole krevních konzerv. K podobným událostem přitom došlo v mnoha dalších zemích, ale pouze Libye odmítla jakoukoliv zodpovědnost a raději svalila vinu na zdravotníky, kteří „původně přijeli do země pomáhat nemocným a rozhodně nebylo v jejich úmyslu nikoho zabíjet“. Politické pozadí celé aféry pak s postupem času bylo čím dál zřejmější, přičemž se životy pěti Bulharek a jednoho Palestince staly skvělým prostředkem pro vydírání Západu. Své příležitosti se ovšem chopil i nový francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který díky vyřešení případu neobyčejně posílil svou popularitu jak na domácí, tak na mezinárodní scéně. Podle autora se Evropané řídili při jednání s Kaddáfím heslem „lépe zneškodnit blázna hned, než se nákaza rozšíří“, avšak v dlouhodobé perspektivě se přílišná vstřícnost ke zdejšímu režimu může obrátit v jejich neprospěch. I „bratr vůdce revoluce“ se totiž může v celé záležitosti nakonec prezentovat jako vítěz a Evropa tak jen posílila tyranský režim, který leží velmi blízko jejích vlastních hranic.
Nemenší zájem vzbudily v arabských médiích i předčasné parlamentní volby v Turecku. V těch podle očekávání zvítězila islamistická Strana pokroku a spravedlnosti, vedená dosavadním premiérem Recepem Tayyipem Erdoganem. Pro arabské komentátory je téma politického islámu nepochybně zajímavé i z hlediska situace v jejich vlastních zemích. Libanonský publicista Radwán as-Sajíd analyzoval dopad, který bude mít vzestup islamismu na samotné Turecko, i to, jaký příklad tím pádem dává tento vývoj ostatním muslimským zemím v regionu. Autor uvedl, že čtyři roky vlády islamistů měly nepochybně blahodárný vliv na rozmach turecké demokracie, mimo jiné i proto, že došlo k jistému omezení role armády. Poukázal přitom na zajímavý paradox, že v kritice tureckých islamistů jsou zajedno jak radikální sekularisté, tak arabští islamisté. Zatímco jedněm vadí politický islám jako takový, druhým přijde Erdogan příliš liberální, potažmo prozápadní a proizraelský. Důležité ovšem je, jak tvrdí Radwán as-Sajíd, že turecká AKP svým úspěšným působením v rámci sekulárního a pluralitně demokratického národního státu může ukázat směr i pro další muslimské státy.
S volebním vítězstvím islamistů mají své zkušenosti i na palestinských územích. Právě redaktor tamního deníku al-Haját al-džadída Umar Halmí al-Ghúl si položil v nadpisu svého článku řečnickou otázku, „Dorazil vzkaz z Turecka k představitelům Hamásu?“ V rámci hledání odpovědi porovnává přístup Hamásu a AKP k demokratickým mechanismům. Podle něj je typické, že zatímco ve stabilním Turecku byla AKP hotova vzdát se v případě neúspěchu ve volbách vlády a její předseda Erdogan dokonce nabídl svůj stranický post, ze strany Hamásu podobný respekt k „vůli lidu“ nelze čekat. Hamás údajně na jaře 2006 přebíral moc s tím, že se jí nevzdá až do okamžiku „osvobození Palestiny“. „A to přesto,“ jak poněkud zjednodušeně dodává autor, „že do té doby vládnoucí Fatah bez problémů umožnil islamistům sestavit vládu.“ Arogance Hamásu šla přitom tak daleko, že odmítl vypsání předčasných voleb, které by mohly pomoci vyřešit vleklou politickou krizi. Svou neochotu k respektu jedné ze základních podmínek demokracie, kterou je střídání u moci, konečně potvrdil provedením převratu v pásmu Gazy, který má pro palestinský lid katastrofální důsledky.
List al-Chalídž informoval koncem července o aféře egyptského muftího Alího Džumaa. Ten totiž v rubrice „Muslimové hovoří“ publikované v americkém deníku The Washington Post údajně uvedl, že muslimové mohou zcela libovolně měnit své vyznání. V tomto smyslu citoval muftího i egyptský deník al-Misr al-jaum. Muftího úřad však označil toto tvrzení za dezinterpretaci a vydal opravné prohlášení. Podle některých výkladů je přitom ridda (odpadnutí od víry) smrtelným hříchem. V moderní době ale není de facto ve většině muslimských zemí trestána, přičemž v Osmanské říši byl zrušen trest za riddu již v šedesátých letech 19. století. Muftí ve svém opravném prohlášení uvedl, že odpadlictví je nutno považovat za těžký hřích, avšak i Korán přiznává muslimům v této záležitosti možnost volby. Odvolal se přitom na verš: „Kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří.“ (al-Kahf, 29). Za muftího se postavil i Abd al-Mutí Bajuní z káhirské univerzity al-Azhar, který tezi o možnosti změny vyznání potvrdil za pomoci dalších koránských veršů: „Nebude donucování ve víře.“ (al-Baqara, 256) a „Vy máte vaše náboženství a já mám své.“ (al--Káfirún, 6). Podobně jako muftí Alí Džumaa ale zároveň neopomněl dodat, že odpadlictví může být trestáno i světskou mocí, a to v případě, že ohrožuje základy společenského uspořádání a má zjevně za cíl šířit mezi muslimy mravní zkaženost.
Z arabských médií vybíral Zdeněk Beránek.