Tash Aw
Cesta za hedvábím
Přeložila Markéta Musilová
BB art 2007, 328 s.
Český název úspěšného debutu britského autora malajského původu (Whitbreadova cena 2005 za nejlepší prvotinu a širší nominace na Bookerovu cenu) zní možná trochu jako z červené knihovny (k tomu přispívá i obálka); původní název The Harmony Silk Factory také není nejpřitažlivější. Ale nenechte se mýlit: v knize se skrývá zdařilý, čtivý, dobře napsaný (a dobře přeložený) příběh o rodinné minulosti a tajemství, ozvláštněný tím, že je ve třech částech vyprávěn třemi různými vypravěči: první vypráví Jasper, který pátrá po temné minulosti svého otce Johnnyho Lima, malajského Číňana, obchodníka s hedvábím; druhou tvoří deník Jasperovy matky Snow z roku 1941, který byl klíčový pro celou rodinu; a třetí je vyprávěním Petera Wormwooda, Angličana žijícího v Malajsii, Johnnyho přítele a mentora. Stejný příběh je tu vyprávěn a objasňován z různých hledisek, což není nic nového, ale autor toho umí obratně využít. Příběh i vyprávění jsou barvité, styl tří částí je dostatečně odlišný, nechybí tu ani napětí a samozřejmě pro nás atraktivní prostředí Malajsie v období kolem druhé světové války. Je na čtenáři, které „pravdě“ dá přednost – líčení stejné události z pohledu Snow a Petera je dost rozdílné. A ani minulost Jasperova otce Johnnyho nemusí být tou jedinou možnou. Střípky mozaiky si musíme složit sami s vědomím, že „pravda“ může být ještě úplně jiná.
Milan Valden
Bodil Jönssonová
Deset myšlenek o čase
Přeložila Jana Holá
Argo, Dokořán 2007, 116 s.
Při uspěchaném čtení v pracovní pauze se kniha zdála roztěkaná, těžko jsem si vybavoval, jakých deset myšlenek jsem vlastně slyšel, a nechal jsem raději definitivní úsudek na prázdniny. Když prokládám obracení stránek přerovnáváním knih, vařením kávy a meditacemi nad přečteným, začínám mít pocit příjemného rozhovoru, z něhož si má paměť bezděčně vybere a uloží ledacos prospěšného. Švédská fyzička a terapeutka pátrá ve vědě, filosofii či ve vlastních vzpomínkách a plánech, s hlavním záměrem poradit, jak čelit všudypřítomnému pocitu časové tísně. Přestože bičování časem je moderní pocit, neznámý našim babičkám, celkové vyznění knihy je optimistické. Plynutí fyzikálního času hodin a planet čelit nemůžeme, ale prožívaný čas lze pozdržet a zkrotit, dokonce s využitím prostředků, které nabízí současná technika. Z mnoha autorčiných nápadů je zvláště půvabný návrh na zavedení bezmobilových oddělení ve vlacích, který dokonce úspěšně předložila švédským drahám. Výsledný dojem odpovídá tomu, co nejlépe vyjádřila sama autorka: „Zda si z této knihy něco odnesete, závisí více na tom, co stojí mezi řádky a co si sami doplníte, než na tom, co jsem napsala.“
Jan Novotný
Jonathan Wells
Darwinismus a inteligentní plán
Přeložila Dana Šimonová
Ideál 2007, 252 s.
Politicky nekorektní průvodce (jak zní podtitul) biologa z Discovery Institue v Seattlu slibuje příliš mnoho a hlavně příliš hlučně. Už bombastická grafická úprava dává tušit, že kniha se ponese až v bulvárním tónu, že na lavici obžalovaných bude sedět nebohý Charles Darwin a že teorie inteligentního plánu (IT) bude obhajována způsobem, který lze shledat už na první pohled nevědeckým. Nejde ani tak o to, zda a v jaké formě přijmout či odmítnout vědecký odkaz Charlese Darwina, ani o to, zda a v jaké formě odmítnout či přijmout kreacionismus. Jde o to, že ani k nejlaičtějšímu čtenáři nemůže akademicky graduovaný biolog a teolog přistupovat, jako kdyby byl nesvéprávný. Marginálie uvozené nadpisem „Víte, že“ či rastrované tabulky s účelově vybranými citáty už na první pohled odradí každého, kdo u tohoto typu literatury (populárně vědecké) čeká spíše seriózní, myšlenkově neotřelý a logicky uspořádaný výklad. Kniha působí až příliš propagandisticky na to, aby byl čtenář hned na začátku odhodlán přečíst ji do konce. Když tak učiní, zjistí, že byl podveden ve svých očekáváních, protože autorovým úmyslem bylo nejspíš vytlouct mu Darwina z hlavy. I kdyby měla teorie inteligentního plánu nastokrát pravdu, vždycky si raději přečtu například Dawkinsův Sobecký gen či Slepého hodináře. Nehledě na to, že ID movement, tedy hnutí inteligentního plánu, se na první pohled zdá jako převlečený kreacionismus.
Michal Janata
de Broni
Markýza Bella Patti
Dybbuk 2007, 80 s.
Třetí svazek erotické edice nakladatelství Dybbuk přináší – po Verlainových sbírkách a stylizovaném dopisu abbého Apliqué – první ukázku erotického příběhu, tj. textu, který se nechce nechat vyčerpat svým erotickým, resp. pornografickým potenciálem, ale disponovat autonomní zápletkou. To znamená hlavně předstírat, že erotičnost je jen jednou z rovin textu. Otázku, je-li něco takového možné, si nad četbou Markýzy můžeme snadno zodpovědět: téma explicitně zobrazovaného, výjimečného sexu se samozřejmě nehodlá stát jedním z mnohých; jeho dominantní či lépe agresivní povahu posiluje i vypravěčská strategie: symptomatická jsou místa, na která je kladen důraz, příznačně jsou voleny detaily, ale i celý časoprostor (exotická, divoká, žhavá Sicílie), atd. Fabule by sice představovala docela jednoduchou romanci (do domu personifikované smyslnosti a perverze, markýzy Bella Patti, zabloudí omylem kapitán Enrico; unesen její krásou, brutálně se jí zmocní, zůstane však nepoznán; uteče. Bella Patti jej pronásleduje, unese jej a svádí; on se jí opět zmocní, v kteréžto chvíli definitivně vzniká mezi oběma aktéry láska; končí se brzkým sňatkem – „konečně našla muže, jakého si přála“ – a další sérií souloží); avšak právě přítomnost erotického prvku a jeho dominantní povaha z příběhu lehce udělá erotické čtení, kde se příběh ocitá v dalekém pozadí – a text se tak zvolna blíží pornografii.
Pavel Šidák
Michel Mayor, Pierr-Yves Frei
Nové světy ve vesmíru
Přeložil Michal Stupka
Paseka 2007, 228 s.
Pokud ve vesmíru pátráme po životě pozemského typu a neomezíme se na sluneční soustavu, pak se jednou z klíčových otázek stává existence exoplanet. Právě pátrání po nich se věnuje tato kniha. Od většiny populárně-vědeckých titulů, které v současnosti vycházejí na českém trhu, se poněkud liší. Neřeší velká filosofická témata o povaze evoluce, nekonečna či tajemném kvantovém světě, ale je spíše popisem pozorování a jejich interpretací, obecně historií astronomie. Kromě vlastních exoplanet projdeme galerií mlhovin, kvasarů, pulsarů, hnědých trpaslíků, neutronových hvězd a dalších pozoruhodných vesmírných objektů. Pro čtenáře není možná takové „technické“ vyprávění tak poutavé, ale fungování současné vědy ukazuje realisticky: neustálé tápání, drobná práce a mravenčí kroky, nutnost revidovat jednou přijaté teorie a smířit se s nejistotou. K tomu se navíc připočítává fakt, že astronomické pozorování potřebuje trochu štěstí a je závislé na pokroku na poli pozorovací techniky i všemožných analytických metod. Před sebou nemáme jen výsledky, ale především proces, jímž se k nim došlo. Jedna drobná výtka by se ovšem našla. Originál knihy vyšel v roce 2001, což je v tak rychle se měnícím oboru přece jen už doba trochu dřevní.
Pavel Houser
Martin C. Putna
Řecké nebe nad námi aneb Antický košík – studie k druhému životu antiky v evropské kultuře
Academia 2006, 331 s.
V knize, obsahující texty dříve publikované i dosud nezveřejněné, se odráží autorova záliba, nebo spíše vnitřní spjatost s tématy homoerotismu a katolictví, ať píše o mniších na Athosu nebo o antice v díle Kuběnově, Krškově, Hölderlinově nebo Winckelmannově, vždy se tu jedno z těchto témat či obě v nějaké podobě objevují nebo se svérázným způsobem (prostřednictvím myšlenek teologa H. Balthasara) spojují. Poprvé je k Putnově knize také připojena rozsáhlá barevná fotografická příloha, což koresponduje s tím, že podle autora dnes dochází k odvratu od slova k obrazu: text sám je podle něj to poslední, co člověka naší doby zajímá. Můžeme připomenout, že přitom už delší dobu považují teoretici kultury za „text“ i ty jevy, kterými se Putna zabývá v této knize: architekturu, film, krajinu. Pokud se Putna zabývá „texty“ v užším slova smyslu, nezůstává jen u uměleckých, ale zajímají ho třeba i brožurky prodávané u Haly osvobození a Walhally u Řezna. Právě stať Zrození Bavorska z ducha filhelénství, v níž řeší mimo jiné otázku, zdali není německá Walhalla v podobě athénského Parthenonu protimluv nebo jaký byl v 19. století význam „německé civilizační mise“ v Řecku, představuje skvělý příklad Putnova interpretačního umění, v jehož rámci dokáže citlivě sledovat prolínání a paradoxní setkávání jednotlivých myšlenkových tradic. A navíc: umí to dělat čtivě.
Jan Lukavec
Božena Němcová
Korespondence III (1857–1858)
Nakladatelství Lidové noviny 2006, 621 s.
V životopise Boženy Němcové viděném perspektivou její korespondence jsme loni pokročili pouze o jediný rok – přesně tolik času totiž reprezentuje třetí svazek spisovatelčina dopisování, zahrnující listy z let 1857–1858 (připomeňme, že první svazek obsáhl dopisy datované 1844–1852 a vyšel v roce 2003, druhý pak byl vydán 2004). Vkusně vypravený a edičně úctyhodně zpracovaný soubor přináší listy Němcovou psané i jí adresované (celkem jich je 182), takže – na rozdíl od starších výborů z této korespondence – můžeme lépe nahlédnout kontext vzniku a smyslu dopisů a například i revidovat dříve rozšiřovanou informaci o špatné pověsti autorčina manžela. Jádro souboru tvoří totiž písemná komunikace především se třemi muži – kromě Josefa Němce je to přítel Václav Čeněk Bendl a syn Karel. Vedle svědectví o životě a ilustrace dané doby zaujmou dopisy Boženy Němcové hlavně senzitivním a čtenářsky působivým ženským psaním.
Lenka Jungmannová
Cyrille Fleischman
I kompoty mohou snít
Přeložila Helena Beguvinová
Garamond 2006, 170 s.
Ne náhodou jedno z mála jidiš slov, která v češtině zdomácněla, je „mešuge“. Právě takoví mešuge neboli jedineční podivíni, židovští smolaři a potrhlí hledači absolutna tvoří velkou část postav v tomto povídkovém výboru. Přestože Cyrille Fleischman patří mezi současné francouzské autory, jeho krátké prózy se odehrávají v pařížské čtvrti Marais padesátých let 20. století. Je to malý svět dosud živé aškenázské tradice, poválečné prosperity a nově budovaných jistot, který autor nahlíží s nostalgií i pochopením. Nabízí nám drobné všední historky, plné ztřeštěné hravosti i fantaskního židovského humoru, který v mnohém připomíná W. Allena, M. Aymého, ale i bratry Marxe. Takže se tu můžeme setkat s mluvícími kompoty, nevrlými rabíny, ztrápenými prodavači oděvů i mužem, který odmítl zemřít. Ovšem v jádru i toho sebebizarnějšího příběhu je cit pro drobnokresbu, pro starostlivé a trpělivé vykreslení všednosti komunity, která už v popisované době byla dojemně nemoderní, přesto nostalgicky lpěla na svých zvycích a tradicích. Její životní postoj nejlépe vyjádřil jeden z hrdinů: „V životě se člověk nesmí ukazovat, jestli nechce, aby ho viděli. A když už ho je vidět, nesmí vysvětlovat. A když vysvětluje, nesmí na tom trvat. A když na tom trvá, nesmí věřit, že se věci mohou urovnat. A když se urovnají, mohou se urovnat naruby…“
Ondřej Kavalír
Vladimír Hulpach
Báje a pověsti z Čech a Moravy – Jižní Čechy
Libri 2007, 136 s.
Z rozsáhlé řady českých a moravských pověstí, jež vypráví spisovatel Vladimír Hulpach a které vycházejí v brožované a snad až příliš úsporné grafické podobě v nakladatelství Libri, se na knižní pulty dostává další díl, tentokrát zaměřený na jižní Čechy. Hranice jednotlivých příběhů tohoto kraje – stejně jako skutečná hranice oblasti – není zcela striktně vymezená, a tak se můžeme dočíst nejen o pověstech z Prachaticka, Strakonicka, okolí Českého Krumlova, Jindřichova Hradce anebo Písku, ale i z přilehlých končin Plzeňska, Pelhřimovska, Pardubicka anebo Šumavy obecně. Některé pověsti, které se pojí současně s více oblastmi, nás dokonce zavedou až ke krajům zcela vzdáleným, jako jsou například Krkonoše, ale protože – zejména v bájesloví – všechno se vším nějakým způsobem souvisí, mohou být i tyto odlehlé končiny organickou součástí té které pověsti. Autor shromáždil materiál různorodý, vedle frekventovanějších pověstí čtenář narazí i na příběhy prakticky neznámé, a tak rozhodně není bez zajímavosti seznam výchozí literatury, který by pro zájemce mohl být vodítkem k dalšímu studiu. A tak se jistý otazník vznáší snad jen nad některými termíny zařazenými do slovníčku méně obvyklých výrazů. Slova jako glejt, bečka, desátek, mundur, purkmistr či škorně by snad měl mít potenciální čtenář tohoto typu publikace v povědomí…
Magdalena Wagnerová
Jaroslav Foglar, Milan Teslevič
Hoši od Bobří řeky
Olympia 2007, 116 s.
Letos uplynulo 100 let od narození našeho nejproslulejšího autora knih pro děti a zároveň 77 let od chvíle, kdy tuto svou prvotinu napsal. A protože Foglarovo dílo je díky Rychlým šípům i sérii o Modré rokli spojováno s komiksem, je s podivem, že Hoši se v této formě objevují poprvé. Pamatuji se, jak jsem knihu v příhodném věku přečetl téměř v kuse, aniž bych si připadal naivní. Tato kniha je však z autorových děl snad nejnaivnější. To se samozřejmě muselo odrazit i na komiksové adaptaci, nicméně většinou doslovně citované pasáže tu vypadají ještě směšněji. Podobně jako by vypadal doslovný remake některé z českých komedií z dob před osmdesáti lety. Ani kresba není nijak nápaditá, i když je vidět, že si s ní dal Teslevič práci: strnulé seskládané obrázky by mohly vyniknout v předválečném Hlasateli, těžko však dnes. Nedomyšlené jsou pak výrazy obličejů: ti „správní“ hoši mají mladické rysy, zato jejich „obyčejní“ spolužáci vypadají o dvacet let starší. Díky komiksu však čtenář dostává novou možnost hledat v tomto díle jak náznaky homosexuality (kdyby dnes Rikitan podobným způsobem seskládával skautský oddíl, byl by jistě ze strany rodičů podezříván z nekalých úmyslů; podezřele působí i hoši, kteří se vzájemně bezmezně obdivují), tak pocit jisté, skoro árijské nadřazenosti těch silnějších nad slabšími („nezápasíme s nečestnými lidmi, takové jenom trestáme za jejich špatnost!“).
Jiří G. Růžička