Měsíčník Politis, který se prezentuje jako jedno z hlavních médií neparlamentní, tzv. altermondialistické (protiglobalizační) levice, přinesl ve svém srpnovém vydání speciální přílohu věnovanou odkazu pařížského května 1968. V úvodníku šéfredaktor Denis Sieffert připomíná, že o květnu 1968 se s největší pravděpodobností povede emotivní debata při příležitosti kulatého výročí příští rok. Autor v textu dále zmiňuje známou tezi o zpohodlnění protagonistů Května 1968 a děkuje prozřetelnosti za to, že jsou nastupující generace nemilosrdné k nostalgické veteši spojené s blížícími se čtyřicátými narozeninami této „hidžry nové levice“. Důvody, proč se měsíčník Politis věnuje tématu již s předstihem, nejsou podle jeho šéfredaktora vzpomínkové, jedná se o reakci na žhavou současnost. Události Května 1968 totiž byly nejednou připomenuty v jarní prezidentské předvolební kampani. Sieffert v této souvislosti tvrdí, že kandidát pravice Nicolas Sarkozy zvítězil díky jasně čitelné a nedemagogické negaci Května 1968. Ve spolupráci s několika prominentními přeběhlíky vypracoval současný prezident republiky doktrínu, v níž vyzývá své spoluobčany „k zatracení stávek, obsazených továren, manifestací, narušování pořádku a celkové odsouzení onoho ovzduší nestoudné svobody“: „Francouzi, odsuďme Květen 1968!“ Květen 1968 byl vybrán jako zástupný symbol revolty obecně. Prezident mohl kritizovat jakobínská léta Francouzské revoluce, mohl láteřit na únor 1848 nebo odsoudit Pařížskou komunu, volba však padla na nejsoučasnější z těchto rebelií, jejíž protagonisté a pamětníci jsou stále aktivní, jejíž nedostatky jsou viditelné a vášně nadále živé. Ostaní zmíněná historická zpochybnění režimu jsou již dlouho v knihách a zahalena do oparu posvátna. Jak tedy jinak napadnout právo na stávku než útokem na generální stávku z Května 1968? Co může lépe posloužit jako argument pro privatizaci vysokého školství než odsouzení politické krize, která vzešla z krize ve školství? „Autonomii“ univerzit, jejíž základy leží v bouřlivých květnových týdnech roku 1968, již, zdá se, odzvonilo. Obdobně vykládá Sieffert postoj současného neoliberálního establishmentu vůči instituci stávky. Stávkující jsou představováni jako náladoví vzteklouni a stávka obecně jako jejich špinavá mánie. Autoři přílohy v měsíčníku Politis jsou přesvědčeni, že ve vztahu ke Květnu 1968 by nemělo panovat „ani zposvátnění, ani odmítnutí“. Z historie květnových událostí se pak zaměřují zejména na dva již zmíněné prvky sociálního hnutí – protestní akce na univerzitách a stávky. Společným jmenovatelem Května 1968 je pak podle autora úvodníku cosi, co sice nebylo tehdy vynalezeno, ale pro mnohé se to stalo hlavním symbolem – duch revolty a příchuť utopie.
Čtvrtletník Variations vznikl v polovině devadesátých let jako jedno ze dvou nástupnických periodik Negriho Le Futur Anterieur, který byl ve své době styčnou plochou francouzské postrukturalistické teorie a italského operaistického aktivismu. Připomeňme jen, že druhým nástupnickým časopisem se tehdy stalo další, čtenářům A2 nikoli neznámé periodikum Multitudes. Aktuální číslo Variations nese podtitul Les Frontières de la politique (Hranice politiky) a jeho uzávěrka probíhala čerstvě po prezidentských volbách, což odráží řada emotivních narážek na jejich vítěze. Obdobně jako v úvodníku měsíčníku Politis je i zde připomenuto Sarkozyho odsouzení Května 1968, jeho nesmiřitelná rétorika vůči kolonizovanému či přistěhovanému Druhému a jeho otevřené odmítnutí rasové, sociální, kulturní či náboženské jinakosti. Společným jmenovatelem článků představených v aktuálním čísle tohoto periodika jsou podle úvodníku témata boje a revolty vůči tomuto typu „zpátečnického“ ideologického diskursu. Číslo také přináší obsáhlý rozhovor s „intelektuálem z povolání“ Edgarem Morinem, který detailně představuje vlivy, jež poznamenaly jeho myšlení: sefardská kultura, roztržka s ortodoxním marxismem, četba textů zahraničních autorů, dialektické úvahy a inspirace ekologickým hnutím. Další článek otištěný v tomto čísle Variations se zamýšlí nad naléhavostí a trvanlivostí konceptu proletariátu. Podle autorů Oskara Negta a Alexandera Klugeho je dělnický „význam“ tohoto konceptu vyčpělý, ale jeho pochopení je prý i nadále důležité z hlediska udržení rovnováhy vůči elitistické a plebiscitní demokracii. Mezi další témata zastoupená v tomto vydání Variations patří články o fenoménu fair-trade (Maurice Décaillot), o přechodu od diktatury k demokracii v Argentině (Lucia Sagradiniová), osobní svědectví protistalinistického angažmá ve francouzské komunistické straně (Denis Berger), filosofické zamyšlení se nad technologickými a sentimentálními limity politické akce (Florent Jakob) a esej o politickém angažmá a kritickém odstupu uprchlíka z nacistického Německa Ernesta Manheima (Aldo Häsler).
V srpnovém vydání měsíčníku Le monde diplomatique je mezi jinými otištěn článek autora Guyho Scarpetty Jean-Luc Godard, l‘insurgé (Jean-Luc Godard, vzbouřenec). Godard proslul, mimo natočení tří filmů, které nesmazatelně poznamenaly historii nejen „nouvelle vague“ (nové vlny), ale i kinematografie obecně, svým pojetím umění jako boje a neustálého povstání. Dnes se ale jeho nové filmy ocitají na okraji zájmu divácké obce. Režisér je v současné Francii zejména vnímán jako autor bonmotů, jako svého druhu „Sokrates kinematografie“, který během tiskových konferencí a rozhovorů pronáší nezapomenutelné výroky, vhodné k tomu, aby byly přímo tesány do kamene: „Kinematografie vytváří paměť, televize zapomnění“, „Kultura je pravidlo, umění výjimka“. Scarpettův článek sleduje chronologii Godardovy kariéry od jeho nejznámějších filmů počátku 60. let přes rebelské a experimentální období 70. a 80. let, kdy byl nejblíže pozicím (Mitterrandova) systému, až po současnost. Scarpetta o něm píše jako o posledním bojovníkovi umění, který může jen těžko skloubit svoji bouřliváckou tvorbu se zájmy producentských lobby. Godard je proto pro Scarpettu obětí liberální logiky a jeho poslední velké filmy, jako Histoire(s) du cinéma (Dějiny kinematografie), které se objevily bez povš imnutí velkých distributorů, prý proto upadly v rychlé zapomnění.
Z francouzského tisku vybíral Felix Xaver.