Karel Škrabal
Strašpytel
Druhé město 2007, 96. s
„Ani ve své čtvrté sbírce se brněnský básník Karel Škrabal nebál.“ Tato poznámka odpovědného redaktora Milana Ohniska ve mně probouzí otázku, nakolik může být odvaha uměleckou hodnotou – odvaha Škrabalova, jak se zdá, spočívá v tom, že hojné vulgarismy, jimiž pointuje, zvýrazněné siláckým moravským přízvukem, na sebe strhávají přílišnou pozornost a stávají se samoúčelnými, a tedy neústrojnými pro celek básně. Jejich počet je dokonce tak vysoký, že by bylo výmluvnější pořídit jejich frekvenční slovník než citovat. A přičtu-li k tomu banální rýmové dvojice typu mobil – debil a místy pokleslou formu infantilní rýmovánky, mohu pouze konstatovat, že suma letos vydaných knih zas o jednu narostla. Příliš tu nezmění ani to, že „žurnalistické“ postřehy v hávu jadrných vtipů mají náznaky obvykle ceněné „aktuální“ společenské satiry, a ani o něco osobitější volný verš, skládaný z úsečných, holých vět. Nad ním si leda s nostalgií zavzpomínáme na beatnická pásma, ke kterým se ostatně autor tematicky i několika tituly svých básní hlásí.
Petr Andreas
Brian Azzarello, Eduard Risso
100 nábojů – První výstřel, poslední šance
Přeložil Petr Zenkl
BB art, Crew 2007, 116 s.
Konečně se dočkali všichni příznivci drsného, ale zároveň vtipného a kresebně propracovaného komiksu. Azzarellova série patří v současnosti k těm nejoceňovanějším, především kvůli jednoduchému, ale funkčnímu nápadu: co člověk udělá, když dostane možnost beztrestně zabít někoho, kdo mu v životě ublížil? Tajuplný agent Graves podobným „Bohem“, který tuto šanci nabízí, je. Dotyčnému jen předá kufřík s důkazem proti tomu, kdo mu zpackal život, pistolí a stovkou nábojů, které nejdou vystopovat. To, zda svou šanci využije, záleží na poškozeném, zahodit ji se však nevyplácí, jak se dozvíme i v prvním díle série. Ten je rozdělen do tří částí. První příběh zabírá největší prostor a jeho hrdinka tu mstí smrt svého přítele a dítěte, v druhém se zkrachovalý restauratér snaží poté, co byl křivě obviněn z pedofilie, napravit svou reputaci a ve třetím, kratičkém dodatku se stařenka přijde na policii přiznat, že kdysi své šance také využila. Kromě hlavního děje pak často sledujeme ještě další dění na ulici. Rissova kresba sice nápadně připomíná Mignolovu (Hellboy), ale vzhledem k tomu, že se děj odehrává v naprosto jiném prostředí (většinou chudinská předměstí v USA), nijak to nevadí. Zdůraznit musím také slangový slovník hrdinů, který se dokonale podařilo převést do češtiny překladateli Petru Zenklovi. 100 nábojů si rozhodně nenechte ujít!
Jiří G. Růžička
Armin Müller-Stahl
Hannah
Přeložila Eva Hermanová
Turňa Marek 2007, 103 s.
Povídka německého „herce, houslisty, malíře a spisovatele“ se, jak uvádí záložka, odehrává během jednoho večera v hotelovém pokoji. Koncentrace na omezený prostor a čas je zdánlivá: dva muži, kteří se zde setkávají, aby vyřešili traumata minulosti, se vracejí po časové ose zpět a jejich příběh se tak rozpíná na mnohem širší ploše. Připadá vám to povědomé? Na novelu Svíce dohořívají Sándora Máraiho si nevzpomene jen ten, kdo o této historii dvou někdejších přátel nikdy neslyšel. Hlavní hrdina u Müller-Stahla odhaluje sice také nevěru své ženy, mnohem víc tu ale jde o Hannah, jíž byl faktickým, nikoliv biologickým otcem, a která tragicky zahynula. Kromě výrazně lepšího maďarského prozaika, jehož ovšem v povídce zmiňuje, se Müller-Stahl obrací i k Garcíovi Márquezovi a velikánům evropské hudby – jejich tóny podmalovávají ústřední monolog tragického vypravěče. Zhuštěné osudy prapodivné čtveřice, cesty do zahraničí, rozplétání dávných křivd a intrik a virtuózní houslová hra osudové dcery tvoří základ kultivované prózy, přes veškerou poučenost vyprávěcí tradicí však máme co do činění s textem tak odvozeným, že je otázka, proč ho vlastně číst.
Marta Ljubková
Robert Löhr
Šachový Turek
Přeložila Emílie Harantová
Knižní klub 2007, 365 s.
Šachový Turek patří k podivuhodným okamžikům dějin královské hry. Jednalo se o „automat“, figurínu, ve které se ovšem ukrýval lidský šachista trpasličího vzrůstu (než došlo k optimalizaci, která na podvodu umožnila participovat i neliliputánům). Román R. Löhra nás zavádí na dvůr Marie Terezie, kde má šachový Turek premiéru, navštívíme ale i tehdejší Benátky či Prešpurk (Bratislavu). Text by se dal sám o sobě označit za – v dobrém slova smyslu – průměrný, relativně čtivý i poučný. Umberto Eco to sice není, ale atmosféru osvícenství se na čtenáře podaří přenést věrně, včetně rozporuplných tónů té doby (pobožnost se mísí s volnomyšlenkářstvím, dekadence s obdivem nových technologií, nejasná je hranice mezi vědou, kejklířstvím a magií). K zápletce autor přihodí něco osobních peripetií (zčásti fiktivních) hrdinů, mocenských intrik na vídeňském císařském dvoře a přidá trochu erotiky. České vydání knihy dopadlo ovšem nedobře. Vydavatel se neobtěžoval se šachovou terminologií (která je v knize téměř všudypřítomná), a tak zde hrají bílé figurky proti červeným, dámě se dává šach, šachovnice má 18 řad; text překypuje i dalšími hrůzami, které zdeptají kohokoliv, kdo se šachy udělal byť jen minimální zkušenost. Fakt, že automat z poloviny 18. století mohl být těžko plný „kabelů“, a že Banát je zde důsledně psán s malým „b“, se už pak jeví spíše jako drobnost.
Pavel Houser
Philip K. Dick
Muž z vysokého zámku
Přeložil Robert Tschorn
Argo 2007, 248 s.
V Dickově vizi „poválečného“ světa, kde navzdory křečovitému úsilí vládnoucích (či ovládajících) a zdánlivě perfekcionistické organizovanosti přetrvává absolutní chaos, ústí cesty všech postav, blouznících nad mlhavými proroctvími knihy I-ťing a zmáhaných neustálým předstíráním (vzájemným i sobě samým), nevyhnutelně v šílenství. Karty jsou rozdány jinak, ale strategie zůstává neměnná, stejně jako zmatek a slabosti hráčů. Potřebují být vedeni, protože sami se pro nic rozhodnout nedokážou, a tak se ochotně nechávají obelhávat, svádět a mást jakýmikoli návěštími, která se naskytnou. Veškeré mezilidské kontakty jsou degradovány na slabé elektrošoky bez smyslu a účinku a jejich schematické životy na směšné tápání loutek, s nimiž autor rozehrává působivou maškarádu. Masopustní rej vrcholí absurdním odhalením identity drzého proroka z nedobytné pevnosti, který vyprovokuje svou šokující knihou sérii otřesů vědomí. Posvátné orákulum i ostatní chiméry a modly se tak nakonec ukážou v trochu jiném světle. V čem se tato degenerovaná společnost vlastně liší od naší, když vítězové kontra poražení i většina ostatních hodnotových opozit, na něž spoléháme, jsou pouhé prázdné pojmy? Záleží totiž jen na tom, co vidět chceme a jak brzy se chytíme do své vlastní pasti.
Mariana Zilynská
Luther Blissett
Q
Přeložila Gabriela Chalupská
Dokořán 2006, 654 s.
Pokud bychom měli hledat termín pro žánrové zařazení knihy, pak se asi jako nejvýstižnější jeví „historická románová freska“. Většina recenzentů, nejen českých, tento titul přirovnala k románu Jméno růže Umberta Eca, což lze stejně akceptovat jako vyvrátit – vzhledem k anonymitě autora (autorů) je Ecovo autorství beztak jen planým dohadem; sám Eco se jej ostatně zřekl. Podobně jako Jméno růže je i děj románu Q zasazen do temného středověku a z každé jeho řádky vyvěrá hluboká znalost reálií, doby, její problematiky i vypravěčova uchvácení tímto obdobím. Mozaikovité vyprávění je zručným tvůrcem až detektivně zamotané a plné záhad, které se objevují na těch nejméně očekávatelných místech. Pro tajemno a záhady v knize pak poskytuje zvolená kulisa (tj. Evropa 16. století, reformační hnutí, široká plocha od Lutherova Německa přes dóžecí, ale i židovské Benátky a papežský Řím až k Solimanovi Nádhernému) věru úrodnou půdu. Takže ať už je autorem kdokoli – protože fotbalista, jehož jméno je uvedeno v záhlaví knihy, to asi nebude –, čtenář dostává do rukou čtivo faktograficky hutné, dějově napínavé, zručně vypointované a v mnohém inspirativní, protože zákulisní intriky středověku a nejrůznější politické tlaky, snahy a kličky se od těch současných zase tolik neliší.
Magdalena Wagnerová
Rosa de Sar
Marie z Magdaly a ženy v životě Ježíše
Onyx 2007, 280 s.
Česká autorka, skrývající se pod pseudonymem, se pustila na tenký led oblasti bádání o ženách v životě Ježíše a o jejich roli v šíření křesťanství. Tato oblast byla vždy zdrojem spekulací, senzací, skandálů i nedorozumění a vzbuzovala vášně (vzpomeňme jen na Poslední pokušení Krista); v poslední době pak zájem o tuto tematiku probudil zejména Dan Brown. Na rozdíl od podobných účelových „závěrů“ však autorka postupuje jaksi pokorně a vědecky a své závěry opírá o důkladné studium pramenů a literatury. Její kniha má vskutku široký záběr, téma je pojato do hloubky a z mnoha pohledů: autorka se vydává do starověkého Egypta a Řecka, až pak se dostane k judaismu a křesťanství, přičemž pochopitelně nečerpá jen z Bible, ale i z gnostických spisů z Nag Hammádí či z apokryfních evangelií; nezapomene ani na Korán, popisuje zrod kultu černých madon, Marie z Magdaly a mariánského kultu vůbec; nechybí samozřejmě ani Svatý grál, tarot či alchymie a alchymické výklady mýtů či jednota mužského a ženského principu. Odkrývá Ježíšovu rodinu, či spíše „Josefovu rodinu“, a jeho sourozence, z nichž klíčovou roli hrála Ježíšova nevlastní sestra Marie Salomé mladší, jež mu byla údajně ze všech žen nejbližší; její role byla ale později přisouzena Marii Magdalské, a tak upadla v zapomnění. S autorčinými závěry nemusíme souhlasit, možná vzbudí diskuse, nicméně četba je to zajímavá.
Milan Valden
Hrabaliana rediviva
Editoři Annalisa Cosentino, Milan Jankovič, Josef Zumr
Filosofia 2006, 193 s.
Sborník referátů z mezinárodní mezioborové konference o díle Bohumila Hrabala konané v Udine v říjnu 2005 obsahuje nejen příspěvky literárněvědné a lingvistické (M. Jankovič, M. Špirit, F. Esvan, A. Cosentino, J. Pelán, S. Corduas, X. Galmiche), ale též například stať filosofickou (J. Zumr) či psychoanalytickou (G. Polenta), příspěvky divadelních režisérů (I. Krobot, P. Oslzlý), ředitele Libri prohibiti J. Gruntoráda i Hrabalových přátel. Ačkoli takovýto mnohostranný pohled na Hrabalovu tvorbu a osobnost jistě má svoji cenu, přece se jako nejvýznamnější jeví právě příspěvky literárněvědné (příp. jazykovědné), mezi nimiž pak vyniká zejména úvodní stať Milana Jankoviče Motivy – šifry pozdního Hrabala. Jankovič uvažuje o textech z posledního Hrabalova tvůrčího období, které sice zdaleka nedosahují uměleckých kvalit vrcholných děl z období předchozích, avšak nad nimiž se vynořuje otázka: „Jsou jen dokladem úbytku tvůrčích sil, nebo jsou též pokračujícím experimentem, jehož výsledky nemusely být vždy stejně zdařilé?“ Jankovič se přiklání k druhé možnosti a vidí i v této – kritiky často jednoznačně odmítané – Hrabalově pozdní tvorbě především pokračování spisovatelova „vnitřního hovoru“, snahu o nalezení odpovědi na onu kardinální otázku – Kdo jsem?.
Blanka Kostřicová
Friedrich Nietzsche
O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním
Přeložila Věra Koubová
Oikoymenh 2007, 59 s.
Vydání Nietzscheho juvenilie spolu s výběrem z rukopisných fragmentů ukazuje některé myšlenkové motivy tohoto německého filosofa v určité zárodečnosti i v pozoruhodné dotvořenosti. Rozvíjí se před námi to, co potom bude tvořit osu či spíše osy Nietzscheho myšlení – například intelektu nedávajícího smysl v kontextu světa, ale na druhé straně intelektu, který je schopen smysl sám sobě udělovat. Máme možnost setkat se zde s raným projevem Nietzscheho ironického patosu. Jiným důležitým motivem je jazyk, jehož výkony umožňuje jednostrannost, s níž se chápe věcí okolo a v sobě. To je jedna ze stěžejních „veřejí“, jimiž se otáčí Nietzscheho pojetí pravdy. Bytostná metaforičnost jazyka, jež se později ve filosofii 20. století u Derridy a řady dalších ukáže jako „samoznakovost“, zde souvisí s pojetím pravdy a lži jako dvou stran téhož procesu. Toto odpoutávání se jazyka od jedinečného ukazuje Nietzsche jako nutnou daň tomu, aby jazyk nabyl potřebné abstraktnosti a obecnosti. Dalším a s tím souvisejícím jevem je zvyk jako kulturní forma, jako kulturou vytvořený kadlub, do něhož jazyk odlévá své pojmy. Lest dobového pojetí jazyka, kterou Nietzsche odkrývá, spočívá v tom, že označující se ztotožňuje s označovaným, téma, jehož se později v Nietzscheho stopách chopí Foucault. To je ovšem jen velice neúplná inventura témat, z nichž se skládá tato juvenilie.
Michal Janata
Luboš Taraba
Divná válka – francouzsko-pruská válka 1870–1871
Baset 2006, 440 s.
Tarabova monografie je první ucelené zmapování války mezi Francií a Pruskem u nás. Jde přitom o konflikt, který vedl k pádu Napoleona III. a vzniku militantního Německa a ve svém důsledku až k první světové válce. Těžištěm knihy je popis válečných operací mezi červencem 1870 a květnem 1871. Důkladnost a detailnost tohoto popisu je největším pozitivem i největším problémem celé monografie. Autor sleduje válku z pozice vojenského historika, kterému je blízké popisovat nejenom pohyby válečných linií a jednotlivé bitvy, ale také drobné nuance v malých šarvátkách či detailní popisy výstroje a výzbroje. Vše je doplněno detailními tabulkovými zprávami o složení jednotek, výstroji či ztrátách. Celý konflikt si tak můžeme projít především jako pozorovatelé jeho válečného aspektu (a opravdu vychutnat, orientujeme-li se v něm či zajímáme-li se o válčení v druhé polovině 19. století). Co však, obávám se, čtenáři může chybět, je větší zapojení kapitol nevojenské povahy. Těch několik málo odstavců a pramenů, které odkazují k životu civilistů nebo vojáků, k politickému dění v obou zemích a v neposlední řadě k reflexi války, je příliš málo a příliš roztříštěných. Nutná výtka je mířena na redakční práci: použité mapy bez zakreslení událostí, o kterých se mluví, a bez překladu (!) jsou de facto nepoužitelné; ve zdůrazňování některých pasáží pak chybí systém.
Vladimír P. Polách