Minulý týden proběhla novinami zpráva o tom, že v Benátkách bude dokončena stavba nové lávky architekta Santiaga Calatravy. Projekt vzbudil velkou pozornost a podle tisku i vášnivou polemiku. Citovány byly názory z obou „pólů“ – první, jenž říkal, že Benátky budou novou stavbou poškozeny, protože most nezapadá do jejich rázu, a druhý, dle nějž město musí žít, a tedy přijímat s vděčností (a bez řečí) všechny nové stavby. Tuto „autentickou diskusi“ jsem četl s pobavením. Publikované názory byly tytéž, jaké se vždy citují i u nás. Při vznešenosti slov nemají žádný obsah. Hájit starobylý ráz, aniž bychom vysvětlili, co jím přesně myslíme, je alibistické; označovat novou stavbu za mesiáše, bez nějž město zahyne, je manipulativní a demagogické. A přesto se tyhle dva „póly“ vždy objeví a strhnou na sebe veškerou pozornost, takže na vysvětlení skutečného vztahu nové stavby k historickému prostředí nezbude čas. Řešení? Podobně jako třeba v krasobruslení tyhle dvě extrémní známky škrtnout a přejít rovnou k věci. Problém je, že to bychom pak o věci museli skutečně začít přemýšlet.
Richard Biegel
Pražští radní mají nový sociálně-kulturní nápad. Městské Centrum sociální pomoci vybere na tisíc pražských seniorů neboli starobních důchodců, jak je nazývá stát. Těm pak magistrát zašle zvací dopis a vstupenku na představení o W. A. Mozartovi. Cyklus deseti divadelních představení se bude konat na podzim v prostředí Bertramky. Za vznikem projektu stojí podnikatelka Renée Nachtigalová, jíž patří Originální hudební divadlo Praha. Hlavní město je spolupořadatelem a na představení Pocta géniovi věnovalo půl milionu korun. „V podstatě jsme si ty lístky koupili,“ uvedl pražský radní pro kulturu Milan Richter. „Do budoucna dostanou takové projekty prioritu před ostatními,“ dodal pro ČTK. Praha prý též připravuje novinky v grantech a tímto cíleným rozsevem lístků patrně zkouší ideu, kterou spolu s ředitelem Liberálního institutu Miroslavem Ševčíkem propaguje senátor Tomáš Töpfer. Pražská divadla mají dostávat dotace nikoli na provoz, ale na vstupenky. Co na tom, že hlediště budou prázdná. Tak to přece známe z prestižních kulturních akcí, kde trapně zejí čestná sponzorská místa. A ti starší si podobné praktiky pamatují z dob socialismu.
Marta Smolíková
„Počkej, to musíme něco udělat. Už to mám, literární večer!“ řekla mi překladatelka Aňa Bražkinovová poté, co jsem jí v Moskvě u příležitosti blížícího se výročí pustil archivní záběry z československého srpna 1968. Vladimir Putin a jeho okolí se snaží obnovit velmocenské postavení Ruska sovětskými metodami včetně letů strategických bombardérů k britským břehům nebo k ostrovu Guam. V den 39. výročí okupace řekl v Moskvě náčelník generálního štábu Jurij Balujevskij české delegaci, že by Praha neměla dovolit Američanům, aby rozmístili radary na českém území. V jedné z internetových diskusí zaznělo také, že pražské jaro bylo zaplaceno Američany, kteří u nás chtěli postavit vojenskou základnu. Tito lidé se ale minulý týden na večeru v populárním moskevském klubu Bilingva nesešli. Překladatelka Nina Šulginová vzpomínala na svoji stáž v Odeonu v květnu 1968 a na své překlady Kundery. Jiní mluvili o literatuře sedmdesátých let a o roce 1989. Nejvíc se diskutovala role spisovatele ve společnosti. Může být hybatelem revoluce? Během oranžové revoluce na Ukrajině tomu tak bylo. Může se tak stát v Rusku? „Třeba se toho ještě dočkáme. Putin tady není navěky,“ řekl mi vousatý básník při loučení.
Ondřej Soukup
Publikační činnost pedagogů je na našich univerzitách zatím stále věc problematická. Sympatický je tak každý krok, který avizuje šanci, že se na fakultách nebude jen učit, ale i bádat a psát. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy letos otevřela novou edici, nazvanou Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis, jíž chce navázat na ediční činnost fakulty před druhou světovou válkou. První dvě vydané knihy však vzbuzují především otázky. Jde o velkolepě vypravené publikace, tištěné na křídovém papíře, jejichž cena už od pohledu nemůže být studentská. Zatímco první svazek je ve francouzštině a věnuje se francouzským inspiracím v českém prostředí, druhý se zaměřuje na řezbářství u nás v období středověku. Těžko hádat, komu jsou určeny. Podle děkana Michala Stehlíka jimi chce škola ukázat – prý především zahraničí – rozmanitost pěstovaných oborů a schopnosti vyučujících. Většina titulů by v tom případě měla vyjít v cizích jazycích. Ediční plán však zatím zahrnuje především tituly psané česky (čtyři z šesti). Fakulta si reprezentativní edici jistě zaslouží, nestačila by ale kvalitní vazba, obyčejný papír a reprezentativní texty?
Jiří G. Růžička