Jean Améry
Karel Bovary, venkovský lékař
Přeložila Daniela Petříčková
Prostor 2007, 231 s.
Fotografie na obálce. Vážná mužná tvář se zapadlýma očima. V ruce nezbytná cigareta. Jean Améry. Ten, který přežil. Jeden z mnoha, kteří se psaním pokoušeli vyrovnat se zážitkem holocaustu. Karel Bovary je jeho poslední knihou. Knihou, která spojuje žánr románu i eseje a zároveň je dialogem vedeným s autorem Paní Bovaryové. Pokusem o román jako formu literární kritiky. Jeho hrdinou je Karel Bovary, manžel mnohem slavnější Emy z Flaubertova románu, který se podle Améryho stal obětí autora, jenž „nechává svého Karla (…), jemuž se vysmívá už na prvních stránkách svého románu, zemřít nepravděpodobně, jako ho nechává nevěrohodně žít a nekonat“. V Améryho knize dostává prostor hlas této oběti, a to velmi působivě, od úvodního truchlení nad mrtvou ženou přes třeštění vzpomínek až po fortissimo závěrečné obžaloby. Bovary se v jeho pojetí bouří proti fatalitě představované autorským záměrem, popisuje ho jako někoho, kdo se „provinil“ jen svou průměrností a svým dobromyslným konformismem, což můžeme v souladu s Améryho životní zkušeností číst jako paralelu k Židům, kteří se v době druhé světové války „provinili“ pouze svým rasovým původem. Ale i bez toho čtení mezi řádky se jedná o knihu téměř nezbytnou pro každého, kdo kdy propadl kouzlu geniálního Flaubertova románu.
Ondřej Kavalír
Petr Měrka
Telekristus a Mentál
Agite/FRA 2007, 134 s.
„Mám svůj vlastní styl, jenž [sic!] si někteří slaboduší hlupci zaměňují s tím, že se neustále opakuji,” píše v poznámce o sobě 29letý Petr Měrka a na obranu značné vulgarity ve svých povídkách dodává, že užití vulgarismů nemá nic společného s vulgaritou jako takovou. A skutečně. Lze si jen těžko představit, že by autor doslovně prožíval vše, o čem píše. Na každé stránce by totiž byl dvakrát mrtvý, znásilněný, nebo naopak – stal by se z něj masový vrah, atentátník, úchyl či pedofil. U četby dvou- až třístránkových povídek se čtenáři jistě budou dělit na dvě hlavní (generační?) skupiny. Ta první knihu odloží po přečtení několika stran, se slovy: „Kam ten svět spěje?!” Ta druhá, odkojená epizodami seriálů jako South Park či Simpsonovi (Itchy a Skrachy), do níž jistě budou patřit také čtenáři Mechanického pomeranče, některých knih Borise Viana (Vernona Sullivana), Blumfelda nebo Doroty Masłowské, si vychutná naprosto ztřeštěné, zdánlivě nelogické autorovo rozjímání o světě bez řádu a pravidel. Že však jeho reflexe nejsou pouze brutálními flashbacky, ale lze v nich vidět i obraz současné společnosti, změnu a rozpad hodnot starého světa, to asi není potřeba nijak zdůrazňovat.
Bára Gregorová
Albert Cohen
Milá Páně
Přeložily Alena Ondrušková, Marie Janů
Paseka 2007, 672 s.
S velkým úspěchem se setkalo první české vydání „jednoho z největších milostných románů 20. století“. Chtělo by se říci pochopitelně, neboť Cohenovo dílo je monumentem nejen co do počtu stran, ale především až dokonalým souzněním příběhu se strukturou knihy a jazykovými prostředky. Přitom je kniha specifická svou disharmonií, už jen pro rozmanitost stylů, které se střídají jeden vedle druhého, nečekaně, až podvratně. Je to autorovo mistrovství, že přechody od strohosti ke krajkované poetičnosti jsou tak jemné a nenarušují plynutí děje. I ten je v soukolí několika přístupů: příběh pracuje s mnoha tématy a motivy, přičemž se zde potkává nemilosrdná, ironická jízlivost s kocháním se každičkou krásou života, tragičnost nemohoucnosti s groteskností. A ke všemu se takřka nic neděje. Samozřejmě zdánlivě. Cohen témata podsouvá skrze banálnosti, všednost, něco, co se zdá ostatním nepodstatné a v knize nepoužitelné. Nevadí mu věnovat organizaci slavnostní večeře a čekání na hosta desítky stran, dialogy se tu perou o své místo a jako by až vytékaly vně. Je to kniha s mnoha vrstvami, s mnoha překážkami, ale také s obrovským množstvím síly. Kde se bere? Z lásky dvou literárních hrdinů? Z přenesení autorova já?
Lukáš Gregor
Alien
Cesta do hlubin Aliániny škeble – deset příběhů o sexu
Herrmann & synové 2005, 63 s.
Nakladatelství Herrmann & synové, které se zaměřuje spíše na filosofickou literaturu, letos přišlo s antedatovanou knihou pseudonymního autora, která vzbuzuje rozpaky. Nejistota je způsobena tím, že čtenář neví, co si o textu myslet: buď je více či méně invenčně napsanou sbírkou krátkých erotických epizod ze života Aliány, což je „žena bez předsudků, která (...) odhodlaně vypustila z hloubi podvědomí na denní světlo chlupaté myšlenky“, anebo je rafinovanou ironickou hrou se čtenářem, jíž jsou bořena klišé erotické literatury a jejích tradičních genderových stereotypů. Druhá možnost je naznačena především intermezzy ve formě rozhovorů, které vede Mirka s autorem Alienem a současně s hlavní postavou Aliánou. Kromě povídek a rozhovoru jsou zde vystřídány různé stylové i žánrové útvary (dopis, icq, sen, scénář, báseň), v nichž jsou důsledně zachyceny různé modelové situace a sexuální praktiky. Při čtení knihy máme pocit déjà vu – něco, co jsme již mnohokrát četli, respektive viděli, je zde podáváno formou, která se evidentně snaží být jiná, zábavná, ovšem s různými kvalitativními výkyvy. Je to opravdu kniha zhrzeného autora, jenž svými povídkami neúspěšně obesílal redakce erotických časopisů, anebo je za textem mystifikátor, ironicky tematizující akt psaní, jazyk nových médií, baudrillardovskou hyperrealitu či otázky genderu? Nevím. A možná i proto stojí tato kniha za přečtení.
Karel Kouba
Hari Kunzru
Virus
Přeložil Ladislav Nagy
BB art 2006, 303 s.
Po vysokém prvním literárním výskoku zvaném Impresionista (česky 2005), notně posíleném záviděníhodnou mediální kampaní, nabídl nadějný talent Hari Kunzru román ryze současný. Jen velmi obtížně bychom hledali prostředí aktuálnější, než jaká zvolil autor, když sáhl po filmovém byznysu, počítačovém programování a mediální agentuře. Virus, respektive Transmission (název orig.), znamená ledacos, například přenos, převod, ale i nakažení nebo dokonce infekci. Děj druhého Kunzruova románu se totiž odehrává v nakaženém světě. Mnohovrstevnatý příběh, splétaný ze tří základních dějových linií, se pokouší zachytit palčivé problémy naší doby, jež stržena do víru svých výsad ztrácí schopnost udržet nad sebou moc. Nejde jen o virtualitu technických vymožeností, kde ztratit právo na vlastní identitu není nic nemožného, ale především střet odlišných světů, který tvoří půdu pod nohama poutníka, ocitnuvšího se na křižovatce dvou kultur. Kunzru, po matce Angličan a po otci Ind, má k tomuto tématu mnoho co říct. Za pomoci mladíka, který se vydá z Indie do vzdálené Ameriky, aby tam našel „štěstí“, filmové krásky, která staví úspěch právě na své exotičnosti, a úspěšného Angličana, který naopak narazí právě v zemi, jež pro Angličany znamená víc než jen velkolepou koloniální minulost a přistěhovaleckou současnost, se před českým čtenářem rozevírá svět, který bezesporu není jen románový.
Magdalena Wagnerová
Richard A. Knaak, Jae-Hwan Kim
Warcraft: Sluneční studna, díl 1 – Dračí lov
Přeložil Ondřej Duha
Klokan 2007, 168 s.
Jihokorejská manhwa u nás opět posílila. Nakladatelství Klokan, které se komiksy jinak nezabývá, rozjelo přes léto dvě série: fantasy ze světa Warcraft a sérii Kočičí zlato, určenou výhradně dospívajícím dívkám. Nejsou si zas tak vzdálené: v obou vystupují chlapci a dívky v lehce pubertálním věku a tomu odpovídají i jejich dialogy. Pokud vám není kolem třinácti a nejste dívka, do Kočičího zlata se raději nepouštějte. Série Warcraft je zajímavější, i když i tady je zlo černočerné a dobro běloskvoucí. V předmluvě se dozvíme celou legendu světa Warcraft ve zhuštěné podobě, takže po jejím přečtení těžko tušíme, kam se vlastně propadli nesmrtelní elfové po třetí bitvě s démony, ale to zas tak nevadí. Hlavní hrdina, modrý drak proměňující se v ztepilého mladíka, se tu vydává na pouť za jakousi magickou studnou. Po jeho boku nechybí sličná dívka, v zádech zase děsiví skřeti s vyčnívajícími čelistmi. Kresba je kupodivu (na manhwu) prokreslená, často se v ní však ztrácejí důležité detaily. Ve srovnání s Deníkem pána démonů je vidět mnohem lepší práce grafika, s korejskými znaky se tu totiž nesetkáme. Na obou sériích však není ani tak důležitý jejich obsah, jako spíš fakt, že začaly vycházet. Zdá se, že komiks se stává všeobecně přijímaným médiem, a tak si čtenáři musí pomalu začít vybírat. Vždyť v počátcích filmu divákům také stačil pokropený kropič.
Jiří G. Růžička
Simon Singh
Velká Fermatova věta
Přeložili Luboš Pick, Jiří Rákosník, Mirko Rokyta
Dokořán, Academia 2007, 286 s.
Simon Singh dnes patří k prominentním autorům populárně-vědné literatury. Když v roce 2000 u nás vyšla jeho Velká Fermatova věta, působila téměř jako zjevení. Nyní je na světě druhé, mírně upravené a doplněné vydání této knihy. Mezitím se v češtině objevila řada publikací, které zabrousily do historie matematiky. Úvodní část textu bude pro poučeného laika tedy nejspíš opakováním něčeho, co už četl několikrát, větší část knihy se však již soustředí přímo na historii jednoho z nejpopulárnějších matematických problémů vůbec. Zápas s jednoduchým vzorečkem zabral matematikům 350 let; když Andrew Wiles na konci minulého století větu konečně dokázal, přinesly o tom New York Times zprávu na titulní straně. Text je dobře přístupný a cesty moderní matematiky jsou zde popsány tak, že v čtenáři vyvolají pocit úžasu až náboženského. Vzorečků i technických detailů je zde sice logicky dost, autor se ale vždy snaží i o slovní vysvětlení podstaty problému. Singh navíc umí psát a své vyprávění dokáže odlehčit řadou zábavných perliček. Čtenář například zjistí, jak Fermatova věta zachránila život jednomu sebevrahovi, seznámí se s historkami geniálního Leonarda Eulera i s podivínstvím hlavních aktérů příběhu, Fermata a Wilese. A nakonec má autor pro čtenáře překvapení: důkaz věty totiž neznamená, že problém je u konce...
Pavel Houser
Vladimír Borecký
Legenda o Hronu
Gutenberg, Osvětový spolek Jakuba Hrona 2007, 161 s.
V úvodu své monografie o metánovském libomudrunovi (= filosofovi) a obzvláštníkovi Jakubu Hronovi odmítá Vladimír Borecký povrchní interpretaci středoškolského profesora Hrona jakožto bizarní a komické figurky či přímo pomatence a blázna. Hronova osobnost se dle Boreckého stala „obětí legend“, v nichž téměř zanikla. Traduje se několik historek, často je připomínán Hronův jídelní lístek, psaný – jak jinak – jeho symptomatickými, svéráznými neologismy (hovadina = hovězí, svinstvo jablečné = závin, atd.). Skutečná osobnost a dílo Jakuba Hrona však zůstávají takřka neznámé. Boreckého monografie představuje obojí velice zevrubně. Jsou zde prezentovány Hronovy (vlastním nákladem vydávané) spisy přírodovědecké, matematické, astronomické, filosofické i lingvistické, jakož i jeho vynálezy a tvorba básnická. S výjimkou děl filosofických Borecký Hronovy výtvory většinou nekomentuje a nehodnotí (ostatně jsou dostatečně výmluvné samy o sobě – vše je ad absurdum dotahováno, psáno „hronovskou“ češtinou, neuvěřitelně naivně podáno apod.), zdůrazňuje však často Hronovu poctivost a v závěrečné kapitole shrnuje: „V širším kontextu má veškerá tvůrčí aktivita profesora Hrona básnickou dimenzi.“ A právě proto lze uvítat Boreckého monografii, zdůrazňující tento aspekt Hronovy osobnosti.
Blanka Kostřicová
Leo Strauss
Obec a člověk
Přeložil Michal Mocek
Oikoymenh 2007, 255 s.
Rozborem tří kanonických textů klasické politické filosofie se jeden z nejvýznamnějších politických filosofů minulého století pokouší nastolit model obce, který je naší době hodně vzdálen. Nicméně Straussovou interpretací klasické politické filosofie lépe a zřetelněji poznáme, že vztaženost dnešních společností a států pouze k vlastnímu provozu vtiskuje našim životům punc politické prázdnoty, kterou už ani nevnímáme. Rozborem Aristotelovy Politiky se Strauss dostává do oblasti, kterou můžeme v nových aktualizacích chápat jako naléhavou i dnes. Obec je kategorií mimo stát i společnost, a proto je jejímu definování věnováno mnoho prostoru. Člověk přesahuje obec tím, co je v něm nejlepší, a v této dimenzi spatřuje autor společnou platformu Aristotelova politického myšlení se současným liberalismem. Interpretací Ústavy se Strauss táže po povaze Platónova politického myšlení a v této souvislosti si klade otázku, nakolik jsou postavy jeho dialogů tlumočníky jeho názorů. To, co se připisuje Platónovi zejména v popperovských interpretacích, se ukazuje být hlubokým neporozuměním Ústavě, neboť Platón nenastoluje model ideální společnosti, ale zkoumá meze těch skutečných. Ještě empiričtější vstup na půdu politiky představuje analýza Thúkydidových Dějin peloponéské války. Paradoxně právě zde Strauss rozvíjí svou filosofii dějin, jež se snaží přihlížet k rozdílu mezi důležitým a nedůležitým.
Michal Janata
Petr Kouba
Fenomén duševní poruchy
Oikoymenh 2006, 263 s.
Český filosof se snaží popsat a postihnout duševní hloubku našeho bytí, dotýká se jeho možné dezintegrace (vyšinutí, šílenství, nerozum, nesmysl) a vychází přitom zvláště z myšlenek takových autorů, jako je Heidegger, Foucault, Deleuze či Guattari. Heidegger ještě ve své fenomenologii trvá na nedílné jednotě našeho tubytí (pobytu), později však poukazuje na rozlišnost naší individuální zkušenosti, kterou ve své schizoanalýze rozvíjejí Deleuze a Guattari. Kouba tu upozorňuje na dosud nevyužité možnosti zkoumání Heideggerova zejména pozdního myšlení. Pokouší se o vyjádření nenormativního pohledu na duševní nemoc, snaží se ji zahlédnout ve své původnosti. Ukazuje, že pojmy zdraví a nemoci se vzájemně doplňují: každé zdraví má v sobě stopu nemoci a utrpení a naopak. S utrpením přichází chaos, kterému je trpící jedinec vystaven; z jícnu propastného chaosu se však může znovu rodit nový řád. Z popisů těchto stavů vyplývá hluboký rozměr naší konečnosti, nestálost, křehkost a přechodný charakter našeho bytí. V knize je popsán i Hölderlinův zápas o blízkost básnickému a posvátnému, což ho nakonec přivedlo k naprostému vyšinutí. Pohyb ke „světlině bytí“ prostřednictvím řeči s sebou nese krajní nebezpečí; přemíra jasu může vést i k ztroskotání a k propuknutí propastné temnoty. Avšak právě na tomto případu je ukázána bytnost básnictví.
Jiří Olšovský