Vědecká práce může člověku vynést kriminál a obvinění z teroristického spolčování. Andrej Holm, sociolog z berlínské Humboldtovy univerzity, se o tom přesvědčil dostatečně. Na začátku srpna se rozdrnčel zvonek jeho bytu a za dveřmi policie. Rychle se obléct a pak převoz vrtulníkem do jiného města. Šupem na samotku a domů až po třech týdnech. Nejspíš zdechlá kočka a zvadlé kytky. Čeho tak závažného se dopustil? Policie tvrdí, že je členem teroristické skupiny militante gruppe, která provádí žhářské útoky za účelem „nastolení komunistického světového řádu“. Tolik Spolkový kriminální úřad. Důkazem Holmova členství se stala i jeho vědecká práce. Používá prý totiž takové sociologické pojmy, které se vyskytují i v prohlášeních militantů. Tomu se říká důkaz! Akademici proti směšování vědy a terorismu samozřejmě povstali. Otevřené dopisy, petice a podpisy. Není ale na celém případu i něco pozitivního? Některé akademiky může policejní postup šokovat, ale jde i o důkaz, že se o jejich práci ještě někdo zajímá. Anebo toho, že co je správné v teorii, může se hodit i pro praxi.
Tomáš Havlín
Maďarští ultranacionalisté ze strany Jobbik založili 25. srpna 2007 v centru Budapešti národní gardu. Ceremoniálu přihlíželo na tisíc lidí včetně členů konzervativní strany Fidesz, zástupců církve a bývalého ministra obrany z let 1990–1993. Nacionalisté po zrušení povinné vojenské služby nabyli dojmu, že jejich národ je náhle zranitelný a bez dostatku mladých mužů ve zbrani mu hrozí útok ze Slovenska, Rumunska či Srbska – nic na tom zjevně nemění ani fakt, že Maďarsko, Slovensko a Rumunsko jsou spojenci v NATO i členové EU. Do gardy se mohou hlásit i obyvatelé okolních zemí, kteří jsou maďarské národnosti. Vlajky s červenými a bílými pruhy a černo-bílé uniformy gardistů nejsou nepodobné těm, které za druhé světové války používali maďarští fašisté, navíc se příznivci hnutí Jobbik otevřeně hlásí k dědictví pronacistické organizace Šípové kříže. Maďarští politici si ale z celé situace těžkou hlavu nedělají: strana Jobbik je oficiálně zaregistrována a ve volbách v roce 2006 získala přes dvě procenta hlasů. Kdoví, zda vznik gard zvedne Maďarům sebevědomí. Jisté však je, že nacionalisté v sousedních zemích teď mají záminku k vyvolávání obav o bezpečnost svých národů. Možná se tak brzy dočkáme i obnovení Hlinkových gard, Četníků v Srbsku či Železných gard v Rumunsku.
Štěpán Lohr
Nezávislá senátorka inženýrka Juřenčáková odstoupila z čela senátní komise pro krajany v zahraničí, aby je nedráždila svým bývalým členstvím v komunistické straně. To mne zaujalo, protože jsem u moře nahlas přátelům četl rozhovor s ní a studem jsme se zavrtali do písku. Paní senátorka pobouřila krajany ve Švýcarsku na sympoziu o Janu Palachovi a Janu Zajícovi a chystala se do Kanady, aniž byla schopna sdělit, že vůbec kdy slyšela jméno Josefa Škvoreckého či tušila něco o Sixty-Eight Publishers. Bodejť, když si nebyla schopna vzpomenout, kdy vstoupila do KSČ, a proto to prý neuvedla ve svém životopise. Členství sice předcházela tříletá kandidátská lhůta, čili tři roky námluv před slavným sňatkem s rudou knížkou, ale budiž. Teď jsem se podíval na oficiální životopis paní senátorky a členství tam je uvedeno. To je docela nezvyklý jev v české politice, odstoupit po ostudě a přiznat barvu, i když rudou. Ale pachuť nad politickou kulturou a úrovní, kterou do Senátu vnášejí bývalí lokální politici a guberniální populisté typu Liany Janáčkové či Jiřího Čunka, zůstává. Hlavně proto, že sbor důstojných mužů a žen k jejich slovům i činům nedůstojně mlčí nebo je kryje.
Břetislav Rychlík
Dne 16. srpna uplynulo 360 let od okamžiku, kdy byla v Paříži podepsána smlouva s pány Diderotem a d’Alembertem jako s řediteli Encyklopedie. Původně mělo jít o překlad anglické encyklopedie z roku 1728, ale Diderot přišel s myšlenkou vlastní, francouzské encyklopedie. Chtěl vytvořit pomník poznání. Nejen slovník, ale gramatiku světa, řád vědění. Už d’Alembertova předmluva byla manifestem kulturní revoluce. Na počátek i konec veškerého konání kladla člověka, ne Boha, a autorům přiznávala právo a povinnost definovat slova, stanovit pravidla veřejného diskursu. Diderot chtěl „všechno prozkoumat, obrátit, bez výjimky a bezohledně“ a d’Alembert vyžadoval, aby encyklopedisté „dali zbytku národa zákon o otázkách vkusu a filosofie“. Tzn. aby definovali jazyk a pravidla veřejné debaty, dodává ve svých esejích Pierre Lepape. A to je při sledování našich sporů (ať jde o radar, pana Kubiceho nebo skupinu Ztohoven) to hlavní, co nám dodneška chybí a co asi ani nelze dohnat. Měli bychom ale vědět, že to jinde existuje a že se o to máme pokoušet. Chybí nám staré přesvědčení, že krása, stejně jako pravda, je záležitostí třídění a seřazení.
Karel Hvížďala