Konec letošního léta je na Blízkém východě a v Severní Africe ve znamení voleb. Arabská média věnovala značný prostor předčasným parlamentním volbám v Turecku, kde vítězství islámsky orientované strany AKP (Strana pokroku a spravedlnosti) bylo vnímáno jako významný milník v soudobých politických dějinách země. Srovnatelného pokrytí se dostalo i volbě člena této strany Abdullaha Güla prezidentem. Na konec prvního zářijového týdne jsou naplánovány parlamentní volby v Maroku, kde je očekáváno vítězství islamistické strany PJD (Strana spravedlnosti a pokroku). Doplňovací parlamentní volby v Libanonu pak uspíšily vyostření jednání mezi vládní většinou a prosyrskou opozicí před blížící se volbou prezidenta republiky.
Na začátku srpna proběhly ve dvou libanonských volebních obvodech doplňovací volby na místa poslanců, kteří se minulý rok stali oběťmi atentátů. Zatímco v převážně sunnitském Západním Bejrútu byl podle očekávání zvolen vládní kandidát, v křesťanském obvodu Metn bylo klání podstatně dramatičtější. Své síly zde změřili kandidáti provládní strany al-Katáib (Falangisté) a opozičního křesťanského Svobodného vlasteneckého hnutí. Volba, ve které těsně zvítězil opoziční kandidát, tak vlastně byla předkolem volby prezidenta, který musí podle ústavy vzejít rovněž z křesťanské komunity.
Článek v deníku al-Haját z 29. srpna analyzoval domácí situaci a zahraniční vlivy. Všímá si, že opozice uvítala nedávný projev francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který se nepřímo vyslovil pro to, aby byl zvolen kompromisní kandidát, vzešlý z dohody vlády i opozice. Vládní většina přitom zvažuje i možnost zvolení kandidáta pouze prostou většinou hlasů – tedy bez dohody s opozicí. Proti tomuto neústavnímu kroku, který vehementně odsuzuje Sýrie, se postavil i maronitský patriarcha. Ten varoval před rizikem dvojvládí a vyzval k dohodě. Slabost ústřední vlády byla v článku ilustrována mimo jiné i zjištěním, že vojensko-politické hnutí Hizballáh buduje ve „svých“ oblastech vlastní nelegální telekomunikační síť.
Problémy země, která bývala nazývána Blízkovýchodním Švýcarskem, však nejsou jen čistě politického rázu. Opoziční deník as-Safír zveřejnil rozsáhlou reportáž o dětské práci v libanonské provincii Akar. Informoval o alarmující skutečnosti, že děti, které pracují v těžkých podmínkách až 13 hodin denně za podprůměrnou mzdu, často vůbec nedokončí školní docházku. Ve zmíněné provincii, kde je situace nejhorší z celé země, dosahuje negramotnost pracujících dětí až 60 procent. Jak uvedl pro list Abdarrahmán Hasan z nevládní organizace, která se dětskou prací zabývá, není negramotnost jejím jediným negativním dopadem. Dětská práce je často spojena i s kriminalitou a užíváním drog. Článek přinesl i fotografie a příběh patnáctiletého Chálida, který pracuje již tři roky poté, co byl uprostřed školního roku vyhozen ze školy za nezaplacení zápisného.
Sedmého září se v Maroku budou konat parlamentní volby. Odhady předpokládají výrazný úspěch strany PJD. Maročtí islamisté se chtějí vyvarovat obtíží, kterým čelila strana FIS na začátku devadesátých let v Alžírsku a hnutí Hamás po předloňském vítězství v Palestině. Jejich zástupci zejména před zahraniční veřejností vystupují velmi umírněně, přičemž za svůj vzor označují tureckou vládní stranu AKP. Strana se navíc podle vlastních slov snaží sama omezit svůj volební zisk a na vládě se hodlá podílet pouze jako součást širší koalice. O povolebních plánech strany psal 24. srpna ve francouzskojazyčném listu Le Maroc Aujourd‘hui Omar Dahbí. Podle článku odhaduje šéf strany Sajíd ad-Dín al-Othmání její volební zisk na 70 poslaneckých křesel (asi 21 %). Dosud nejsilnější parlamentní strana Demokratická unie lidových sil disponuje v současném parlamentu padesáti mandáty. Za hlavní cíl strany označil Othmání řešení běžných problémů, jakými jsou ekonomická a sociální situace obyvatel a na mezinárodní úrovni pak boj s terorismem a s nelegálním přistěhovalectvím. V dlouhodobém horizontu pak strana bude usilovat o reformu marocké společnosti. Právě zmíněný cíl by měl být ovšem podle autora článku pro voliče varováním. „Cílem politických stran je řízení veřejných záležitostí, a nikoliv reforma společnosti. To je cílem revolučních hnutí!“ uzavírá Omar Dahbí. Nezmiňuje ovšem fakt, že reálné možnosti politických stran jsou v Maroku velmi omezené. Král bezpečně ovládá výkonnou moc, přičemž předsedu vlády jmenuje bez ohledu na volební výsledek. Legislativní činnost parlamentu pak kontroluje pomocí druhé komory – Sboru poradců, kterou částečně jmenuje. Šéf PJD asi i proto počítá též s možností setrvání v opozici. Ta prý by ovšem byla „daleko silnější a aktivnější než doposud“.
Marocké úřady se během předvolební kampaně snaží jasně vytyčit „červené linie“, za které by rozhodně neměla zdejší média zajít. Nový tiskový zákon, přijatý 21. srpna, vytváří Národní radu pro média. Ta by měla řešit stížnosti na případné prohřešky novinářů. Informoval o tom list al-Quds al-arabí. Nový zákon sice zmírňuje postihy za novinářské „prohřešky“, zato ale podle kritiků tlačí samotná média k autocenzuře. Tabuizovaná jsou v Maroku zejména témata týkající se bezpečnosti. Postihováni tak bývají kritici marocké politiky na Západní Sahaře.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.