Král je mrtvý, ať žije král! Několikaměsíční kauza Národního divadla je, zdá se, za námi. Zdání ale mnohdy klame, jmenování Ondřeje Černého do funkce ředitele naší první scény může být zanedlouho ukončeno podobně promptním způsobem, jakým se z funkce poroučel jeho předchůdce Daniel Dvořák.
Krize Národního divadla (ND) nestojí a nepadá ani tak s několika více či méně povedenými nebo prodělečnými operními inscenacemi, ale s nekonečnou touhou řídit toto divadlo z druhé strany Vltavy, totiž z ministerstva kultury. Je evidentní, že za tuto údajnou krizi, zjevující se paradoxně v okamžiku, kdy se činohře i baletu umělecky nad poměry daří, nesou hlavní zodpovědnost naši vzdělaní, k dialogu vždy připravení a s dlouhodobou kulturní koncepcí přicházející politici.
Kořeny těchto problémů hledejme už v okamžiku, kdy se ministr kultury Pavel Dostál rozhodl pro tehdejší vládní stranu zajistit v kulturních národních institucích malé, české, zato rafinované samoděržaví. Rozpustil mimo jiné radu ND, která do té doby navrhovala ředitele divadla, a vzal tuto práci výhradně na svá bedra. I když se proti systému, založenému na principu jeden všemocný ministr a mnoho v nejistotě pracujících podřízených, přiměřeně protestovalo, jak bývá u nás zvykem, na vše se brzy zapomnělo a problém vyšuměl do ztracena. Dostál si tímto krokem pojistil moc nad institucí a především jejím ředitelem, ale už ho netrápilo, že podobný centralisticko-direktivní princip závisí na charakteru panovníka. V okamžiku nástupu Vítězslava Jandáka do funkce mistra kultury bylo zřejmé, k jakým dalekosáhlým následkům tato mánie rozhodovat v pražské centrále všechno, od dotací pro ochotnické sdružení v Dolních Kotěhůlkách až po výběr ředitele Národního divadla, povede. Tehdy bylo ostatně jasné, že k získání jakékoli finanční či jiné podpory pro umělecké aktivity je třeba mít na ministerstvu kultury vlivné spojence, nejlépe pak znát ministra osobně.
Již několik týdnů po Jandákově převzetí resortu kultury si vrabci na střechách špitali, s kým že bude brzy ámen. Na Národní divadlo došlo po mediálně daleko zajímavější „záchraně“ památkové péče a chystané likvidaci Divadelního ústavu, sídlícího v lukrativní budově v Celetné ulici. V okamžiku, kdy ministr Jandák vyslal do Národního divadla hloubkovou kontrolu s jasným cílem najít, mohl si ředitel Daniel Dvořák balit kufry. Ačkoliv přisprostlého úředníka smetly volby, fraška byla teprve před finále, které už dobře známe. Nový ministr Martin Štěpánek překvapivě po vzoru svého předchůdce udělal s ředitelem Dvořákem krátký proces, aniž by se obtěžoval sdělit veřejnosti, z jejíchž peněz Národní divadlo vlastně žije, jaké k tomu měl důvody. Začala etapa mlžení, nabubřelých frází, napjatých emocí a trapného utíkání před odpovědností. Výsledky byly příznačné: jmenování pověřeného ředitele Jana Mrzeny, který se vzal kdovíodkud; vyhazov šéfa opery Jiřího Nekvasila a jeho podrážděné, trucovité reakce; narychlo svolaný konkurs se šibeničním termínem pro předložení ucelené koncepce a nakonec, jako překvapivý „happy-end“, téměř jednomyslné vítězství Ondřeje Černého, které už posvětila nová ministryně kultury Helena Třeštíková. Celý zákulisně-mediální cirkus měl jediný patrný výsledek, totiž paralyzování práce souborů ND, jeho celkové rozklížení a narušení osobních vztahů, což pro křehký organismus divadla může mít fatální následky.
Reflektor a bodovky
Vše výše připomenuté musí být velkým varováním pro nového ředitele Národního divadla Ondřeje Černého i pro ministryni kultury Helenu Třeštíkovou. Černý ve své srozumitelné koncepci, jež je k dispozici na stránkách ministerstva kultury (mkcr.cz; škoda však, že tu chybějí projekty protikandidátů, ač to bylo ministerstvem několikrát slíbeno), navrhuje rozdělení divadla na autonomní organizační jednotky, které společně vytvoří jakousi kvaziholdingovou strukturu. Soubory tedy získají elementární nezávislost, vlastní identitu a příspěvková organizace začne fungovat na základě právnické osoby. Ekonomické i organizační problémy plynoucí ze statutu příspěvkové organizace jsou již dlouhodobě známé a její změna je u ND víc než žádoucí. Základním problémem Černého koncepce bude ale skutečnost, že tuto transformaci ND budou muset navrhnout a schválit opět, zas a znovu naši politici. A nemusíme být jasnovidci, abychom si dokázali představit, jak budou se vší vervou „zlatou kapličku“, kterou přece postavil národ sobě, bránit před případnou „privatizací“.
Na Helenu Třeštíkovou, pokud se ve funkci udrží déle než pár měsíců, čeká řešení mnoha problémů, natropených jejími předchůdci. Především by měla veřejnosti osvětlit důvody pro odvolání bývalého ředitele Daniela Dvořáka, důvody pro jmenování bývalého pověřeného ředitele Jana Mrzenu a předložit ekonomické a umělecké audity první scény, kterými se mnozí aktéři vehementně zaklínali. Především rozsáhlý umělecký audit by nás mohl zajímat, protože pokud byl šéf opery Jiří Nekvasil, o jehož působení v ND si můžeme myslet cokoliv, odvolán pouze na základě deníkových recenzí, které beztak dopředu ovládá operní kritická lobby, je to na pováženou.
Pro Helenou Třeštíkovou je tu ale ještě důležitější úkol v nové funkci – zabránit podobným kauzám do budoucna. Je třeba podnítit hlubokou a neodkladnou decentralizaci české kulturní politiky, aby se konečně o umění rozhodovalo nejen v patřičných regionech, ale také v patřičných kulturních institucích, a nikoli ve stranicky podřízených sekretariátech ministerstev.
Autor je teatrolog.