Kateřina Tučková
Montespaniáda
Větrné mlýny 2006, 161 s.
Když se o literárním debutu nedá napsat víc než pár řádek, aby recenzent pro jistotu znovu nerozčílil sebe i čtenáře, je jasné, že se někde stala chyba. V případě kurátorky z Brna Kateřiny Tučkové mám téměř jistotu, že onen omyl tentokrát spáchalo nakladatelství Větrné mlýny, které si podobnými mdlými a neambiciózními, špatně napsanými a hlavně zoufale slátanými (ve všech smyslech tohoto slova) dílky leda tak kazí svou dobrou pověst. „Zkus to tak zařídit, Montespane, nebo za mnou musíš přijít co nejdřív. – Budu se snažit, drahoušku. – To se snaž, zlatíčko. Papa. – Pa.“ …a spoustu podobně emocionálně nabitých dialogů najdete v historce o skvělé mladé dívce, jež s nechutí studuje bohemistiku, ale o to raději pije po hospodách a spí s ženatým sousedem, zde zvaným Montespan. Skutečně o nic víc nejde, přestože by senzacechtivý čtenář doufal, že mužů budou – alespoň podle titulu – přehršle. Krom toho jednoho, z nepochopitelných důvodů pravého, jehož vyvolenost hlavní hrdinka Karina (ale má raději, když se jí říká Karinka) na konci stejně bezdůvodně popře, se sem tam dějem mihne ještě nějaký sexuální zoufalec nebo nadržený šéf, ale jinak se vlastně nedozvíme nic... ani o tom Brně.
Marta Ljubková
Bohumil Hrabal, Miroslav Peterka
Toto město je ve společné péči obyvatel
Paseka 2006, 104 s.
Po čtyřiceti letech vychází společná kniha prozaika a fotografa. Hrabal sestavil svůj text „volně podle Attribute der Heiligen, Pražských tajností od Pop. Biliánové, vyšetřovacích soudních spisů a hovorů z ulice“ a snaží se v něm „vyjádřit mnohostěnnost… stylového neladu“ v pražských ulicích a v pražském životě vůbec, přičemž své místo tu samozřejmě má autorem často připomínaná a též hojně využívaná pražská ironie. Výrazově text přináleží k jednomu z pólů autorových obvyklých stylistických a vyprávěcích postupů: zatímco vrcholná díla z pozdějšího období psal chrlivým tokem řeči, v ranějším období své tvorby často využíval krátké, často i fragmentární věty a výpovědi, které svou lakoničností či neukončeností působí mnohoznačně, leckdy implikují i protichůdné významy. Právě hrabalovsky třeskuté setkávání protikladů či alespoň nesouladů tvoří hlavní poetický náboj textu. S tím korespondují fotografie M. Peterky – snímky pražských ulic, chodců, situací, často bizarních nápisů, domovních cedulí a desek z různých dob. Kouzlo nechtěného zachycené fotografiemi asi nejvíce odpovídá úryvkům ze soudních spisů neseným v témž duchu. Hrabalova a Peterkova kniha, jakkoli může na první pohled působit jako dnes tak populární retro, není pouze historickým dokumentem – je to především umělecká výpověď o setkávání různých epoch, postojů ke skutečnosti a o jejich vzájemném prolínání až pronikání do sebe.
Blanka Kostřicová
Miroslav Konvalina
Amerika bez iluzí
Radioservis 2006, 200 s.
V českém mediálním prostoru existuje mnoho odlišných obrazů Ameriky, podle toho, zda je tvůrcem obrazu E. Kohák, J. Pehe, R. Preisner nebo J. Baudrillard. Kniha M. Konvaliny, sestávající z krátkých, řemeslně vypointovaných reportáží, ale i z črt pokoušejících se o hlubší ponor do mentality Američanů, není ovšem knihou filosofa ani politologa, nýbrž rozhlasového reportéra; mnohé texty však vtipně dokumentují teze zmíněných autorů: Baudrillardovu tvrzení, že „lidé se tady na druhé nedívají, příliš se bojí, že se na vás někdo s nesnesitelnou sexuální žádostivostí vrhne“, odpovídá Konvalinův text o sexuálním harašení; všeobecně sdílená kritika amerického plýtvání (u nás výrazně artikulovaná Kohákem) zaznívá z příspěvku Plýtvám, tedy jsem (stejně tak v knize najdeme texty o americké prudérnosti a zbožnosti). Objevné pro mne ale byly reportáže zabývající se třeba bdělostí amerických obyvatel a „jejich připraveností vás při první příležitosti udat“ nebo odevzdaností, s níž Američané dokážou snášet nepříjemnosti, aniž by se bouřili („soudí se jen v případě, pokud by z újmy mohli mít větší peníze, jinak jsou jako ovce“). Kniha je ve své kritičnosti mírně jednostranná (třeba Baudrillard mnohem více kritizoval Francii než Ameriku), může ale jistě přispět k vzájemnému pochopení rozdílů mezi Evropou a Amerikou, abychom se z nich, jak píše Konvalina, jednou mohli společně těšit.
Jan Lukavec
Divoká jízda – 8 erotických povídek
Sestavil Ivan Adamovič
Knižní klub 2006, 208 s.
Před dvěma lety oslovil Ivan Adamovič několik českých spisovatelů a spisovatelek a navrhl každému z nich napsat povídku o sexu či erotice. Výběr těchto prací tvoří knihu Divoká jízda, která svým tématem navazuje na sborník Jezdec na delfíně (Concordia 2005), mapující však spíše polistopadové autory. V antologii nechybí Alexandra Berková, Tereza Brdečková, Jan Jandourek či Jaroslav Rudiš, představují se v ní ale i méně známé tváře, jako třeba Hana Lundiaková. V průběhu knihy se před čtenářovým zrakem vynořují heterosexuální i homosexuální páry, solitéři, půvabné kentauřice i obyčejné kobyly. První polovina knihy je laděna spíše nostalgicky: sex jako by byl stínem touhy po lásce, vzpomínkou na nenávratnou minulost, na ztrátu a letmý dotek. Nezáleží na tom, jakým způsobem ve svých textech autoři píší, zda něžně, hrubě, s vulgarismy nebo opisy – s jejich hrdiny zůstává touha po ukojení sexem. Druhá polovina knihy je na tom v tomto směru o něco lépe. Například v povídce Terezy Brdečkové se mladý muž během několika málo minut náhodného sexu dostane tak blízko své partnerce, že ji pozná i po dvou desetiletích. V povídkách je z různých pohledů vyjádřena silná, možná i základní lidská touha: prožít alespoň jednou sblížení (ať už v sexu, erotice či lásce), které by naplnilo život. Příběhy mohou dobře sloužit i jako pikantní čtení, vhodné na dalekou cestu, k moři nebo do tramvaje.
Radka Bzonková
Jan Trefulka
Dědictví (Spisy 2)
Atlantis 2005, 440 s.
V roce 2004 vyšla první část vybraných spisů prozaika Jana Trefulky. Sám autor rozdělil své texty do tří svazků – po Zločinu pozdvižení vychází Dědictví, řada bude zakončena svazkem s názvem Doteky a posedlosti. Nakladatelství Atlantis vzorně pečuje o „své“ brněnské autory – i Trefulkovy spisy jsou pečlivě vyvedeny a opatřeny autorskými poznámkami, nechybějí ani doslovy jeho literárních druhů (Milan Kundera, Zdeněk Rotrekl). Dědictví obsahuje soubor detektivních povídek s amatérským pátračem Metodějem Minusem v ústřední roli, stejně jako dva zásadní Trefulkovy texty – Pršelo jim štěstí a Svedený a opuštěný. Próza Pršelo jim štěstí z roku 1962 v lecčems upomíná na pozdější Kunderův Žert. V úsporně napsaném textu s vnitřními monology vystupují dva mladí hrdinové, kteří se dostanou do konfliktu s dobovými společenskými strukturami a čelí drtivé vnitřní (pochyby o správnosti vlastního jednání), rodinné i společenské krizi. Každý z nich odhalí vlastním způsobem podvodnost socialistického zřízení, stejně jako společenských struktur z něho vyplývajících, oba procházejí očistnou ztrátou iluzí. Také bývalý student teologie a hlavní hrdina prózy Svedený a opuštěný prochází (o řadu let později) stejným procesem. Trefulkovy syrové texty jsou protkané pochybami hrdinů, outsiderstvím a samotou, přesto (a vlastně právě proto) by byla škoda, kdyby byly zapomenuty.
Jan Jílek
Richard J. Evans
Nástup Třetí říše
Přeložil Lumír Mikulka
Beta-Dobrovský 2006, 567 s.
Každá další kniha na téma nacionálního socialismu vzbuzuje obavy, že se bude jen opakovat. Nástup Třetí říše je první částí trilogie o genezi nacionálněsocialistického režimu. Úkol, který si autor knihy vytkl, totiž pokusit se odpovědět na otázku, jak mohl v zemi s dlouhou kulturní tradicí vzniknout nacionální socialismus, je splněn nedostatečně. Spíše než nové interpretační vodítko přináší kniha nové, nikoli však objevné uspořádání známých faktů. Jednou z nejpřínosnějších je kapitola hodnotící dosavadní literaturu ke vzniku Třetí říše, zejména pak charakteristika jednotlivých „interpretačních období“. Po jejím přečtení si snáze uvědomíme, nakolik jsme ještě vzdáleni porozumění jedné z nejtemnějších kapitol evropských dějin. Díla na toto téma, jež Evans hodnotí, dokládají existenci jistých „interpretačních“ period, které vytvářením nových akcentů ztrácejí ze zřetele ty stránky nacionálního socialismu, jež by měly být součástí historiografovy optiky. Chybějící komparační rámec ochuzuje Evansův výklad natolik, že se ztrácí souvislost vzniku nacionálního socialismu s celkovým dějinným klimatem té doby. Plodnější historický přístup se odvíjí od metodologické odvahy a k té má Evansovo držení se při zdi daleko. Přesto jde o užitečnou práci, jež poslouží zejména těm, kteří si chtějí podrobněji projít cestu od moderních dějin Německa k jejich kolapsu.
Michal Janata
Karel Lagus, Josef Polák
Město za mřížemi
Baset 2006, 294 s.
Text knihy věnované historii ghetta Terezín – Theresienstadt v letech 1941–45 neztratil na své závažnosti. Navzdory případným popíračům holocaustu je v knize otištěn i zachráněný archivní materiál, který dokumentuje zvěrstva nacistů na vězněných lidech. Ilustrační příloha prezentuje závažnou výpověď, která bude najisto provždy znamenat zásadní výzvu k odporu proti totalitě. Pro zájemce o detailní seznámení s historií Židů v Evropě neocenitelná kniha – dozví se podrobněji o místech, odkud přicházely transporty do Terezína, i o místech „konečných řešení“, více o podpůrné organizaci Židů Vaada, naznačeny jsou příběhy jejích činovníků Gízy Fleischmannové z Bratislavy a Rudolfa Kasztnera z Budapešti (k jeho činnosti lze s odstupem doby dodat, že zřejmě opravdu dělal, co mohl, aby alespoň někoho zachránil před smrtí). Dále tu jsou naznačeny ponuré Eichmannovy „aktivity“ ohledně „výměny“ vězňů za válečné nákladní automobily, případně horentní finanční sumy v řádu milionů dolarů – skutečně ukázková zločinecká psychopatologie reprezentantů nacismu! Ač je kniha historicky dokumentární, emotivitou líčení příběhů vyvolává silné pohnutí. Je i jistým poučením o rafinovanosti násilné moci, která ještě zdaleka není uzavřenou kapitolou.
Vít Kremlička
Petr Pokorný
Ježíš Nazaretský
Oikoymenh 2005, 174 s.
Vynikajícím úvodem do současného ježíšovského bádání je soubor několika studií od českého novozákoníka. Ježíš hlásal lásku a království, jež mělo přinést viditelnou proměnu světa, a za svou pravdu byl ochoten se i obětovat. Ač nový věk ihned nepřišel, přesto byl v dějinách vždy znovu očekáván zvrat, který by přinesl říši svobody a spravedlnosti. Ježíšovo poselství tedy žilo a v dějinách lidstva hrálo a hraje svou roli. Ježíšův duchovní vliv zachycovali první interpreti, tvůrci evagelií, a pak zejména Pavel z Tarsu, který se z pronásledovatele křesťanů stal prvním skutečným apoštolem, tedy propagátorem nového učení lásky mezi pohany. To vše přehledně autor líčí a pomáhá si při tom svým hlubším hermeneutickým myšlením. Rovněž je zvýrazněna funkce metafory a z tohoto hlediska jsou analyzována Ježíšova podobenství a další jeho výroky. Je zahlédnuta tvůrčí síla jazyka a naší řeči při utváření lidského žitého světa. Pomocí filosofického vhledu lze tudíž odhalovat to, co nebylo zatím odkryto. Takto se podařilo autorovi dostat se k poetickému rozměru Ježíšova učení a nakonec potvrdit představu, že Ježíš je či působí jako podobenství Boha, a otevírá tak cestu k božství, která je inspirativní dodnes.
Jiří Olšovský
Miroslav Sígl
Co víme o smrti
Epocha 2006, 416 s.
Umírání a smrt jsou citlivá témata, kterými se musí zabývat každý z nás. Jsou to také témata přitažlivá, jak dokládají umělecká díla všech žánrů a všech dob. M. Sígl ve své kulturně-historické knize shromáždil úctyhodné množství faktů a zajímavostí. Začíná u Bible, žalmů a modliteb a poté vybírá citáty z literatury od starověku po dnešek. Uvádí seznam světových i českých literárních děl a filmů s tématem smrti. Poté přibližuje témata smrti a umírání z různých stran: pomocí nápisů na hrobech, výroků a veršů o smrti, seznamem smutečních hudebních skladeb, výběrem z lidových písní, pověr a rčení, místopisných názvů a přísloví o smrti; najdeme tu i krátký „snář“ s tematikou smrti; téma je pak odlehčeno černým humorem a vtipy o smrti. Následují faktografické kapitoly o úmrtnosti a stáří, o vraždách a sebevraždách, o péči o umírající, o pohřebních službách. Uvedeny jsou svátky zemřelých, pohřebiště, kostnice a krematoria. Jedna kapitola je o historii trestu smrti. Knihu uzavírá padesátistránkový slovníček vybraných pojmů a seznam literatury a pramenů. Ačkoli se kniha zabývá tématem tak vážným, je v ní potěšením listovat a číst. Jelikož jde o téma tak velké a hluboké, inspirovalo mnohé umělce k opravdu vrcholným dílům; tady je máme v bohatém výběru, doplněné o spoustu informací, nad nimiž stojí za to se zamyslet. Kniha je obohacena fotografiemi Evy Zítkové.
Milan Valden
Věra Faltová
Malý Vlk a Bystré Očko
BB art 2006, 144 s.
Malý Vlk a Bystré Očko jsou hrdinové komiksu, který se objevil ve Čtyřlístku v devadesátých letech, tedy v době jeho kvalitativního propadu. Především díky tomu v něm tento komiks patřil k tomu lepšímu. V příbězích se nesetkáme s ničím novým, tedy kromě indiánské tematiky, která tu však není pojata dobrodružně, ale vyloženě dětsky (jednou z postav je třeba malý medvídek, jinou hravá lochneska). Indiánská vesnice Šošounov by klidně mohla být vesnicí kdekoliv na světě, stejně tak jsou zaměnitelní hrdinové, kteří si hlavně rádi hrají, ale občas také, jako každé jiné děti, zlobí. Těžko říct, který z příběhů je nejlepší, všechny se sobě totiž až příliš podobají. Na konci každého z nich pak najdeme nutné (a často i nudné) ponaučení. O něco lepší než děj je kresba Věry Faltové (autorky legendárního Barbánka), především detaily, které na každém obrázku můžeme sledovat (ve Čtyřlístku už žádné detaily nenajdeme). Nicméně tuto kvalitu můžeme srovnávat jen s méně náročnějšími komiksy pro děti, například Anča a Pepík Lucie Lomové patří do vyšší kategorie, a to jak příběhem, tak kresbou. Malý Vlk a Bystré Očko jsou četbou určenou jen těm nejmenším čtenářům; ti, kterým je víc než deset, se budou po třech příbězích nudit.
Jiří G. Růžička
Plav 11/2006
Humoru v literatuře se v dnešních časech daří pomálu, ne-li jen tak tak. Výjimkou je měsíčník pro světovou literaturu Plav, co v sešitovém formátu, či spíše formátku plavokapsovém, stočitelném do náprsní kapsy, zasunutelném na bedra, případně vložitelném do aktovečky přináší bujnou kytici četby. Směle možno prohlásit: co příspěvek, to špek. V č. 11, obsahujícím výsledky Překladatelské soutěže Jiřího Levého, naleznou čtenáři ukázky literatury klasické i současné: překlady básní Jamese Joyce Pomes Penyeach/Ennáct bébásní od Jana Losenického (1. cena v kategorii poezie) – básně, které zřejmě již patří něčemu nadzemskému (podzemskému?). K ukázce z románu Milana Kundery Totožnost je připojeno zamyšlení překladatele Richarda Podaného, věnované pirátskému vydání Kunderovy knihy. Řáckou sondu ražení sociologického do života v zemích postkomunistického bloku poskytují překlady opusů Krzysztofa Vargy – Tequila (Pavel Peč), Mártona Gerlóczyho – Omluvená absence (Adéla Gálová), Michala Witkowského – Chlípnice a Velký atlas polských buzen (Jan Jeništa). Udělejte si pohodlí a popusťte uzdy bránicím! Zajisté se jedná o literární události.
–vk–
Arnon Grunberg
Tirza
Nijgh&Van Ditmar 2006, 430 s.
Tirza je už osmý román nizozemského autora žijícího v New Yorku Arnona Grunberga (1971). Příběh (pře)starostlivého otce Jürgena Hofmeestera tvoří jistý protipól ke svéráznému spisovateli Robertu Mehlmanovi z románu Fantomová bolest (Argo 2006), kterému je rodičovské sebeobětování právě zcela cizí. Hofmeester ztratil místo redaktora pro zahraniční fikci v renomovaném nakladatelství, po rozpadu manželství zůstal se dvěma dcerami, z nichž starší se časem odstěhovala, a tak se veškerá otcovská láska a úzkostlivost zaměřuje na mladší Tirzu. Charakteristickou Hofmeesterovou vlastností je strach ze ztráty kontroly. Když přijde na burze o jmění, je to údajně vinou světového hospodářství a 11. září, tj. Mohammeda Atty a jeho druhů, tedy „muslimů”. K dovršení všeho si milovaná Tirza najde marockého přítele – v Hofmeesterových očích zosobnění Atty. Život se mu tím definitivně vymyká z rukou. Dříme v tomto muži středního věku, příslušníku střední vrstvy a příkladném otci zvíře, jak se sám domnívá? Tirza odjíždí s přítelem do Namibie a zanechává otce s pocitem přebytečnosti. Hofmeester se ji vydává hledat a ztrácí přehled o tom, co je hra a co skutečnost. Je na čtenáři, jak bude interpretovat krvavé rozuzlení příběhu.
Magda de Bruin-Hüblová