Viola Fischerová
Předkonec
Agite/Fra 2007, 75 s.
Jméno Violy Fischerové je vždy příslibem kvalitní, opravdové poezie a ani tentokrát nezůstává jen u příslibu. Proč Předkonec? „Bráním se/ Jde o bilanci/ a účet/ Je lepší vědět.“ Předkonec v sobě skýtá tušení smrti, která přijde, ale také období, kdy je člověk jen svědkem odchodu svých nejbližších a přátel, ale sám zůstává, a nejde nevidět… a především nevzpomínat. Čekali bychom poezii úzkosti? Slovo úzkost ve sbírce najdeme několikrát, ale není vytvářena atmosféra úzkosti. Z celku máme dojem smíření se smrtí, která se kolem nás stává, a stejně jako obcházela naše blízké, bude obcházet jednou i nás. Předkonec je výpovědí pozůstalého a zároveň již čekajícího, který bilancuje. „Tak nepodobné/ sobě ve dvaceti –/ až nás ani dávná láska/ nepozná/ Kdo byly ty hezké holky/ a kdo jsme my.“ Ti, kteří na nás dříve volávali, už nevolají, už se nikdo na nic neptá, jen ten, co zůstal, ve svých myšlenkách: „Chtěl by ses vrátit/ do dvaceti (…) Abych to ještě jednou zkazil/ Ne“, zůstává jen „studený polibek na rtech“. Zarážející je přímost, s jakou Viola Fischerová vypovídá. Prostřednictvím úsporného výrazu, bez zdobné metaforičnosti, bez zjemnění nebo ukrývání se za slova vyřkla spisovatelka samotný život v jeho syrovosti, krutosti, stejně jako vážnosti i samozřejmosti.
Jana Kotrlová
Fred Vargas
Špetka věčnosti
Přeložila Kateřina Vinšová
Garamond 2007, 448 s.
Nejprve koupí komisař Adamsberg dům a postaví na dvoře poněkud křivou zeď. A tak se na scéně objeví neodbytný soused, který oslovuje Adamsberga „hombre“ a svědí ho pravá paže, o niž přišel za občanské války. Došel totiž k přesvědčení, že dotyčný člověk, který tak úporně buduje před jeho oknem křivou zeď z tvárnic, nemá olovnici ani v ruce, ani v hlavě, a tak se s ním musí stůj co stůj seznámit, aby mu mohl sdělit nejenom tento kolosální objev, ale i to, že v domě straší, a proto by ho měl Adamsberg zase urychleně prodat – tedy pokud nechce na sebe a všechny, kteří zde hodlají bydlet, přivolat neštěstí. Pochopitelně, že ho Adamsberg neposlechne, protože patří k lidem, kteří svá rozhodnutí mění jen tehdy, je-li to bezpodmínečně nutné. A zlotřilý přízrak z dávných časů, údajně jenom stín, pro něj bezpodmínečná nutnost rozhodně není. Ovšem dva podřezaní muži u brány de la Chapelle, kteří mají hlínu za nehty, to je něco jiného. A je to právě ta hlína za nehty, proč komisař Adamsberg pojme podezření, že nejde jen o nějaké malé ryby, které kšeftují s drogami… Takže dalším příběhem francouzské spisovatelky, skrývající se pod mužským pseudonymem, je čtivá, svěží, vtipná a dobře přeložená detektivka, a možná ještě něco navíc, jak je ostatně u této autorky, původně historičky a archeoložky, dobrým zvykem.
Magdalena Wagnerová
Lenka Procházková
Slepice v klubu
Eroika 2007, 140 s.
Kniha Lenky Procházkové s ironicky výmluvným názvem Slepice v klubu není novým dílem, jak by se mohlo zdát, nýbrž pouze doplněnou reedicí její starší povídkové sbírky Přijeď ochutnat. Do čerstvého vydání totiž přibyl text, který též vyšel v samizdatu (ve Třech povídkách), a ten dal souboru titul. Ač spisovatelka shledává Slepici v klubu jakousi přirozenou součástí Přijeď ochutnat, neboť byla napsána ve stejné době, myslím, že je tomu právě naopak. Text z celku dosti trčí, protože má spíše novinářský charakter, daný jeho účelem, totiž jakousi sice beletrizovanou, leč přece jen sociologickou sondou do chlapského přežívání v pivnicích, jak to známe příkladně z Pelcova ...a bude hůř. Tady jde ovšem o reflexi ženskou a oprávněně jízlivou. Ostatní povídky jsou však ve srovnání s touto literárně výraznější, silnější a efektnější, protože zachycují různé podoby křehkosti a dychtivosti dívčí duše, která v podmínkách tzv. normalizace vždy znovu a jinak naráží na omezenost partnera. Důležitým se tak v prózách stává ono ženské vypravěčské gesto, jímž Procházková umně otevírá dveře do ženského světa a současně jím komentuje ten mužský. Nezvyklý apendix knihy pak tvoří autorčino závěrečné slovo, které je ovšem poněkud povrchním pokusem o genologii povídky.
Lenka Jungmannová
Drago Jančar
Příčky z Jákobova žebříku
Přeložil Petr Mainuš
Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) 2006, 124 s.
Dobrý středoevropský kulturně politický esej charakterizuje kvalitní intelektuální zázemí, nedůvěra k dějinám, skepse a opatrnost k velkým ideologickým koncepcím, odmítnutí nacionalismu i pozornost k duchovnímu světu sousedů, kteří mnohdy sdíleli podobnou historickou zkušenost. Proto také bude Slovinci Drago Jančarovi (mimochodem znamenitému prozaikovi) bližší třeba Adam Michnik (jemuž věnoval jednu ze svých statí) nebo dejme tomu Pavel Švanda z Brna než mnohý jazykově a teritoriálně příbuznější jihoslovanský kolega. Jančar píše o nebezpečí zkratky mediálních metafor, odnaučujících nás rozlišovat, stejně jako o zkušenostech dvoumilionového rodného národa a jeho „melancholických ďáblech“ (neváhá citovat slova přítele, že „pokud slovinská kultura a slovinský jazyk ve sjednocené Evropě nejsou schopny přežít, pak toho také nejsou hodny“). Jádro autorových esejů se koncentruje na prožitek a dědictví specifické jugoslávské totality, jež za sebou zanechávala „zamlčené osoby, zamlčené životy, zamlčené hroby“, a přesvědčivě dokazuje, že titoismus byl režimem v mnoha ohledech neméně krutým než východoevropské diktatury. Neporozumění mezi Západem a Východem se podle něj odvíjí od (ne)samozřejmosti svobody jako centrální lidské hodnoty. Česká kultura Jančarovi není lhostejná – Havel, Kundera, Škvorecký i Hrabal patří k jeho běžné lektuře. Platí to u nás i naopak?
Jiří Zizler
Tomáš Špidlík
Duchovní jednota nové Evropy
Refugium Velehrad-Roma 2007, 80 s.
Kardinál Tomáš Špidlík se ve svých projevech často tematicky zaměřuje na aspekty, které jsou důležité k pochopení nově vznikajících vazeb mezi národy. Přednáška z května tohoto roku se zanedlouho dočkala i svého knižního vydání v rozšířené podobě. Nemá za cíl příliš zpracovávat problematiku ekonomického propojování Evropy, naopak ekonomické vztahy považuje za povrchní a nedostatečné, chceme-li chápat Evropu jako společenství. Sbližováním mezi národy a mazáním hranic nutně dochází k setkávání odlišných lidských mentalit a kultur. Aby mohl probíhat fungující vzájemný dialog, je podle kardinála Špidlíka potřeba pochopit nejdříve svoji vlastní identitu. Přednáška se tak vrací do minulosti lidské reflexe sebe sama, a to především s důrazem na vztah člověk-Bůh. Evropská kultura je totiž postavena na třech základních pilířích: na řeckém způsobu myšlení, na římském právu a na biblickém náboženství. Tomáš Špidlík postupně odkrývá všechny zmiňované a završuje svoji cestu vztažením úvah na slovanské národy a konkrétně na české obyvatelstvo. Jeho přednáška je tak jedním z klíčů, jak se neztratit ve víru multikulturnosti a globalizace. Je třeba uvědomovat si svoji svébytnost, ale nacházet i možnosti k harmonizaci rozličných kulturních identit.
Lukáš Gregor
Miroslav Červenka
Březinovské studie
Paseka 2006, 142 s.
Dle textu na záložce knihy byl Miroslav Červenka „naprosto fascinován neuchopitelností Březinovy osobnosti“, a proto rozšířil „své původně čistě versologické bádání na oblast celé básníkovy tvorby, a posléze i života“. Prezentovaná kniha (zahrnující pět studií z let 1965–1999) jako by to do jisté míry ilustrovala: po čistě versologické úvodní stati Březinův verš (první Červenkově práci o Březinovi) se autor ve druhé studii věnuje tematickým posloupnostem v Březinově próze („téma“ zde je termínem lingvistickým, jde tedy o větnou perspektivu); následuje jemně polemická – či spíše zpřesňující a doplňující – analýza Březinova výkladu Svítání na západě. Za vrchol knihy lze považovat detailní rozbor básně Modlitba za nepřátele, jež na Červenku zapůsobila tak silně, že se k ní v průběhu let několikrát vracel. V této studii už autor nejen zkoumá veršovou a motivickou výstavbu textu a uvažuje o jeho celkovém významu a poselství, ale uvádí např. i konkrétní situace z Březinova života korespondující s textem. Závěrečná stať už není výlučně březinologická, z větší části je však Březinovi věnována. Červenkova kniha je hodnotná nejen pro své kvality literárněvědné, ale též díky onomu niternému, osobnímu zaujetí, s nímž autor k březinovské problematice přistupuje.
Blanka Kostřicová
Radek Fukala
Slezsko – neznámá země Koruny české, knížectví a stavovské Slezsko do roku 1740
Veduta 2007, 344 s.
Slezsku, kdysi součásti Koruny české, věnoval svou obšírnou a v mnohém objevnou monografii historik Radek Fukala. Velmi spletitý územně historický a státoprávní vývoj této oblasti, procházející integračními a rozkladnými procesy, je hodnocen ve světle pramenů i dosavadní literatury. Dlužno říci, že více silesiografické literatury je z pera polských a německých historiků, ale nejen proto je Fukalova monografie o Slezsku důležitou knihou. Ukazuje totiž, nakolik je nutné znát nikoli jen současnou geografickou podobu českého státu, ale i jeho historická území, která se později stala německou a ještě později polskou državou. Autor upřednostnil vojensko-politická a historicko-geografická hlediska, z kulturně historických stránek Slezska je pozornost věnována pouze architektuře, a to spíše v obrazové části knihy, sloužící k charakterizaci jednotlivých lokalit. Kromě obsáhlého seznamu pramenů i bibliografie a zdařilého výběru obrazové části knihy zde najdeme rodokmeny jednotlivých slezských pokolení, například opavských Přemyslovců, chronologii vratislavských biskupů a anotovaný rejstřík. Kniha by mohla sloužit nejen jako vzor dobře komponované historiografické monografie, ale i jako příklad následováníhodné odvahy pustit se do tématu českými historiky značně opomíjeného.
Michal Janata
Richard Branson
K čertu s tím – jdeme na to!
Přeložila Zuzana Šestáková
Eugenika 2007, 169 s.
Úspěšní lidé jsou dnes ve středu zájmu více než kdy jindy, a tak se knihy o nich – nebo ještě lépe od nich – dobře prodávají. Richard Branson k nim určitě patří. Jeho vzestup patří k těm učebnicovým a směle ho můžeme zařadit třeba vedle Billa Gatese. Škola mu příliš nešla (byl dyslektik), nicméně už v šestnácti letech (na vysokou nikdy nechodil) si založil časopis Student a v něm pak začal nabízet zlevněná LP; najal si část obchodu s obuví, kde otevřel prodejnu s hudbou, následovaly další pobočky a dnes patří Virgin Megastore k největším firmám zabývajícím se prodejem „zábavy“. K tomu můžeme připočítat vlastní vydavatelství (to však už prodal), leteckou a vlakovou společnost nebo firmu zprostředkující telefonní služby. Virgin má v současné době na 350 společností. Branson je navíc nadšeným vzduchoplavcem a překonal již několik světových rekordů. To všechno se z knihy samozřejmě dozvíte a nečekejte přehnanou skromnost. Navíc je tu i několik až neuvěřitelných historek, třeba jak se malý Ricky učil plavat, když skočil před očima rodičů do rozbouřené řeky, kde se málem utopil, a oni ho sledovali a fandili mu. Nakonec to samozřejmě dokázal. Kniha je plná Bransonových hesel, jako je „hlavně se u práce bavte“, „firma je jako rodina“ nebo „žijte naplno“. A protože tahle brožura vyšla původně v edici rychlého čtení, nenechte se překvapit slabikářovou velikostí písma.
Jiří G. Růžička