Petr Čichoň
Pruské balady
Host a Vltavín 2006, 80 s. + CD
Osm let po knize Villa Diabolica vydal Petr Čichoň česko-německou sbírku Pruské balady, rovněž doplněnou o CD, které básním navozuje patřičnou atmosféru. Autor ve své knize objevuje konkrétní místo, německou část rodného Slezska: Prusko, tedy fakticky zaniklou zemi, jež se ovšem dosud – skrze hrůzy z druhé světové války – elegicky připomíná. Zdejší lidé jsou dávno mrtví, jejich ticho však přetrvává: „země zůstává dál, konec se jí chýlí, / ve válce duchové milence zabili, / ale země zůstává dál, / umírá jen pruský král“. Lyrickým subjektem Pruských balad je – jak sám autor řekl – „jakási démonická mysl druhé světové války, která se posmrtně vrací“. Ale i toto místo má právo na oslavu poezií, jakkoli je to oslava zaprášená vzpomínkami, odehrává se v prostorách spíše pekelných a je naplněna podivnou nostalgickou atmosférou, jejíž okraje obklopuje hrůzná historie. Básník promlouvá k „mrtvé duši“ ležící v hlíně této země, „jež Krista nezná“; v této atmosféře se pak realizuje tajemná „Árijská láska“. „Mrtvý orel“ bude věčně létat nad krajinou „smutné Germánie, kde v řece teče kov“. Jako rozbitá země, jako zničený člověk, i jako tragická, dávno minulá láska – tak velké jsou i verše Pruských balad.
Jana Kotrlová
Básně pro děti – Jak se vítr učil číst
Vybrali Michal Jareš a Jakub Říha, ilustroval Antonín Sládek
Dauphin 2006, 73 s.
Nakladatelství Dauphin vydá občas i dětský titul, který je většinou blízký jeho ediční koncepci. Tentokrát jde o výbor české poválečné poezie pro děti. Editoři vysvětlují své hledisko výběru jednoduše: byli vedeni vlastním vkusem, přičemž básně vyhledávali v knižních vydáních a časopisech Mateřídouška a Sluníčko. Více než padesát básní útlého svazku uvádí nestory české poezie (Jan Čarek, Zdeněk Kriebel, Josef Kainar, Jan Skácel, Ludvík Středa) a autory, jimž vyšly nedávno výbory jejich tvorby (Jiří Žáček, Karel Šiktanc) nebo nové sbírky (Pavel Šrut). Nezapomněli ani na výjimečné autory jen jediné sbírky pro děti – Ivana M. Jirouse nebo Emanuela Fryntu, polozapomenuté básníky (Josef Hanzlík) nebo na ty, kteří psali pouze příležitostně časopisecky či jejich básně zůstávají v rukopisech (Vít Janota, Sylvie Richterová). Koncepce sbírky vychází tematicky z nejbližšího okolí dítěte, nejvíce básní je věnováno zvířecím postavám nebo inspirativní dětské zvídavosti. Vybrané básně ilustrují buď chvíle intimity v klasicky rýmovaných útvarech, nebo navozují nonsens se zvukovou, situační komikou a v překvapivých rýmových spojích. Takovéto ediční počiny je třeba jen uvítat, většina nakladatelů se jich bojí. Ani kvalitní poezie pro děti nepatří právě mezi kasovní trháky.
Jana Čeňková
Garth Ennis, John McCrea
Hitman 3 – Zabijácké eso
Přeložil Štěpán Kopřiva
BB art, Crew 2007, 159 s.
Začíná to být už trochu nuda: superhrdina s nepříliš superhrdinskými schopnostmi (tentokrát dovednost číst myšlenky) vs. pekelní démoni. Místo Hitmana můžeme klidně dosadit Hellblazera, Punishera nebo Kazatele a postavy nám začnou trochu splývat. Podobné jsou si i příběhy a důraz na vtipné hlášky (bez nichž by se ale dobrodružství těchto antihrdinů dala číst jen těžko). Garth Ennis prostě šije své komiksy podle jedné šablony a sám sebe zřejmě předhání v tom, kolik tentokrát prolije krve nebo kolik zprzní klasických superhrdinů (v tomto díle se objevuje Catwomen, nicméně její postava z toho nakonec vyjde bez poskvrny). Po souboji s pekelným démonem (za pomoci jiného pekelného démona) nás v Zabijáckém esu čeká svérázný tým, jehož členové zvrací, defenestrují nebo jen máchají rozbitou flaškou od piva, a také jedna milostná zápletka. Závěr série však připomíná špatně napsanou epizodu ze seriálu Sex ve městě („Jasně, zabíjím lidi. Hajzly. Já se přece neplížím s osmatřicítkou v hrsti za nějakejma odbojářema...“ říká Hitman v posteli dívce, do níž se zamiluje, a my máme pocit, že tohle se sem moc nehodí). Třetí díl Hitmana je prostě trochu nuda, a tak se nabízí otázka, zda už ho nebylo dost. I když jedna scéna stojí za to, a to když Hitman přivolává Catwoman po vzoru Batmana reflektorem promítajícím na oblohu tělo mrtvé kočky – a kupodivu to funguje.
Jiří G. Růžička
Alexej F. Losev
Hudba jako předmět logiky
Přeložil Alan Černohous
Refugium Velehrad-Roma 2006, 228 s.
Aniž by byla položena otázka, zda a do jaké míry se může hudba stát předmětem logiky, se ruský profesor antické filosofie a estetiky Alexej Losev pustil do analýzy hudby ze stanoviska estetiky a filosofie hudby. Ocitáme se ve zvláštním světě racionality a mystiky zároveň. Na první pohled by se mohlo podle názvu kapitol i užití některých pojmů (jako eidos, ten je ovšem užit nikoliv v Husserlově smyslu) zdát, že jde o fenomenologii hudby podobně, jako jde u Romana Ingardena o fenomenologii literatury. Z husserlovské fenomenologie si sice Losev vypůjčuje některé pojmy, ale stojí zcela mimo její diskursivní dosah. Blíže než Losev má k fenomenologii muzikolog Carl Stumpf, byť právě on by mohl být právem nařčen z psychologismu, od něhož se fenomenologie metodologicky distancuje. Losev se na několika místech na Husserla odvolává, zejména na jeho Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologische Philosophie, ale zcela se míjí s její metodou. Zkrátka přichází vztah matematiky a hudby. „Konstrukce hudebního a matematického předmětu ve vědomí“ se nijak pojmově nekonstituují jako dvě odlišné podoby intencionality. Kniha je matoucí i svým názvem. Logika hudební formy není totéž jako hudba jako předmět logiky. Volně nezávazné přecházení ze světa racionálně konstruovaných pojmů do světa poetizující mystiky činí z tohoto Losevova díla spíše kuriozitu mezi muzikologickou literaturou.
Michal Janata
Peter Tavel
Smysl života podle Viktora Emanuela Frankla
Triton 2007, 304 s.
Smysl života je záležitost uchopitelná vskutku nesnadno – a bude věčným úkolem filosofie kroužit kolem jeho podstaty, přibližovat se jeho středu. Tavelova práce sumarizuje dílo rakouského psychoterapeuta V. E. Frankla, zakladatele logoterapie. V podstatě kompilačním způsobem prezentuje stěžejní Franklovy názory na lidské směřování k smyslu v existencionálních perspektivách, konfrontuje je s názory jeho souputníků i žáků, s významnými filosofy a psychology. Franklovo stanovisko je příznačné bytostným optimismem, vírou v smysluplnost lidského života za jakýchkoli podmínek a okolností, sama víra ve smysl mu představuje sui generis religiozitu – hledání smyslu však vyžaduje intenzivní úsilí. Lze namítnout, zda pak tedy ono hledání není smysluplnější než hledaný smysl sám. Je otázkou, zda může mít „smysl“ ideální charakter, zda legitimním opozitem (nebo komplementem) ke smyslu života není i vědomí jeho ne-smyslu či stálé zpochybňování tohoto smyslu (a odpověď je nabíledni, neboť to patří k lidské přirozenosti). Je pátrání po smyslu programem, nebo problémem? Frankl by patrně odvětil, že „věcí člověka nejsou otázky, ale odpovědi“. Frankl také ustanovil novou kategorii „noogenní neurózy“, vznikající z duchovních zdrojů, absencí smyslu – jejich počet nepochybně (po)roste, a i proto je Frankl myslitelem budoucnosti.
Jiří Zizler
T. G. Masaryk
Slovanské studie a texty z let 1889-1891
Ústav T. G. Masaryka, Masarykův ústav – Archiv AV ČR 2007, 678 s.
Dvacátý svazek Sebraných spisů TGM přináší zejména Masarykovu studii Slavjanofilství I. V. Kirejevského. Se vší precizností tu detailně rozebírá myšlenky ruského filosofa s příklonem k pravoslaví. I Masaryk se pohyboval na pomezí vědy a víry a ze svého v podstatě protestantského hlediska dokáže s bystrým vhledem pohlédnout do jádra slavjanofilova myšlení. Vytýká mu značnou dávku zneuznání rozumu a naopak přílišnou závislost na zjevení. To vede ve svém důsledku k určitému pohrdání západní racionalitou. Kirejevskij naopak poukazuje k abstrakci, která dopadá na člověka, jenž pak žije bez citu a srdce a spěje k úplné vnitřní prázdnotě (při popisu těchto fenoménů Masaryk souhlasí). Lidská omezenost vede k vzájemnému odcizení lidí, i k odcizení od přírody. To všechno Masaryk s pochopením vykládá a respektuje filosofův „šlechetný zápal“. Nemůže však přijmout Kirejevského názory na mystiku, na kterou ruský myslitel klade důraz, a ač je pro Masaryka mystika do určité míry přijatelná, nemůže se ztotožnit s Kierejevského vnitřním mystickým zřením. Masaryk se tedy kriticky odstiňuje od ruského myslitele, třebaže s ním v jednotlivostech souhlasí. Zkrátka je vidět, jak si Masaryk ve své obsáhlé studii tříbí na Kirejevském své vlastní myšlení, které je neseno kritickým realismem a mírným racionalismem. Jak se v jednom příspěvku ohrazuje, rozhodně není žádným nihilistou.
Jiří Olšovský
Mrtvá kočka – sbírka zenových říkadel, básniček a překážek
Přeložil a vybral Václav Cílek
Dokořán 2007, 96 s.
Drobná knížka obsahuje překlady několika básní (např. působivé minimalistické: „Starý rybník / žabí skok / zvuk vody“), ale z velké většiny je tvořena krátkými texty prozaickými, jež leckdy ovšem nepostrádají básnické kvality – „příběhy a kóany“, jak jsou označeny v doslovu, z nichž některé, ty delší, mají často ráz bajek, jiné, kratší, se někdy blíží anekdotám. Pro všechny texty je příznačné hojné využívání dialogu, paradoxu zjevného, skrytého či zdánlivého, typicky zenové zdánlivé absurdity, pointy zjevné, skryté či absurdní, předpokládatelné i překvapivé. Všechny texty – pocházející z 8. až 17. století – samozřejmě směřují k vyjádření určitého poselství či „věčné pravdy“, jež pro příslušníky euroamerické civilizace může zůstat buď zcela nesrozumitelná či nepřijatelná, anebo naopak může zapůsobit dojmem osvěžujícím, ne-li přímo osvětlujícím. Přitom se samozřejmě stává, že jeden kóan může působit tak, druhý právě opačně… Avšak vyřešením jednoho kóanu jste vyřešili všechny, praví část zenových znalců a mistrů.
Blanka Kostřicová
Michal Bauer, Julie Chytilová
Děti z Lugasy
Nakladatelství Lidové noviny 2006, 96 s.
Středoafrickou Ugandu mají především filmoví diváci zafixovanou jako zemi, která krvácela pod brutální diktaturou prezidenta Idi Amina – takový obraz tohoto státu nám nabídl oceňovaný snímek Poslední skotský král. Kniha Michala Bauera a Julie Chytilové Děti z Lugasy nabízí čerstvý pohled na současnou realitu Ugandy. Oba autoři jsou vystudovaní ekonomové, kteří do Ugandy odjeli učit angličtinu. Jejich učitelská praxe v malé vesničce Lugasa prochází celým textem – autoři v něm vystupují nejen jako nadaní pozorovatelé, ale také jako conquistadoři některých evropských vzorců chování a učebních metod. Pracovní praxe otvírá autorům cestu k pochopení ugandské mentality, jejíž specifika dokáží v trefné a výstižné zkratce přetlumočit. Při četbě knihy se tak setkáváme s až čapkovskými postřehy („Ugandský časoprostor končí přítomností. O budoucnost se Uganďané zajímají jen velmi zběžně, neboť teď je pro ně mnohem podstatnější než pak.“). S čapkovskou subjektivní cestopisnou tradicí souzní i schopnost všímat si zdánlivě nedůležitých detailů, které nezastupitelně dotváří obraz dané země, stejně jako živý zájem o místní jazyk a jeho formulace – univerzálním řešením všech problémů a nesrovnalostí je normovaná věta „Už jde“. Děti z Lugasy jsou cenným pohledem na problémy jedné africké země a mentalitu jejích obyvatel. Jediným záporem této útlé knížky je její graficky nepříliš vyvedená obálka.
Jan Jílek
Alan Alda
Nikdy si nedávejte vycpat svého psa
Přeložila Alexandra Fraisová
Ikar 2007, 268 s.
Nenechte se zmást poněkud nepřitažlivým názvem knihy, který je navíc v daném smyslu do češtiny obtížně přeložitelný. Americký herec, scénárista a režisér Alan Alda, známý hlavně jako představitel Hawkeyeho Pierce ze seriálu M*A*S*H, totiž v těchto svých memoárech přirovnává nepodařenou vycpaninu svého milovaného kokršpaněla, kterého dostal jako kluk, když onemocněl obrnou, k uměle a nevěrohodně herecky vytvořené divadelní či filmové postavě. Z čehož také vyplývá, že zápisky Alphonsa D’Abruzza, jak zní hercovo skutečné jméno, nejsou jen vzpomínkami na dětství strávené v kabaretu, poté v hollywoodském bungalovu (když jeho otec získal smlouvu u filmu), na studiích a ještě později na stipendijním pobytu v Paříži, po němž se seznámil se svou ženou, klarinetistkou Arlenou, nýbrž také úvahami o herectví – v jeho případě divadelním, filmovém i televizním. Avšak stejně jako znalce seriálu M*A*S*H v knize nepřekvapí piercovský humor, neudiví ani fakt, že Alda přistupoval k hraní převážně intuitivně, často i metodou pokusu a omylu. Překvapí však to, že podobně náruživě se vrhal také do četby, zkoumání sázkových plánů, samostudia vážné hudby, astronomie, matematiky či medicíny. Takže když se později v Chile musel podrobit operaci střev, mohl diskutovat s doktorem, neboť přece jako Hawkeye prováděl takových zákroků spousty. Alda prostě dokáže bavit i se smrtí na jazyku.
Lenka Jungmannová
Alena Ježková
55 českých legend z hradů, zámků a měst
Práh 2007, 208 s.
Alena Ježková během posledních let připravila pro český knižní trh již několik populárně naučných publikací, čerpajících svými náměty z české historie – Praha babka měst, 77 pražských legend, Strážci pražských ulic, Karel IV. nebo Staré pověsti české a moravské. Všechny vycházejí více méně ze společného základu. Je zřejmé, že nejčastějším inspiračním zdrojem jsou pověsti, legendy, zkazky a všemožné báchorky, odposlechnuté a posléze zaznamenané v nejrůznějších dobových materiálech, které Ježková někdy volně, jindy věrněji převypráví. A tak není překvapením ani její zatím poslední kniha, shromažďující 77 příběhů z 37 českých měst, hradů a zámků, které jako by – zejména grafickým řešením knihy – navazovaly na 77 pražských legend. I když se ilustrací ujala jiná výtvarnice (Renátu Fučíkovou nahradila Zdenka Krejčová), na první pohled je zřejmé, že nakladatelským záměrem je vzbudit v čtenáři dojem jakéhosi pokračování. Námětová škála je široká a pohybuje se od pověstí týkajících se založení měst nebo původu hradů až ke kuriozitám spojeným s tajemnými obrazy či začarovanými komnatami napříč celou českou krajinou od Chebu až k Litomyšli a od Střekova až k Rožmberku v abecedním řazení – s jedinou výraznou výjimkou, a tou je pochopitelně Praha. Pro přibližnou orientaci slouží předsádky, obsahující mapku Čech s umístěním všech sedmatřiceti míst v knize zmíněných.
Magdalena Wagnerová
Pavel Dolejší
Školní slovník světových spisovatelů
Pavel Dolejší 2006, 515 s.
Jak napovídá název, je tento slovník primárně určený žákům středních škol. Příručka nabízí 564 abecedně řazených hesel zahrnujících autory a díla světové literatury od jejích počátku do současnosti. Hesla jsou tvořena jménem, narozením a úmrtím autora, zařazením do příslušného období, stručným životopisem a rozsáhlejším pojednáním o autorově tvorbě. Literárním dílům je věnována pozornost podle „míry klasičnosti“ (např. děj Flaubertovy Paní Bovaryové je rozebrán více než Germinie Lacerteuxová od bratrů Goncourtových). Autor slovníku spíše načrtává děj a zásadní myšlenky díla, než že by podrobně vyprávěl obsah. Tím spíše studenty navnadí k přečtení daných děl. Kladem tohoto slovníku je zejména rozsah autorů, které obsahuje. Oproti tradičním učebnicím literatury nabízí informace také o méně známých spisovatelích, na něž nezbývá při výuce čas. Čtivý styl a komplexní obraz o daném autorovi jsou dalšími klady této příručky. I přes některé chyby v dataci děl dosahuje tento slovník vyšší úrovně než různé literatury v kostce, které jsou většinou pouze zhuštěnými informacemi o autorech a obsazích děl.
Andrea Fiřtíková
Torgny Lindgren
Norrlands akvavit
Norstedts 2007, 222 s.
Torgny Lindgren (1938), jeden z nejpřekládanějších solitérů současné švédské prózy, nedávno vydal román Norrlandská pálenka. Jeho děj zasadil do nehostinného kraje svého původu, severošvédské provincie Västerbotten. Ústřední postavou se tentokrát stal charismatický sektářský kazatel Olof Helmersson, který ještě v neuvěřitelných 50. letech 20. století úspěšně evangelizoval velkou část tamního obyvatelstva. Nyní, po necelém půlstoletí, se Helmersson do Västerbottenu vrací, aby své skutky „odčinil“. Základní idea je klasicky lindgrenovsky paradoxní: Legendami opředený lidový duchovní, jenž konečně „prohlédl“, se pod tlakem svědomí snaží odkřesťanštit zástupy, které už nejsou (neboť Västerbotten se za posledních padesát let znatelně vylidnil). Nezbývá mu než upnout se na ty ze svých někdejších farníků, kteří už jsou po smrti. Stojí tedy nad jejich náhrobky a promlouvá jim do duší, ať přece konečně dostanou rozum, vždyť žádný Bůh neexistuje a po smrti už není vůbec nic. Zvláštní šmrnc dodává celému výjevu fakt, že sám Lindgren je praktikující katolík. Tímto „zvěstováním naruby“, předem odsouzeným k neúspěchu, se však kouzlo Norrlandské pálenky zdaleka nevyčerpává. Román vzdává imaginativní poctu celé jedné zanikající kulturní tradici a všelijakými peripetiemi a metavyprávěcími prostředky navazuje na předivo autorových starších historek, aniž se při tom stává jakkoli zaumným.
Anežka Kuzmičová