Když nám jsou podsouvány slogany jako „hudební revoluce“, je třeba být ve střehu. Činy, které doprovázejí vydání nové desky In Rainbows britských hvězd Radiohead nicméně naznačují, že velká slova nemusí být tentokrát tak úplně nadsazená; minimálně v kontextu distribuce nahrávky. Nebylo jasné, u koho Radiohead, kterým s deskou Hail To The Thief vypršela smlouva s labelem Parlophone (EMI), zakotví. Dlouho se spekulovalo o vydavatelství Hear Music, které patří kávovému gigantu Starbucks, nebo o alternativním labelu XL recordings, na němž zpěvák Thom Yorke vydal loni své sólové album Eraser. Rozuzlení hádanky – tedy vlastní label skupiny – přineslo ještě šalamounský přídavek. Kromě luxusní edice desky se spoustou bonusů (např. vinyl), která se dostane na trh až v prosinci, si od 10. října zájemci mohou stáhnout celé album v digitální podobě. Na tom by nebylo nic zvláštního, kapela se však rozhodla pro chytré gesto: zaplaťte tolik, na kolik si nás ceníte. Tedy klidně nic. V době, kdy bují „malé“ internetové pirátství a zisky z prodejů desek klesají, je toto ten pravý podnět. Jsi fanoušek? Oceň si nás. A my ti za to slíbíme, že tvé peníze nespolkne velká nahrávací firma. Světe div se, jde to i bez ní.
Jan Vávra
Koncem září předstoupil prezident Bush před Valné shromáždění OSN a ve svém projevu oslavil šedesátileté výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Zhruba o týden později odmítala jeho tisková mluvčí odpovědět novinářům na otázky, kolik vlastně Spojené státy po celém světě vězní lidí bez obvinění (odhady hovoří o 14 tisících) a jakým způsobem s těmito lidmi CIA zachází. Ostré dotazy novinářů přišly poté, co New York Times zveřejnily nové informace o existenci tajných směrnic, které umožňují podrobovat zadržené bolestivým psychickým a fyzickým technikám, které zahrnují bití do hlavy, topení a vystavování extrémnímu chladu. První větší diskuse o mučení zajatců protiteroristické války vyústily v prosinci 2004 k přijetí stanoviska ministerstva spravedlnosti, které označilo mučení jako „nepřijatelné“. Již v únoru 2005 ale ministerstvo vydalo jiné stanovisko, tentokrát tajné, které využívání brutálních metod podpořilo. Za omezení krutého zacházení při výsleších se v posledních dvou letech několikrát postavil americký Kongres i Nejvyšší soud. Tajné směrnice ovšem zůstávaly nadále v platnosti a byly i využívány. Lidská práva tak zůstávají pouhým pendrekem americké zahraniční politiky.
Filip Pospíšil
Je to rok, co byla v Rusku zastřelena ruská investigativní novinářka Anna Politkovská. U nás její práci a odvahu i současnou situaci médií v Rusku připomněla mezinárodní konference v pražském rádiu Svobodná Evropa. Šéfredaktor ruského deníku Novaja Gazeta Dmitrij Muratov na něm odsoudil postup úřadů při vyšetřování vraždy. A k němu se přidal i známý kritik českých médií premiér Topolánek s výzvou k podpoře svobody tisku a prohlášením: „Cítím se být zodpovědným za demokracii a svobodu slova zde i ve světě.“ Jméno Politkovské nyní skloňuje i Evropský parlament, kde byla navržena jako kandidátka na Sacharovovu cenu za svobodu myšlení za rok 2007. Jak by na oslavování své osoby reagovala sama novinářka, je těžko říci. Možná by je považovala za pokrytecké. „Anna byla také silným kritikem Západu, v několika článcích jej obvinila ze zrady Čečny,“ tvrdí Jelena Rykovcevová z ruského vysílání Svobodné Evropy a dodává: „Řekla bych, že lidé na Západě jí porozuměli až poté, co byla zavražděna. V Rusku jí nerozumějí doteď.“
Šimon Magot
Mladí národní demokraté – tedy přesněji čeští neonacisté – nakonec na výročí křišťálové noci ani o týden později skrze pražské židovské město nepůjdou. Neprojdou tam ani jejich němečtí soukmenovci, mezi něž šířili pozvánku, která začínala slovy: Deutsche Kameraden! Der Tag des Marsches durch Prager Judenstadt ist gekommen! I když média v titulcích správně zákaz jednoho nahnědlého marše přiznala magistrátu, zásluha patří i někomu jinému. Židovské liberální unii, která si chytře nahlásila na všechny dny v měsíci zábor dané lokality, jenž musí magistrát vzít na vědomí. Hodně si to také svým taktizováním pokazili sami hololebci, kteří sice vyhráli správní soud, ale vzápětí cukli z původně nahlášeného data a žádné další už získat nemohli. Zřejmě se tak vyhneme vpravdě kuriózní, až trapné situaci z doby před čtyřmi lety, kdy se v Maiselově ulici společně sešli podobnému průchodu zabránit čeští anarchisté spolu s lidmi z židovské obce, aby nakonec místo blokády, které nebylo třeba, skončili hádkou o stát Izrael, používání jeho vlajky a té jediné pravé podobě antifašismu. Můžeme být jen rádi, že věta „Pochod povede přímo pod okny pražské židovské obce, takže si rabíni po více než šedesáti letech mohou užít černobílorudé vlajky“, jež je přeložena z pozvánky pro německé kamarády, zůstane jen nesplněným přáním Erika Sedláčka a Patrika Vondráka, kteří akci nahlásili.
Lukáš Rychetský