Od zářijových voleb v Maroku se očekávaly převratné změny, které měly i v této zemi na jihozápadním okraji Středomoří přivést k moci islámsky orientovanou stranu. Zdejší voliči však rozhodli navzdory předpokladům valné části pozorovatelů a na první místo vynesli stranu Istiqlál (Nezávislost), která byla součástí dosavadní vládní koalice. Islamisté ze strany Pokroku a spravedlnosti skončili až druzí, což bylo přinejmenším stejně překvapivé jako velmi nízká volební účast (37 procent).
Žádná revoluce se tedy na marocké vnitropolitické scéně s nejvyšší pravděpodobností neodehraje a dá se očekávat pokračování již tradiční symbiózy tzv. „Maghzanu“ – tedy mocenských struktur soustředěných kolem královského paláce a tradičních a politických stran, jež se samy označují jako „demokratický blok“. Muhammad al-Ašhab, který o situaci v Maroku zveřejnil článek v deníku al-Haját, očekává jen drobný posun, který bude spočívat zejména ve větší ochotě zmíněných stran vzájemně spolupracovat. Zatímco v minulém období vedla neschopnost „demokratického bloku“ dohodnout se mezi sebou navzájem ke jmenování nestraníka Idrise Džetu předsedou vlády, po letošních volbách se strany i král shodli na šéfovi Istiqlálu Abbásovi al-Fásím. Toho se po dramatických debatách uvolila podpořit i strana USFP (Socialistická unie lidových sil), která se nakonec podle slov svého předsedy rozhodla „pouze biologicky nepřežívat v opozici“. Novou vládu nyní podle al-Ašhaba čeká mimo jiné nelehký boj na domácí frontě. Čelit bude zejména kritické ekonomické situaci spojené s rychlým růstem cen spotřebního zboží. Byla to právě nespokojenost obyvatel s vývojem hospodářství, která podle komentátora vedla k relativně vysokému zisku islamistů ve volbách.
Zásadnější změny do dění ve středomořském regionu pravděpodobně přinese výrazný hráč ze severu – Francie. Prezident Nicolas Sarkozy nedlouho po svém nástupu do úřadu představil projekt Středomořské unie, která by byla jakousi jižní obdobou EU. Perspektivami Euro-středomořského partnerství ve světle zmíněného návrhu se 23. září zabýval Abdalláh Sáif v londýnském deníku al-Quds al-arabí. Podle něj v zásadě existují dvě možnosti, jak poslední francouzskou iniciativu chápat. Podle jedné interpretace se může jednat o důležitý impuls, který pomůže dát celému projektu Euro-středomořského dialogu novou dynamiku. Ta by mu mohla umožnit nalézt cestu z mrtvého bodu, kam se dostal za více než deset let své existence. Podle druhého názoru se však za posledními francouzskými postoji může skrývat pokus o to, uzavřít státům jižního Středomoří cestu k užšímu partnerství s EU. Projekt Středomořské unie by totiž jednou provždy stanovil kulturní, ekonomické a náboženské hranice mezi oběma břehy Mediteránu. Autor komenáře v londýnském listu se kloní spíše k prvnímu výkladu. Pokud bude totiž Sarkozyho projekt znamenat tečku za dosavadní podobou partnerství, nebude to prý vůbec na škodu. Až na pár výjimek, jako je intenzivnější kulturní spolupráce či bilaterální kooperace v oblasti bezpečnosti, jsou dopady „dialogu“ spíše okrajové. Intenzita obchodní výměny v rámci Středomoří se nedá ze zřejmých důvodů poměřovat například s obchodní výměnou mezi USA a EU, kde ovšem žádný formální rámec podobající se středomořskému partnerství neexistuje. Sáif tak uzavírá, že ať budou důsledky Sarkozyho návrhu jakékoliv, lze ho v zásadě uvítat jako nový impulz, který je v této oblasti nezbytně potřeba.
Francie se angažuje nejen ve středomořském prostoru, ale i ve vzdáleném Perském zálivu. O jejích postojích vůči Íránu se rozepsal 30. září Hášim Sálih na stránkách deníku aš-Šarq al-awsat. V článku s názvem Francouzští intelektuálové a íránský problém se zabývá zřetelným rozdílem v přístupu k Íránu, který lze pozorovat mezi gaullistou starého střihu Jacquesem Chiracem a jeho následovníkem De Villepinem a současným prezidentem Nicolasem Sarkozym. Názory posledně jmenovaného se podle Sáliha blížily názorům amerických neokonzervativců, kteří nevylučují ani silové řešení sporů mezi Západem a islámským režimem. V poslední době se ale postoje obou proudů francouzské zahraniční politiky podle Hášima Sáliha spíše sblížily. Autor se domnívá, že by tato skutečnost mohla signalizovat jisté oteplení vztahů mezi Chiracem (potažmo De Villepinem) a Sarkozym, což také znamená, že se francouzská administrativa navrátila k „vyváženému přístupu“ ve vztahu k blízkovýchodním problémům. Na jedné straně tak Francie nerezignuje na posilování transatlantických vazeb ani na diplomatický či ekonomický nátlak na Teherán, na straně druhé ale odmítá podřídit se válečným choutkám George W. Bushe. Zcela radikální přístup má tak podle autora komentáře zastánce již jen mezi některými intelektuály. Nejhlasitějším jestřábem je přitom podle něj filozof André Glucksmann. Ten údajně není schopen za žádných okolností přehodnotit svoji nekriticky proizraelskou a proamerickou politiku. Autor článku ho proto řadí k nejvýraznějším představitelům skupiny „francouzských neokonzervativců“.
V jordánském Ammánu stanul před soudem muž označovaný jako „básník al-Qáidy“, vlastním jménem Muhammad Husajn Sulajmán az-Zahírí. Informoval o tom deník al--Quds al-arabí. Šestačtyřicetiletý inženýr se podle obžaloby provinil urážkou královského majestátu. Od roku 2006 na webových fórech navštěvovaných džihádisty publikoval své vlastní básně opěvující Usámu bin Ládina, Ajmána az-Zawáhirího a Abú Músaba az-Zarqávího. V rámci džihádistické internetové komunity se stal záhy populárním autorem. Az-Zahírí byl nakonec zatčen v souvislosti s básní Odpověď Samíhu Qásimovi, v níž se dopustil několikanásobné urážky jordánského krále. V básni si ovšem vyřizoval účty zejména s palestinským básníkem Samíhem Qásimem. Ten předtím odsoudil teroristický útok v Ammánu na konci roku 2005, přičemž vyjádřil svůj smutek nad obětmi, které „zemřely rukou ďábla“. V inkriminované veršované odpovědi az-Zahírí ironizuje smutek palestinského básníka:
„Naříkáš nad nepřáteli a modloslužebníky!
Naříkáš nad hnízdem zrádců a lhářů, jež sloužili dvěma pánům.
A velebíš zrádce a služebníky Křižáků!“
Historicky zatím první soud s „umělcem“ podporujícím teroristickou síť al-Qáida byl protentokrát odročen a podle listu al-Quds al-arabí by měl pokračovat v nejbližších týdnech.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.