Miroslav Červenka, Milan Jankovič
Nápisy, Kousky dřeva
Pistorius & Olšanská 2007, 32 s.
Když jsem se dotkla této knížky vytisknuté na slizkém papíru, hned jsem si říkala, jak asi mohla taková věc vzniknout? Začalo to takhle: na počátku byla spousta dřívek. V té době, v polovině 70. let, se navštěvovali dva dobří přátelé, vědci středního věku. Oba si v té krušné době zatoužili připravit o trochu více kulturní zábavy, než kolik jí poskytovala jejich náročná strukturální bádání. První skládal básně, druhého zaujaly tvary větviček. „Nejprve bylo obojí oddělené,“ vzpomíná Jankovič; pak ale přetřel dřeva luxolem a vyfotil je. Červenka byl nadšen: „Uděláme z toho knížečku, jen tak, sami pro sebe...“ A jak nejlépe uměl, připsal tuší 11 básniček. Výsledek se dochoval dodnes. Dřeva se i po třiceti letech podobají samorostům, s nimiž se chataři vracejí z procházek. Básně jsou dosud čitelné – pokud jsem něco v jinak vzorném rukopisu musela luštit, byla to slova jako „spěž“, „zmok“ nebo „chňapavost“. Kdo by si nebyl jistý, může se stejně podívat na starší normálně vysázené vydání. Protože to, co vyšlo teď, není sbírka, a dokonce ani otýpka, ale relikvie! Mrtvolný svazeček k pietnímu vrtání v záhrobní vzpomínce. Těžko říct, jak mohlo z přátelské výměny dvou vědců (pánů zvyklých formulovat jasné myšlenky) vzniknout něco tak morbidního. Celé to působí jako hra s dědovým mléčným zubem. Vzpomínku z mládí likviduje upachtěná podezřelost zasuté, kdoví odkud vytažené památky.
Eva Háková
Markéta Pilátová
Žluté oči vedou domů
Torst 2007, 162 s.
Debut hispanistky a novinářky Markéty Pilátové se odehrává z části na jihoamerickém kontinentu, z části v poválečném Česku a jde o suverénní a lehce (ne však banálně) napsanou prvotinu. Pokud se čtenář povznese nad povrchní předsudek, že nejspíš půjde o další z řady z autobiografických cestopisných deníkových záznamů či o kopii již vyprávěných příběhů (kniha začíná pohledem dvou hrdinek ne nepodobným Pamětem mojí babičce Petry Hůlové), pronikne záhy do dalších vrstev románu – do osudů několika českých emigrantů. Z jedné strany protínajících se cest „tylovských“ hrdinů, kteří se do Ameriky vydávají za prací, uplatněním a seberealizací; ze strany druhé nestálých duší poletujících jako černí tažní ptáci (kteří se pouze potřebují někde jinde svobodně nadechnout), hledajících však především místo pro dlouhodobější spočinutí. „Přeju si, aby se všichni, kteří opustili místa, kde se narodili, mohli vrátit a ta místa by zůstala stejná, jako když odcházeli,“ píše v dopise na rozloučenou jeden z mužských hrdinů, jehož věta by zároveň mohla být mottem knihy. Mýtus o věčném návratu a hledání domova zde podpoří odvěký generační spor matek a dcer, prototyp historického mýtu (komunismus versus svoboda) či mýtu milostného.
Bára Gregorová
Trevanian
Léto s Káťou
Přeložil Jiří Sedláček
Argo 2007, 208 s.
Podobně jako zachází ve filmu s pokleslými žánry Tarantino, Lynch nebo bratři Coenové, slouží tzv. oddychová četba americkému spisovateli Rodu Whitakerovi (1931–2005), který publikoval pod pseudonymem Trevanian (v loňském roce vyšel český překlad románu Šibumi). Se znalostí díla klasiků anglické humoristické literatury, jako byl K. Amis, P. G. Wodehouse či E. Waugh, vykresluje tento Američan s duší Evropana poklidnou atmosféru lázeňského městečka kdesi v Pyrenejích v předvečer první světové války. K vrcholům knihy patří rozkošné slovní přestřelky, přesně vykreslené charaktery, svěží tempo a vtipné bonmoty typu „Zpověď je dobrá pro duši. Vyprazdňuje ji, a vytváří tak místo pro další hříchy.“ Symbolika válečné hrůzy, která Evropu teprve čeká, je koncentrována do mikrosvěta poněkud zvláštní rodiny, jež se za velice podezřelých okolností stěhuje do tohoto bohem zapomenutého kraje z Paříže, aby unikla před neznámou hrozbou – a zde se Amis, Wodehouse i Waugh mění: autor opouští poklidný starý kontinent a v novém kabátu, tentokrát spíše ve jménu klasiků amerického hororu, rozkrývá tajemství, jež tuto záhadnou rodinu nejen pronásleduje, ale i spaluje, dokud ji nesežehne na troud. Je nesporné, že Léto s Káťou patří k typu literatury, jež má za úkol rozptýlit, pobavit či ukrátit volnou chvíli, ale činí to s lehkostí a bravurou, jež si zaslouží uznání.
Magdalena Wagnerová
Ehrhard Bahr
Dějiny německé literatury, sv. 3. od realismu k současné literatuře
Přeložila Petra Köpplová
Karolinum 2007, 539 s.
Závěrečný díl dějin německé literatury (první dva, Od středověku po baroko a Od osvícenství k době předbřeznové, vyšly v letech 2005 a 2006) je nejrozsáhlejší a pojednává dobu od druhé poloviny 19. století do počátku devadesátých let 20. století. Práce zachovává vcelku standardní členění (sleduje realismus, naturalismus, impresionismus, expresionismus, literaturu za fašismu a v poslední kapitole písemnictví od roku 1945), ale protože jsou zde dějiny chápány jako kontinuální proces, nahlíží předmět jako proud transformování žánrů a forem literárního díla. Literatura přitom není pojímána jako čistě národní, nýbrž především jako německojazyčná. Teoretické zachycení důležitých osobností, případně dalších s literaturou spřízněných umělců (například divadelníků), a interpretace jejich děl podléhají hlediskům jednotlivých historiků, neboť publikace si neklade za cíl být absolutně objektivní. Jelikož je svazek dílem sedmi profesorů germanistiky na amerických univerzitách, snadno pochopíme, že původně (poprvé vyšel v roce 1988) vznikal jako příručka pro tamní studenty, která byla po deseti letech aktualizována a vydána v Německu.
Lenka Jungmannová
Dějiny Skotska
Editorka Jenny Wormaldová
Přeložila Markéta Šerá
Nakladatelství Lidové noviny 2007, 346 s.
Skotsko patřilo či dosud ještě patří k opomíjeným oblastem historiografie, takže kniha provázející nás dějinami této popelky britských ostrovů je důležitým předpokladem k tomu, aby si čtenář uvědomil, že Spojené království je heterogenní aglomerace různých států a národů s odlišnou historií. Zatímco Anglie či jiné oblasti Spojeného království mají dlouhou a relativně přehlednou (pokud to lze vůbec říci o jakýchkoli dějinách) historii jdoucí před invazi Normanů, zdají se být rané dějiny Skotska spletí osudů Keltů, Britů, Vikingů a hlavně Piktů, stojících nejvíce v přítmí. Skotský středověk i raný novověk doplňuje probádanější historii Anglie. Personální unie z roku 1603, kdy skotský Jakub zdědil anglický trůn, se sice ukázala být pro Skotsko Pyrrhovým vítězstvím, neboť se moc nakonec přesunula do Anglie, ale ve skutečnosti to pro Skotsko ziskem bylo, neboť tato země na severu ostrova získala novou osobitost a poskytla nové impulzy Evropě v pozdějších stoletích. Nejprve to byla zvláštní, skotská varianta kalvinismu, později neméně osobité skotské osvícenství, jež dalo světu a ekonomické teorii Adama Smithe. Sebevědomí plynoucí z originality Skotska pak tuto zemi provázelo až do dvacátého století. Zahájení činnosti skotského parlamentu v roce 1999 započalo novou etapu sebevědomého národa v rámci Spojeného království.
Michal Janata
Celia Brayfieldová
Jak napsat bestseller – tajemství úspěšného psaní
Přeložil Richard Kříž
Olympia 2007, 214 s.
I když už česky vyšla kniha Umělcova cesta J. Cameronové, publikace Jak napsat bestseller je, pokud vím, prvním přeloženým titulem z oboru příruček tvůrčího psaní. Zatímco Cameronová tvůrčí proces spojuje někdy až s mystikou a náboženstvím a inspiruje se myšlenkovými proudy, které se snaží odkrývat skrytý potenciál lidské mysli, Brayfieldová sice na Cameronovou odkazuje, ale její pojetí je mnohem věcnější a praktičtější. Nabídne začínajícím spisovatelům třeba seznam titulů, které by měla obsahovat jejich referenční knihovna (např. autoatlas, průvodce světem divočiny, rodinného lékaře, právní příručku), a poradí, jak si mají sestavit kartotéku témat, která se vztahují k tématu jejich díla. Kniha je psána s mírným odstupem: v kapitole Hrdinova cesta tvrdí, že „jádrem každého příběhu je heroická, mytologická cesta“ a inspiruje se v ní Campbellem, když píše o stadiu krize (mystická svatba), během nějž se hrdina často spojuje s opačně zaměřenou milenkou a stává se novým člověkem. Brayfieldová hned dodává, že pokud to udělá hrdina ve skutečném životě, výsledkem je to, že nadosmrti nadává. Menší už je odstup, když píše o svých úspěších; s pohnutím líčí, jak se po dlouhém psaní podívala na konečky svých prstů a zjistila, že „špičky mých prstů, které mne vynesly mezi nejlepších deset spisovatelů“, zmodraly. Nejslabší stránkou knihy je nakonec její překlad.
Jan Lukavec
Jiří Kamen
Malá země s velkými příběhy – literární průvodce po krajích helvetského kříže
KANT 2007, 484 s.
„Všichni utíkají do Švýcarska, když už nevědí, jak dál,“ píše se v jedné knize Thomase Bernharda. Čím je vlastně alpský stát tak přitažlivý? Kamenova kniha patří do žánru literárního průvodce (před časem se na našem trhu objevily též literární bedekry po Paříži a Vídni) a překvapuje množstvím proslulých osobností, které se zde narodily a žily, našly druhý domov či jím jen proběhly. Ve Švýcarsku tedy lze nalézt nepřeberně stop po velkých umělcích a myslitelích, od Kalvína, Pestalozziho přes Rilkeho, Junga až k dadaistům a Hessemu či Dürrenmatovi. Kamen provází zájemce překrásnými švýcarskými městy i místy, nabízí mu montáž informací, citátů, ukázek, komentářů, ilustrací a fotografií, takže svazek působí jako lákavá pozvánka či výzva k návštěvě čtyřjazyčné země, která v minulosti posloužila (a snad ještě slouží) jako útočiště anarchistům i ultrakonzervativcům. Z listování vyvstává obraz zvláštní harmonie, souladu přírody, historických památek a moderní urbanistiky, a pevné sounáležitosti řádu a svobody, na níž se pracuje staletí – a která podle všeho (ať už se o Švýcarech vyprávějí jakékoli anekdoty a tvoří kterékoli předsudky) bude blahodárná pro kulturu, umění a život vůbec. A tím se zdaleka ne každá evropská země může plnoprávně vykázat.
Jiří Zizler
Stanislav Sousedík
Identitní teorie predikace
Oikoymenh 2006, 167 s.
Nejprostší tvrzení, jako „Micka je kočka“, je pro filosofa příkladem singulárního výroku s elementárním predikátem týkajícím se empirických předmětů a vzbuzuje řadu otázek. Co znamená subjekt výroku (Micka), co označuje predikát (kočka), jaký význam má jejich spojení a co říká výrok jako celek? Prvním úkolem, který autor řeší, je rozlišení individuí, jako je třeba určitá kočka Micka, od pouhých agregátů, jako je Micčin ocas či soubor všech koček v jisté domácnosti. Nachází kritérium, podle něhož je možno rozpoznat empirické individuum alespoň v případě, že jde o lidské bytosti či organismy. Cesta k nalezení takového kritéria v případě neživých věcí je pouze naznačena. Na těchto úvodních úvahách čtenář postřehne autorův způsob hledání, kladení a řešení otázek a posoudí, nakolik bude v jeho silách sledovat ho v dalších, náročnějších partiích. Kniha je ukázkou spojení aristotelské tradice realismu (stavěné do opozice k idealismu i platónskému ultrarealismu) s precizností soudobé analytické filosofie. Autorova ochota diskutovat o protichůdných názorech a uvádět příklady (problém individua souvisí např. i s transplantacemi) usnadňuje její čtení, k čemuž přispívá i rejstřík umožňující nalézat smysl desítek přesně definovaných termínů. Čtenář, který se nebojí námahy, pozná krajní výspu filosofie.
Jan Novotný
Steve Loveček Lichtag
Tanec modrých andělů
Jota 2006, 208 s.
Steve Loveček Lichtag je českoamerický filmový dokumentarista s mezinárodním renomé, který své filmy natáčí především pod mořskou hladinou. Řadu ocenění na specializovaných festivalech celého světa získaly jeho snímky Hledání křišťálového světa, Carcharias – velký bílý či Tanec modrých andělů. Vedlejším produktem natáčení posledně jmenovaného filmu je stejnojmenná kniha popisující peripetie jeho vzniku. Příběh cesty do Dominikánské republiky a následné výpravy do výjimečné (a nebezpečné) velrybí lokality Silver Bank je beletrizovaným lodním deníkem, jehož působení na čtenáře se opírá o několik uzlových dramatických momentů a zároveň je znehodnocováno únavnými popisnými pasážemi a otravně bodrým vyprávěčským stylem svého autora. Je bohužel evidentní, že Lichtag není spisovatel – jeho amatérský styl je plný zbytečných hovorových obratů a vulgarismů. Knize by jednoznačně prospěla lepší editorská péče, která by text pročistila a náležitě upravila. I přes tento nedostatek je Tanec modrých andělů (alespoň v některých momentech) vrcholně dramatickým čtením – při konfrontaci lidského záměru (snaha natočit co nejkvalitnější materiál) a mohutné síly přírody (keporkak vážící až 30 tun) se autor a jeho tým ocitají několikrát v přímém ohrožení života. Celkový dojem z četby tohoto textu doplňuje bohatá a kvalitní fotografická příloha a šokující epilog.
Jan Jílek
Tomáš Bursík
Ztratily jsme mnoho času…Ale ne sebe! – životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století
Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 2006, 85 s.
Ohlédnutí politických vězeňkyň přináší vnímavému čtenáři představu o skutečné podobě totalitního systému. To, co se dálo za zdmi policejních služeben a věznic, nemělo v předešlé době obdoby a ozývá se dodnes zhoubným echem. V zážitcích vězeňkyň je zobrazena totalita bez příkras – vězení mělo podlomit jejich ducha i zdraví, avšak věznitelé – často i bachařky – se zmýlili: zvítězila duchovní integrita nevinných vězněných. Utlačené, ponížené lidské bytosti, navlečené do vězeňských hadrů, navenek skromné, ve skutečnosti však majestátní zvítězily mravní převahou nad nespravedlivým systémem. Odpor vůči nelidskému systému patří k podstatným lidským potřebám. Životní příběhy politických vězeňkyň (ač existence ve vězení postrádá příběh) vypovídají o věčné pravdě: totalita, i sebeidealizovanější, zůstává zlem, kterému třeba vzdorovat vždy a za všech okolností. Knihu autor vybavil přílohou s faksimilemi dopisů vězněných žen a policejní dokumentace; hodnotný poznámkový aparát poskytuje základy k orientaci v problematice – pouze s jednou výhradou: chybí zmínka o paní Zdeně Mašínové, jejíž dopisy z vězení publikované v knize Tři osudy dostatečně ilustrují poměry v totalitní věznici. Věčné memento…
Vít Kremlička