Agentura Nová Čína (Sin-chua) přišla 8. října s reportáží o obyčejných lidech ze všech koutů země a jejich nejprozaičtějších tužbách. Reportéři je zaznamenali v předvečer sedmnáctého sjezdu zástupců komunistické strany Číny. Podle článku má každý Číňan svůj „nejvnitřnější, a přitom velkolepý sen“. Obyvatelé anchuejského Meng-chua například doufají, že se konečně dočkají dopravního napojení na ostatní svět. Ředitel zapadlé školy v Šan-si zase vyjádřil přání, aby chudoba už nikdy nezabránila dětem dostudovat. „Každý příběh takového snu má podobný průběh: tužba obyčejného člověka se stane politikou státu. Státní politika potom tyto tužby uskutečňuje. Tváří v tvář tužbám se setkávají city Strany s city lidu.“ Obecné proklamace ilustruje mimo jiné i příběh Čchen Ťing, osmadvacetileté postižené dívky, která i přes vrozenou vadu, která jí znemožňuje chůzi, našla způsob, jak ve své situaci pomáhat ostatním. Ze svého malého pokojíku, který obývá v bytě svých rodičů, zařídila telefonickou linku důvěry, píše zde scénáře a ještě otevřela webové stránky, na kterých poskytuje psychologickou pomoc. V dětství během cest do nemocnice a zpátky objevila vášeň – čtení a literaturu. Ve čtrnácti letech uveřejnila první příběhy pro děti a za honorář koupila prarodičům k šedesátinám rudý svetr. Přáním Čchen Ťing k sedmnáctému sjezdu je pochopitelně zlepšení životních podmínek postižených lidí a více příležitostí pro jejich uplatnění ve společnosti. Článek obsahuje také informace o tom, že dívka již jako batole zpaměti recitovala tchangskou poezii a díky své lince důvěry zachránila jednu paní před sebevraždou.
Deník jihu (Nan-fang ž’-pao) zmiňuje ve svém aktuálním článku práci načerno, která bují mezi chudými vysokoškolskými studenty i středoškoláky, zejména v „zlatém období“ Guo-čching ťie (Svátek republiky) na začátku října. V době, kdy si všichni Číňané a ti šťastnější studenti na pár dnů oddechnou od dřiny všedních dnů (a jiné než všední dny čínský týden po většinu roku nemá), musí si studenti z chudých rodin, kterých je ovšem většina, přivydělávat. Ne proto, aby si nějak přilepšili, ale spíš aby přispěli na svoje běžné životní náklady. Například na parkovišti v Kuang-čou (Kanton) mají studenti šanci vydělat si za jeden den čtyřicet juanů, tedy v přepočtu sto dvacet korun. Za celé „prázdniny“ si tak mohou přijít i na tři sta juanů. Odborníci sice apelují na studenty, aby se při shánění zaměstnání snažili vyžadovat písemné smlouvy, zároveň ovšem přiznávají, že je to mládeži většinou jedno. Obtíže s velkým papírováním spojeným s písemnou smlouvou nemůže studentům vynahradit ani větší jistota, že za odvedenou práci skutečně dostanou peníze.
Týdeník jihu (Nan-fang čou-mo) píše o nové stavbě, která vyrostla na pekingském Tchien-an-men – náměstí Brány nebeského klidu. „Měsíční světlo svátku Středu podzimu začíná osvětlovat zemi a podobizna Mao Ce-tunga stejně jako dřív shlíží na auta proudící bez přestání po třídě Čchang-an.“ Ale ne všechno je jako dříve, protože na západ od Haly lidového shromáždění stojí nové Velké národní divadlo. Gigantickou ocelově hnědou budovu překřtili Číňané na „skořápku“, neboť ji budova připomíná svým tvarem. Náměstí, které toho tolik pamatuje, tak dostává instituci, jež má prý za úkol „rozředit“ dřívější přepolitizovanou atmosféru. Jako první se v novém divadle hrálo představení Rudá vojačka. Jde o balet původně psaný k patnáctému výročí vzniku ČLR, a na jeho neveřejnou generálku se autor článku vypravil. Lístky na generálku nebyly v normální distribuci – dostali je stavitelé divadla a lidé vystěhovaní z chu-tchungů (starých čtvrti v Pekingu) zbouraných právě kvůli stavbě divadla. Některým lidem se prý nelíbí, referuje autor, že se do divadla nedostanou hned. Nemusí ovšem nedočkavě čekat moc dlouho, podle odhadů by se totiž měly lístky na oficiální představení normálně prodávat už od prosince. Reportér poté popisuje, jak se spolu s ostatními šťastnými majiteli vstupenek dostal dovnitř. Budova je podle všeho skutečně velkolepá: její podzemní parkoviště má kapacitu tisíc aut a půl druhého tisíce bicyklů. Osmdesátimetrový vstupní koridor je „podvodní“ – jeho střecha je totiž skleněná a nachází se pod hladinou jezírka. Protože je jezírko-střecha mělké jenom 40 centimetrů, vidí skrz něj návštěvníci až do nebe. Velkolepost divadla nespočívá jenom v exteriéru, ale i v interiéru. Ocelovou šeď střídá „majestátní červená“, bezpečnostní opatření si prý v ničem nezadají se západními. Divadlo má devět nouzových východů, jimiž lze evakuovat sto padesát tisíc lidí během čtyř minut. Zajímavý je popis sedadel pro VIP hosty: nacházejí se v druhém poschodí a jsou přesně vprostřed řady sedadel, jenom trochu výše než ostatní. „Myslím, že je správné, aby se vůdci lidu dívali na divadlo spolu s lidem, pokud jim to není dost dobré, nezaslouží si dělat vůdce,“ má jasno pan Wu Cu-čchiang, autor Rudé vojačky.
Z čínského tisku vybírala Anna Zádrapová.