Jak na teroristy

I v předchozích letech ministerstvo vnitra (MV) zveřejňovalo strategické dokumenty s terorismem v názvu, ovšem vždy až poté, co je schválila vláda. Nyní je však – v rámci záměru vlády zapojit veřejnost více do přípravy vládních dokumentů – akční plán dostupný k připomínkám ještě před jejím jednáním.

Pokus o veřejnou diskusi u otázek souvisejících s bezpečím a ochranou lidských práv občanů lze jistě ocenit, i když jde do velké míry o nedokončený krok. Veřejnost totiž své připomínky může ministerstvu posílat, to je však bude – podle slov ředitele Odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra ČR Martina Linharta v pořadu 20 minut Martina Veselovského na Radiožurnálu – „používat jako určité zrcadlo“. Prostě pokud se mu na ně nebude chtít dívat, odloží je. Kromě toho v dokumentu chybějí podstatné informace, které by asi občané pro zamyšlení nad materiálem potřebovali. Těmi je (ne)soulad navrhovaných opatření s Ústavou a základními právy občanů a také zhodnocení finanční náročnosti různých typů plošného sledování.

Podezřívavější komentátoři by však za ochotou MV k veřejné diskusi mohli nacházet i jiné důvody než hledání odpovědi na otázku, kdo je tu nejkrásnější. Jedním z nich by mohla být bezradnost.

Národní akční plány boje proti terorismu (NAP) v uplynulých letech překypovaly nápady, částečně inspirovanými v USA, jak prostřednictvím výrazných zásahů do soukromí obyvatel ČR ochránit zemi před teroristy. Navrhovány byly novely několika zákonů, které měly dát různým bezpečnostním složkám možnost odposlouchávat bez soudního povolení, pravomoc nahlížet do lékařských záznamů, přistupovat do informačních systémů veřejné správy, prohlížet databázi všech bankovních účtů (která měla být teprve vytvořena), vytvořit databázi biometrických údajů všech držitelů občanských průkazů, pravomoc vypnout síť mobilních telefonů, atd. Některé nápady na posílení pravomocí bezpečnostních složek, včetně těch, které NAP ani pořádně nepopisoval, se podařilo prosadit. Jako v jedné z mála zemí EU je tak již v ČR uplatňována směrnice o tzv. data retention, která nařizuje telefonním operátorům a providerům uchovávat lokalizační a provozní údaje o všech telefonních hovorech a jiné elektronické komunikaci. Všichni občané jsou také vybavováni novými pasy, které obsahují biometrické údaje (zatím digitalizovanou fotografii, od příštího roku otisky prstů). Většina ze zamýšlených (a předchozí vládou schválených!) plánů na omezení občanských práv však zatím neprošla – částečně pro odpor ochránců lidských práv a osobních údajů; svou roli také sehrál příchod nové vlády doprovázený odposlechovými skandály.

Jenže zřejmě nejdůležitějším faktorem „nahrávajícím teroristům“ není neschopnost prosadit zvýšení pravomocí, ale přetrvávající spory mezi bezpečnostními složkami samými a fakt, že policie a tajné služby nejsou schopny efektivně využít ani kompetencí, které již mají. To přiznává i příloha současného NAP: „Existence těchto subjektů (různých koordinačních skupin mezi službami – pozn. aut.) je jednoznačně pozitivní a přínosná, avšak současný stav nelze považovat z řady důvodů za dostačující (nejedná se o permanentní tělesa; informace, které se v jejich rámci presentují, nejsou zdaleka komplexní, ale výběrové; nedochází zde ke společné analýze informací ani ke společné formulaci koncepcí a plánů budoucí činnosti; nejedná se o apriori proaktivní platformy; informační toky jsou někdy pouze jednosměrné; aspekt soupeření v určitých případech převažuje nad snahou o spolupráci mezi jednotlivými zapojenými institucemi).“

Skutečnost, že musí být protiteroristickým expertům ukládáno stále znovu a znovu, že se mají spolu dohodnout, by ale neměla zakrývat rizika, která by mohla vyplynout z toho, že by při prosazování větších kompetencí mohli předkladatelé nakonec uspět. Většina z původních záměrů zůstává i v novém NAP, i když často v poněkud obecnější a ne tak do očí bijící podobě. Spolupráce mezi složkami, které mají velice rozdílné kompetence i funkci, je sice pěkná, ale jiná věc už je pak například „vytvoření společné databáze a vyhodnocovacího systému“. Informace, se kterými pracuje policie, a ty, které analyzují tajné služby, mají nebo by alespoň měly mít podstatně odlišný charakter. Hrubě zjednodušeno: tajné služby se často musí zabývat i pomluvami, kompromitujícími informacemi či neověřenými zprávami. Kdyby se takové volně přelévaly do policejních databází, bylo by to o strach. I když si to nový NAP nedovolí říci otevřeně, opět nadhazuje otázku odposlechů bez povolení soudu. Nazývá je „zajištění účinnější dostupnosti a zpřesnění podmínek použití některých vyšetřovacích technik v neodkladných případech“. Zůstává i záměr rušení sítí, vstup do databáze telefonních čísel a zcela obecné „rozšíření oprávnění k získávání informací ze strany relevantních bezpečnostních sborů“. Hovoří se však také o nutnosti posílit kontrolu bezpečnostních služeb, ovšem v podobně vágním duchu.

Když se v roce 2002 s přijímáním prvních protiteroristických vládních plánů začínalo, byla jiná doba. Veřejnost byla plná obav z čerstvých aktů brutálního násilí, a tak mohly státní instituce přicházet v podstatě s čímkoliv a občané i politici jim výměnou za sliby bezpečí podepisovali bianco šeky. Z opojení nad tím se bezpečnostní složky ještě úplně nevzpamatovaly. Místo úsilí o zlepšení své výkonnosti a pověsti opět vypouštějí pokusné balónky. Třeba jim na strašáka teroristy znovu někdo skočí.