Předseda KSČM a místopředseda poslanecké sněmovny Vojtěch Filip navštívil jako soukromá osoba Bělorusko, kde podpořil tamní režim diktátora Lukašenka, mj. vystoupením ve státní televizi a rozpravami s jeho představiteli. Není divu, že vyvolal pobouření některých médií, politiků a nevládních organizací, včetně diplomatů z jiných států Evropské unie. Nejvíce pobouřeni by však měli být sami komunisté. Ano, může stokrát platit, že západním státům jde v případě podpory běloruské opozice (právě tak jako v podpoře oranžové revoluce na Ukrajině) o obklopení Ruska pásem sobě nakloněných států. Jenže režim prezidenta Lukašenka, ve kterém se masakrují demonstranti, rozpouštějí nevládní organizace, zavírají jejich členové a zakazují nepohodlné časopisy, si podporu jednoduše nezaslouží. To vědí i běloruští komunisté, přesněji řečeno někteří z nich. V Lukašenkolandu totiž existují dvě komunistické strany, z nichž jedna patří mezi opory diktátora, zatímco druhá, Partyja Kamunistau Bielaruskaja, je součástí demokratické opozice. V současnosti (od srpna) je této straně na šest měsíců zakázána činnost. Kampak ses to vydal, soudruhu předsedo, měli by se Filipa zeptat ostatní komunisté. Zdalipak to nebylo do země, kde místní diktátor perzekvuje komunistickou stranu?
Pavla Červeňáková
Ve chvíli, kdy tato glosa vzniká, není stále ještě jasné, zda to není žert. Ale zřejmě nikoliv: Milan Kundera má dostat Státní cenu za literaturu. Jeden by byl raději, kdyby šlo o pouhou novinářskou kachnu. Kdyby se Kundera stal laureátem státní ceny zkraje devadesátých let, mělo by to smysl. Vydal tehdy část svých stěžejních děl opět (nebo poprvé) v češtině. Vrátil se tak opět na pulty knihkupectví, a tím i k českým čtenářům, od nichž se ho snažil odříznout (stejně jako mnohé další) komunistický režim. Jenže Kundera se poté sám rozhodl, že jeho knihy u nás budou vycházet už pouze sporadicky, což se obvykle zdůvodňuje tím, že nemá čas věnovat se překládání svých textů z francouzštiny. Nežene se ovšem ani do toho, aby připravil k novému vydání díla tištěná u Škvoreckých: Nesnesitelná lehkost bytí k nám loni doputovala po 21 letech, Život je jinde je stále (ne)dostupný jen v torontském vydání z roku 1979. Pokud našinec neumí francouzsky, anglicky nebo třeba čínsky, má smůlu. Jistě, autor má na svůj postoj právo, od státu by ale měl dostat leda tak Státní cenu za ignorování českého čtenáře.
Jiří T. Král
Dělali jsme, co jsme mohli, přesto jsme byli druzí – omlouval se kůň sázkaři, který tipoval jeho vítězství. Také naši dělali, co mohli. Předseda vlády i jeho vicepremiér všeho nechali a letěli do New Yorku přemlouvat delegáty ke zvolení České republiky do Rady bezpečnosti, angažoval se prezident, chystala se recepce pro velvyslance 192 členských států - všechno marné. Na dvoutřetinovou podporu nedosáhli, a tak po druhém hlasování raději kandidaturu odvolali. To se stává. Nebo jste se nikdy neplahočili do lesa, a nakonec našli houby? Opozice ví, že za to může neschopnost současné vlády, vláda ví, že to způsobily ty minulé. Což si ČR nevybrala nestálé členství v RB už v devadesátých letech a v tomto tisíciletí dokonce předsednictví Valného shromáždění OSN? To nic, konejší nás premiér. Řada zemí si prostě „nepřeje mít v Radě bezpečnosti další silnou zemi EU a NATO, ale to nás nepoškodí, naopak“. Asi nám to prospěje, což by měl Mirek Topolánek vysvětlit včetně záhady, proč tedy do té Ameriky jezdil. Rozbor příčin se prý ve vládě připravuje. Snad by nemělo chybět ani zpytování možnosti, že naše mezinárodní pověst ztrácí na významu, důvěře a vážnosti. Nejen projev Václava Klause v předvečer Valného shromáždění, jak nadhazují zahraniční komentátoři, ale i některé postoje uvnitř Evropské unie a zjevná ochota respektovat zámoří víc než vlastní kontinent měly by vést k hlubšímu zamyšlení.
Jiří Vančura
Na hlavy Psychic TV i jejich fanoušků se poslední dobou hrnou samé jobovky. Nejdříve kapela musela zrušit evropské de-Tour, protože ji finančně i organizačně vypekl manažer Adam Elfin z agentury Archangel Management. PTV3, pod kterýmžto názvem nyní „Psychici“ fungují. Sice se snažili chvíli na šňůře zůstat, ale na začátku října to vzdali a vrátili se do New Yorku. Údajně v tu chvíli měli sotva na letenky. Předminulou neděli navíc skupina ohlásila smutnou zprávu, ze které vyplývá, že kupříkladu pražský koncert naplánovaný na 10. října by se tak jako tak nekonal. V úterý devátého totiž náhle zemřela jejich klávesistka Lady Jaye Breyer, životní partnerka zpěváka a androgyna Genesise P-Orridge. Příčinou smrti byl srdeční kolaps, pravděpodobně propojený s jejím rakovinným onemocněním. Vyloučit se nedá ani vliv výše zmíněných psychických tlaků. Na MySpaceových stránkách přidružených projektů je množství kondolencí, mezi nimi například A. Hacke z Einstürzende Neubauten. Je možné, že po třináctileté pauze vydané album Hell is Invisible... Heaven is Her/e bude zase na dlouhou dobu poslední.
Jakub Pech