Günter Grass se 16. října 2007 dožil osmdesáti let. Německá média si nenechala ujít příležitost a takřka všechna nabídla „alespoň krátký esej“ o této žijící legendě německé literatury. Poté, co se Grass nedávno doznal k členství v divizi SS Frundberg, se zdálo, že v Německu zavládl konsensus jako zřídkakdy: novináři se až na výjimky shodovali na tezi „s tím esesákem nechceme mít nic společného“ a psali a hovořili o konci jednoho morálního vzoru a o Grassově neodpustitelném farizejství. Nyní dochází k vytřízlivéní a k vychladnutí hlav po velkém skandálu. Redaktor deníku Die Welt Eckhard Fuhr pěje ódy na jeho „neutuchající produktivitu“ i v tak pozdním věku. Grass, který byl jakožto „spisovatel nasazený ve volebním boji sociálních demokratů“ postrachem konzervativců, je podle něj dnes špatným svědomím „liberálních městských vrstev“. Připomíná jim totiž, že aktivní občanská angažovanost je právě tím prostředkem, jakým lze svět posunout trochu dále – ačkoliv to jde opravdu jen „šnečím tempem“. Fuhr také upozorňuje na nebezpečný fakt: Grassova díla nejsou čtena jako literatura, ale bývá jim dávána a priori nálepka politické agitace. „Politika vítězí nad estetikou,“ píše Fuhr a varuje před tím, aby byla Grassova díla automaticky interpretována jako „transportér politických poselství“. Grasse je prý třeba začít vnímat opět jako literáta. Jako „mistra slova a obrazu“, jako „stvořitele vypravečského kosmu“, jak píše Fuhr. Už jenom proto, že ani on sám nemá chuť a také zapotřebí být ve svých osmdesáti letech „krotitelem národa“. Na konci článku je v internetové verzi připojena diskuse čtenářů, která zaujme prvním příspěvkem s názvem „Kamarádi z SS-divize Frundberg srdečně gratulují k narozeninám“.
Když byla na začátku devadesátých let stavěna, bylo jejím architektům dokonce vyhrožováno smrtí. Řeč je o největší mešitě Spolkové republiky Německo v Mannheimu. Mešita sultána Selima byla slavnostně otevřena v roce 1995. Dnes je uváděna jako vzor integrace a pokojného spolužití muslimů s německou většinovou společností. Christoph Ehrhard ve vydání FAZ z 16. října zpravuje také o diskusích před stavbou. „Nemáme proti muslimům v podstatě nic, ale mešitu ať si stavějí někde jinde,“ zněl klasický „argument“ odpůrců. Mešita měla vzniknout ve čtvrti Jungbusch, což je část města, kde už tak bydlelo dost migrantů. A nová stavba by podle jejích odpůrců přitáhla pouze další a udělala by tak z Mannheimu sociální časovanou bombu. Komunálním politikům se ovšem před dvanácti lety podařil husarský kousek. Postarali se o to, že si za jeden stůl sedli zástupci obce muslimů, městské samosprávy a křesťanských církví. Mluvili spolu o tom, zda vystavět minaret a kopuli či ne, o financování dalšího provozu a především o tom, jakou roli by nová mešita měla v Mannheimu sehrát. „To přispělo k naprosté transparenci,“ prohlásil jeden z tehdejších účastníků. Bylo dohodnuto, že mešita bude otevřená všem, a to nejen „ve Dnech otevřených dveří“. Navíc se provozovatelé zavázali, že na místě vybudují i vzdělávací centrum a kavárnu. Široká shoda vyústila v to, že i starousedlíci, kteří kdysi brojili proti výstavbě, dnes mluví o „naší mešitě“. Podle nich bylo důležité mimo jiné to, že se výstavbu nepodařilo politicky instrumentalizovat a dát tak předvolební munici místním politickým stranám. Podobný přístup by se podle redaktora vyplatil i v případě Kolína nad Rýnem, kde se právě o výstavbě nové mešity diskutuje. Německá společnost se ovšem již nezdá být tak otevřená jako před více než desetiletím a celá diskuse připomíná scény z doby Bismarckova „Kulturkampfu“.
Bruselský korespondent listu Handelsblatt Eric Bonse analyzuje v eseji z 16. října současný stav Evropské unie a roli Německa v ní. Zcela bez skrupulí konstatuje, že „evropský sen byl dosněn“. Vizionáři jako Habermas nebo Rifkin neuspěli a otcové evropské ústavy Joschka Fischer a Valéry Giscard d´Estaing si své dílo také nebudou moci vystavit. Evropská unie je dosti difuzní i v ohledu na zcela konkrétní politické oblasti. O svobodném hospodářském prostoru se mluvit nedá, společná sociální politika se nekoná, nemluvě o jednotné politice zahraniční a bezpečnostní. Lisabonská strategie se zatím ukázala jako nepříliš funkční, Turecko uvízlo někde na půli cesty a „velmoci“ přestávají brát Evropu vážně. Bonse přichází se třemi scénáři, jak se věci budou vyvíjet dál. První dva jsou „extrémní“ a spíše nepravděpodobné. Podle první varianty dojde k úspěchu. Reforma EU se zdaří, Lisabonská strategie skutečně přinese hospodářský růst a pracovní místa, Evropa se skamarádí s Ruskem, zvládne přístup Turecka a stane se z ní uznávaný „global player“. Druhá varianta: totální neúspěch. Reformní smlouvu se nepodaří schválit, Lisabonská strategie bude odhalena jako pouhý nerealistický text, Turecko zůstane mimo EU, která se tímto promění zpět v pouhou zónu volného obchodu.
Podle Bonseho je pravděpodobnější třetí scénář, tedy „něco mezi“. Evropská reformní smlouva bude schválena za velkého protestu a nevole mnohých zemí EU, Lisabonskou strategii se podaří naplnit toliko částečně a Turecko do Unie nevstoupí. EU by pak podle něj byla nucena omezit se pouze na ty nejdůležitější úkoly a vedení by bylo neformálně předáno Německu a Francii jakožto motorům Evropy. Za těchto okolností by Evropa ovšem v žádném případě nemohla držet krok s USA, Ruskem, Čínou a Indií. Ve stávající krizi však autor spatřuje šanci pro Německo. Podle Bonse je SRN nyní ve výborné kondici: je znovusjednocená, je mistr světa v exportu, žije v míru se svými sousedy a brousí si zuby na stálé místo v Radě bezpečnosti OSN. „Pokud bude Německo iniciativní,“ říká Bonse, „může EU překonat svou nemohoucnost a ztrátu orientace.“ Pak bychom nebyli „Lost in Europe“, ale měli bychom „Lust auf Europa“ (chuť na Evropu).
Z německého tisku vybíral Martin Teplý.