Ivan Martin Jirous
Humpolecký Magor
Torst 2007, 128 s.
Magorovou mozaikou by se také mohla nazývat útlá knížka z nakladatelství Torst. Sestavila ji Jarmila Neomytková a střípky, z nichž se skládá, mají různé zbarvení. Jedná se o drobné texty, prokládané fotografiemi a kresbami, třeba graficky ztvárněným kostelem v Humpolci, jehož dveře vyrobil Magorův dědeček. Narazíme na svědectví lidí, kteří Jirouse obklopovali v době jeho studentských let v Humpolci – jeho učitelů například. Můžeme se pobavit nad povedenou hymnou třídy, jejíž text složil právě Jirous. Recesistických textů písní školního baviče je otištěno více. Magor sám je konfrontován v rozhovoru s pořadatelkou souboru, nazvaném Na kovárně. Najdeme tu i text Jirousovy dcery Františky. Básník-disident odpovídá na otázku „Co by pro vás bylo největším neštěstím?“ takto: „Kdybych podlehl pokušení, které se objevuje v různých podobách, a nechal se zkorumpovat.“ Můžeme nasát atmosféru undergroundu v Humpolci, protože i zde hráli v době normalizace Plastici. V knize objevíme například stránku napsanou „bedňákem“ této kapely. Je otištěno několik pozdějších Magorových básní – včetně té o staré cihelně, „té nejlepší, kterou kdy napsal“, části Magorova zápisníku a také ke konci knížky básně věnované Robertu Desnosovi („Miloval jsem Roberta Desnose, byl a zůstal pro mne největším básníkem lásky.“). Texty přispěvatelů jsou mnohdy osobní, přesto si však nepřipadáme, že čteme sbírku „drbů“.
Martin Šaffek
Richard Wagner
Můj život
Přeložila Vlasta Reittererová
Národní divadlo 2007, 600 s.
Nepočetná wagnerovská literatura v češtině se rozrostla o cenný přírůstek – Wagnerovy paměti. Skladatel je začal diktovat své družce a pozdější druhé manželce Cosimě von Bülow v roce 1865. Popud k jejich vzniku však dal bavorský král Ludvík II., Wagnerův obdivovatel a mecenáš. Paměti, dokončené v roce 1880, jsou dovedeny pouze do roku 1864, kdy v umělcově pohnutém životě nastává zásadní zlom: do Mnichova ho zve právě král Ludvík. O následujícím víceméně šťastném období Wagnerova života, korunovaném stavbou vlastního divadla v Bayreuthu a uvedením tetralogie Prsten Nibelungův, se už v knize nedočteme. Jinak však máme možnost poměrně podrobně sledovat skladatelův život od jeho narození v roce 1813. Paměti však nemůžeme brát jako úplně spolehlivý zdroj informací o jeho životě či názorech z té které doby. Spíše se nám zde Wagner prezentuje z doby, kdy kniha vznikala. Mnohé ze svého života zamlčuje či pozměňuje, zejména aby nepopudil Cosimu (takže se vyhýbá lecčemus z prvního manželství s Minnou nebo z osudového vztahu s Mathildou Wesendonkovou). I přes umělcovu sebestřednost je však kniha cenným dokumentem nejen o kvalitě jeho psaní, ale i o době, v níž žil a tvořil. Navíc je to kniha čtivá a místy i vtipná. České vydání doplnila překladatelka poznámkami, které ulehčují čtenářovu orientaci, rejstříky a rodokmenem.
Milan Valden
Čínské pohádky
Přeložily Lenka Holubová-Mikolášová, Ľubica Obuchová, Milada Šťovíčková, ilustrovala Renáta Fučíková
BRIO 2007, 545 s.
Je zřejmé, že nová publikace z nakladatelství Brio je daleko spíše záležitostí výtvarnou nežli textovou. Respektive: text je zde proto, aby poskytl odrazový můstek Renátě Fučíkové, která na velkorysé rozloze více než pěti set stran předvedla skutečně působivou variaci na téma tradiční Čína. To je pravděpodobně také důvod, proč zde najdeme různé překlady z odlišných zdrojů bez jednotící linky společného finálního vypravěče. Jednadvacet pohádkových textů zahrnuje klasické příběhy více než desítky čínských národností, se kterými se dětský čtenář může názorně seznámit na mapce zadní předsádky. Vedle nejpočetnějších Chanů jsou v knize zastoupeny národnosti Mandžu, Čuang, Oročon, Jao, Miao a další, celkem dvanáct území, skupin a etnik. Výběr nechce a ani nemůže postihnout Čínu v její komplexnosti a mnohotvárnosti, spíše plní jakýsi informační úkol o vzdálené zemi, cizí kultuře a odlišném chápání smyslu života, kde daleko důležitější je čest nežli honba za bohatstvím a význam člověka není omezen pouze jeho narozením a smrtí. Atmosféře tradiční Číny dávných dob se snaží přiblížit také barevnost publikace, nezanedbatelná je rovněž grafická úprava Clary Istlerové, umožňující podtrhnout z ilustrací to podstatné a zdůraznit nebývalé množství půvabných detailů. Po výtvarné stránce se kniha rozhodně vymyká současné české knižní produkci určené dětem.
Magdalena Wagnerová
Karel Vysloužil
Hlas z pasínku
Lípa 2007, 79 s.
Hlas z pasínku je „časopis nejmenší na světě“, sestávající z pouhých čtyř stran malého formátu. Jeho vydavatel a zároveň autor podává v roce svých osmdesátých narozenin v útlé knížce průřez svým časopisem, myšlenkami a životem. Koláž začíná seznámením s valašským pasínkem nad Vsetínem, kusem organického světa, dosud nezasaženým agresivními trendy průmyslové civilizace, a končí jímavou vzpomínkou na autorův návrat z komunistického vězení roku 1957. Z autorových reakcí na události a četbu i z jeho minimalistických básní vyvstává obraz muže podobného starozákonním prorokům, stěžujícího si, jak „zločinný včerejšek servíruje národu požívačný dnešek“, a žádajícího obnovu „biotopu víry“. Nejpozoruhodnější jsou však dva texty, v nichž autor nalézá v moderním světě kladné stránky. Za návštěvy v New Yorku ho upoutá „účelnost a domyšlenost funkcí“, „vzepnutí myslícího ducha ve hmotě“, kontrastující se středoevropským zápecnictvím. Po těžké operaci srdce, jejíž podstatu dokáže pronikavě v několika větách vystihnout, vzdává dík jak Stvořiteli, který důmyslně vybavil naše tělo, tak chirurgům, jejichž ušlechtilé ruce je dokážou opravit, a sestrám, které hrají na této zemi roli andělů. Prorok tak neupadá do staromilství, hlas z pasínku se neuzavírá naději.
Jan Novotný
Barbara Y. Flamand
Ony nebudou spát pod křídly anděla. Inkova chýše
Přeložila Markéta Vinická
Onyx 2006, 148 s.
V češtině už prý devátá (!) kniha francouzské autorky (není to mystifikace?) obsahuje krátké texty a rozsáhlejší povídku Inkova chýše, jejíž hrdina je náš krajan na dovolené ve Francii. Jde zpravidla o jakési střihy do osudů lidí v kritické a krizové situaci, bojujících o svou důstojnost, ale konflikty i způsob jejich expozice jsou beznadějně schematické, umělé, nepřesvědčivé a vnější. Inkova chýše připomíná spirituální telenovelu – vágní kritika konzumnosti, nesnesitelně stylizované dialogy, plné banálních třesků plesků, blátivě sentimentální rozměklost, naivní postavy, rádoby okouzlující samorosti, prostoduše opakující ty nejotřepanější fráze a floskule („ta spousta křížů, které lemují cestu lidstva, nás spojuje jedny s druhými“; „myslím na všechny ty muže a ženy, kteří přijali mučení a smrt s vírou v zítřky, které zpívají“), city, které se pěstují jako kytky v květináčích, vyumělkovanost a koketérie daleko za hranicí trapnosti. Jednorázový výlet do podobných mělčin a nížin nemusí být pro čtenáře bez užitku – důkladně ho poučuje o netušené rozloze vydávané produkce, v níž ona část nekvalitní, podivná, pochybná, plytká stále úspěšně drží své vůbec ne zanedbatelné pozice.
Jiří Zizler
Josef Dvořák, Dana Dvořáková-Táborská, Velimír Dvořák
Prosečský obrozenský čtenář Josef Vávra
Eman 2007, 120 s.
Publikace přináší rozsáhlou monografickou studii, vzniklou na počátku sedmdesátých let dvacátého století v evangelické rodině Velimíra Dvořáka. Její autoři se pokusili o komplexní životopis protestanta Josefa Vávry, žijícího v letech 1806–1885 v Proseči na Chrudimsku, který se stal předobrazem hlavního hrdiny románu Terézy Novákové Děti čistého živého. Jejich hlavním pramenem byly Vávrovy dochované vzpomínky, obsahující mj. i jeho vlastní seznam knih, které jej formovaly. Výchozím bodem monografie je rozbor Vávrovy četby, jímž se autoři překvapivě (a nezáměrně) přibližují recepční estetice, která se od šedesátých let rozvíjela v západním Německu. Prostřednictvím analyzovaného seznamu četby a následné kritické reflexe Vávrových pamětí docilují přesvědčivého portrétu prostého člověka na pozadí národních dějin. I tento aspekt jejich práce, obeznamující s všednodenností venkova 19. století, je na svou dobu značně progresivní. V mnohém inspirativní publikaci, zdařile typograficky i výtvarně zpracovanou, doplňuje úvod historika Zdeňka R. Nešpora. Je jen škoda, že nakladatelství Eman nepřistoupilo k vydání kritické edice Vávrovy četby, již tato studie zčásti reprodukuje, zčásti interpretuje.
Karel Kolařík
Rudolf Čechura
(Můj) umrlý kraj
L. Marek 2006, 80 s.
Další zvěst o ničení severočeské krajiny těžbou hnědého uhlí chomutovské a mostecké oblasti, tentokrát od autora nezapomenutelných příhod Maxipsa Fíka, Mistra Rudolfa Čechury, přináší vhled do totalitních manýr energetického monopolu vůči obyvatelům a životnímu prostředí. Brožura je uvedena povídkou otiskovanou na pokračování před 35 lety v časopise Věda a technika mládeži – naznačen tak je dlouhodobě přetrvávající problém chátrání a ničení krajiny těžbou v regionu severních Čech. Nelze zastřít příčinu: zmiňovaný kraj v dobách monarchie a první republiky byl znám co zahrada Čech, utěšený, vzkvétající a harmonický; zkáza nastala počátkem druhé světové války – okupací s vysídlením českých obyvatel do protektorátu, vyvražděním severočeských Židů a po konci války násilným odsunem Němců – v průběhu deseti let byla zničena společenská struktura kraje. V průběhu národní totality po roce 1948 se zkáza prohloubila již zcela a pokračuje stále: inventurou zjištěno, že bylo zničeno více než sto vesnic. V úseku mezi Chomutovem a Mostem utrpěla těžbou krajina v rozloze 61,6 čtverečních kilometrů, což je jen část podstatně větší zdevastované rozlohy. Zájem o strategickou surovinu trvá. Kniha je vytištěna na chlorem neběleném recyklovaném papíře a vybavena bohatou grafickou přílohou.
Vít Kremlička
Matt Ridley
Červená královna – sexualita a vývoj lidské přirozenosti
Přeložil Martin Konvička
Portál 2007, 315 s.
Kniha evolučního biologa Matta Ridleyho se pokouší uchopit téma sexuality prizmatem řady vědních oborů. Z Alenky od Lewise Carrolla odvozená metafora Červené královny, vyjadřující nemožnost pokroku při nutnosti stálé změny, se jako referenční nit vine celým záhadným příběhem o lidské sexualitě. Předávání genů z generace na generaci činí ze sexu komplice rozdílů mezi jednotlivci. Je skutečně i kulturní a sociální chování tolik sevřeno biologickým, respektive genetickým determinismem, jak by se zdálo vysvítat z Červené královny? Nebo lze vůbec Mattu Ridleymu přičítat obvinění z biologického determinismu? Podobně jako je nesnadno oddělitelná či neoddělitelná fysis a sféra kultury, lze se proplétáním děje této poutavé knihy nesnadno dobrat odpovědi na uvedenou otázku. Četba Ridleyho knihy je navzdory tomu, že nemusíme přistoupit na jeho deterministická východiska, neradostná, neboť „na hranici mezi kooperativním podnikem a vzájemným vykořisťováním“ se nepotácí jenom manželství, ale je jí poznamenán asi každý mezilidský vztah. Na otázku, proč vůbec existuje sexualita (zdaleka nejen ta lidská), když se lze úspěšně rozmnožovat i jiným způsobem, odpovídá Ridley mnoha způsoby, ale po každé odpovědi je nutno tuto otázku formulovat znovu. Gradace otázek a odpovědí udílí této, v nejlepším smyslu atraktivní knize podivuhodnou dynamiku.
Michal Janata
W. Norris Clarke
Osoba a bytí
Přeložil Tomáš Machula
Karmelitánské nakladatelství, Krystal OP 2007, 117 s.
Profesor Fordham University v New Yorku rozvíjí ve své knize základní otázky metafyziky v díle sv. Tomáše Akvinského. Autorova dlouhodobá spolupráce s tomistickými mysliteli umocnila jeho potřebu rozvinout a domyslet téma osoby, které sv. Tomáš ve svém díle nerozpracoval. Druhá polovina 20. století přináší v otázce osoby a bytí nové a zásadní poznatky. Existencialisté, personalisté či fenomenologové promýšlejí především otázku vztahů osobnosti a okolního světa, avšak Clarke upozorňuje na jejich odmítavý postoj k chápání osoby jako substance; klasické pojetí tradice antické a středověké. Ve své knize se tak neotřelým způsobem pokouší propojit metafyzickou tradici osoby, která však nijak nepromýšlela vztahový charakter s přístupem fenomenologie, jež sice významně rozvinula vzájemné vztahy, avšak ztratila zásadní metafyzický základ osobnosti. Kniha je rozdělena do dvou vzájemně se komplementujících částí. Nejprve Clarke analyzuje samotné bytí ve vztahu bytí v sobě a bytí k jinému, aby následně v druhém oddílu knihy propojil dynamismus bytí s osobou. Na první pohled složitě znějící definice se však po přečtení knihy vyjeví s až zázračně jednoduchou a přirozenou platností pro náš každodenní život, který se uskutečňuje mezi sebevlastnictvím a otevřenosti k jiným. Clarkův text tak v této optice jen jasněji vyslovuje naše vnitřní dumání o sobě samém a světě kolem nás.
Zuzana Malá
Filosofický časopis 4/2007
Příspěvek francouzské filosofky A. Renautové, zabývající se fenoménem těla a tělesnosti, a to z pohledu vzájemného doteku fenomenologie a psychoanalýzy, patří v tomto čísle k nejlepším. Renautová si všímá zejména redefinice fenomenologie M. Merleau-Pontyho, který se vrací s pomocí Freuda k fenoménům tělesnosti. Samo myšlení vzchází z doteku s naším tělesným pociťováním, viděním a slyšením. Přírodní řád existence a pudový smysl těla k nám promlouvá tajemně tvořivou silou. Znovu se začíná chápat původní nevědomí, které poskytuje vše viditelné, ač samo tkví v neviditelnosti. Můžeme mu však naslouchat svým rozvinutým třetím okem/uchem, které je s to z niternosti naší duše spájet naše nevědomí s nevědomím druhého. J. Fulka vhodně doprovází tyto úvahy svým článkem Imaginárno a pohled, kde se zabývá Lacanovou „zkušeností zrcadla“ na pozadí merleau-pontyovských úvah a myšlení současných francouzských fenomenologů (Barbaras, Richir). Pohled je opět zaměřen na určitou „vůni divokosti“, jak Lacan pojmenoval Merleau-Pontyho fenomenologické myšlení ohledně viditelného a neviditelného. K. Slowiková se zabývá Patočkovým projektem revize Husserlovy fenomenologie a usiluje (zatím nepříliš důsledně a podloženě) o návrat k Husserlovi. M. Bednář píše o Patočkově pojetí přirozeného světa politiky a života filosofa, jenž sleduje život v pravdě a dospívá k závěru, že politika a filosofie jsou neodlučitelné.
Jiří Olšovský
Stanislav Komárek
Mé polopouště (kompletní básnické dílo)
Lubor Kasal 2006, 112 s.
Stanislav Komárek psal básně asi dvacet let, pak s tím přestal, neboť „pramen vyschl“. V průběhu času je vydal ve třech útlých sbírkách, Kartografie (1986), Kaligrafie (1994) a Holografie (1998), a nyní je, spolu s těmi, co zatím nevyšly, shromáždil do jednoho svazku. Komárek potvrzuje svou pověst mistra předmluv, když v té ke své knize shrnuje problém poezie a její kritiky: „a proto je literární kritika magií nejčernější a o poezii není diskusí, a když, tak jedině sekeromlatem či jeho novodobějšími analogy“. Samotné básně se vyznačují slovní virtuozitou a bohatou obrazností, čerpanou především z cest – po Zemi, knihách i lidech. Před čtenářem vyvstává pocit, vzpomínka, představa. Kdo ví, může-li za to (až pozdní) ovlivnění Čínou nebo tradiční autorův nadhled nad ději a věcmi tohoto i jiných světů. Jako by básně tvořily protiklad k některým autorovým cestopisným esejům, kdy si dovolí nejen vyprávět či popisovat, ale své myšlenky nechává volně plynout. Klid a rozumnost, které z básní čiší, jsou tak osvěžujícím zjevem v převažující soudobé produkci. Vrcholným číslem je závěrečný oddíl slovních hříček „z folkloristicko-sběratelské činnosti“, kde tvůrce dává zcela volný průchod svým slovním a jazykovým vášním. Pokud pramen skutečně „vyschl“, můžeme říci, že Stanislav Komárek BYL básníkem nenápadným, ale talentovaným, sympatickým a působivým.
Vojtěch Varyš
Anne Enright
The Gathering
Jonathan Cape 2007, 272 s.
Poslední román autorky, pověstné nesmiřitelností, s jakou prezentuje současné Irsko, získal překvapivě Bookerovu cenu. Kniha pojednává o čtyřicátnici Veronice, jež se musí vypořádat se smrtí svého bratra Liama, alkoholika, který spáchal sebevraždu. Po této tragédii se Veronika začíná myšlenkami vracet do svého dětství. Pro ni a jejích dvanáct sourozenců je však dětství noční můrou; nejen kvůli skromným podmínkám, v nichž vyrůstali, ale především kvůli chladu, s jakým k nim přistupovala matka. Následkem je alkoholismus, nespokojenost v soukromém i pracovním životě, ztráta víry v Boha a závist. Mnohem horší je však to, co zůstalo po celé roky nevyřčeno. Veroničina matná vzpomínka na scénu, kdy rodinný přítel sexuálně zneužívá Liama. Veronika si sama není jista, zda šlo o skutečnost nebo zdání, ale právě tato potlačovaná vzpomínka stojí pravděpodobně i za jejími vlastními problémy. Není schopna plnohodnotného rodinného života a obviňuje okolí z nedostatku pochopení. A tak začne pátrat po minulosti babičky Ady, v jejímž domě se vše odehrálo, po příčinách, proč její rodiče unikali od reality plozením dalších a dalších dětí. Pátrání však přináší jen bolestivá poznání, až se Veronika musí pozastavit nad tím, k čemu vlastně je dobré znát pravdu, která už nikomu nepomůže. Ona sama však poprvé v životě dokázala pojmenovat bolest, která ji zevnitř sžírala.
Markéta Musilová