Rozpouštění ikony

Vize Reinholda Friedla je koncipována jako posmrtná pocta velkému skladateli (zemřel v roce 2001 ve věku 79 let). Na první poslech je dedikace překvapující, zejména pro znalce Xenakisovy hudby. Zvukový monolit, jenž se před posluchačem téměř celou hodinu odvíjí, je percepčně dosti vzdálen všemu, co by alespoň náznakem připomínalo exaktně koncipovanou strukturalizaci tónů či elektronických zvuků, jakou důmyslný architekt hudebních prostor ve své hudbě uplatňoval.

Rekontextualizace bez zábran

Z poslechu nic takového neidentifikujete. Sofistikovaný son bruit v podání Friedlova souboru Zeitkratzer (klavír, housle, violoncello, kontrabas, klarinet, trumpeta, tuba, perkuse a elektronika) je příliš živelně a hutně procesován, než aby mohl mít něco společného se světem virtuální matematické kombinatoriky. Místo snahy ztělesnit pohyb myšlení prostřednictvím tónů, jež byla kdysi jedním ze záměrů Xenakisovy kompoziční techniky, zpřítomňuje ho prostřednictvím amplifikovaných zvuků. Zkrátka, odpovídá zvukovému ideálu doby, jež vyměnila abstraktní jazyk (a)tonálních reprezentací za trsy živých zvuků „neušlechtilého“ původu. Amplifikace se v tomto případě nevztahuje jenom na hlasitost, ale na komplexní procesuální gesto. Friedl za pomoci svých spoluhráčů amplifikuje Xenakise podobným způsobem, jako kdysi John Cage amplifikoval význam Joyce či Duchampa anebo Roland Barthes význam Sollerse. Jinými slovy, aktuálně překládá jeho poselství době a prostředí, která již Xenakise vnímá a interpretuje v dekonstruují­cích kontextech.

V tomto případě se interpretace snaží rozpustit nedotknutelnost ikony „Xenakis“ ve smysluplném dialogu, jemuž jsou naprosto cizí generační, kulturní i technologické diference. Na projektu není fascinující jenom to, že kulturní fenomén, kterého se troufale zmocnil, rekontextualizuje bez veškerých historických a poetických zábran. Upoutá především fakt, že ho traktuje s přesvědčivou erudicí (konceptuální i řemeslní), jež z poslechu alba vyzařuje a překrývá značně odlišný background interpretátorů. Více než způsob syntaktické a kombinatorické práce se zvuky spojuje Friedlův Zeitkratzer s Xenakisem spíš jeho pojem masy, tj. dynamické zvukové struktury, nereprezentovatelné tradičními prostředky tónové hudby.

Dekonstruovaná Persepolis

Jestliže Friedlova koncepce vzdaluje projekt strategickému Xenakisovu stylu, jeho vizualizace na připojeném DVD jej naopak přibližuje ke kinematografické malbě, o jaké Xenakis přemítal koncem padesátých let ve svých Poznámkách o elektronickém gestu. Komplexní elektronické gesto je dnes již samozřejmou skutečností, vizualizace Friedlova projektu tudíž není levným odkazem na proslulé Xenakisovy intermediální aktivity, nýbrž přirozeným životním postojem i tvořivým krédem intermediálního bytí nového tisíciletí. Kvalitu onoho bytí dokonale ztělesňuje videoartista Lillevan, který již v minulosti vizualizoval pozoruhodné projekty z katalogů progresivních labelů. Interakce mezi zvukem a pohyblivým obrazem je také stěžejní poetickou maximou kreativního týmu Rechenzentrum, jehož je členem. Lillevan proměnil Friedlovou verzi Xenakise v horké multimé­dium, bořící návyky separovaného vnímání v audiovizuálních záblescích legendárního města Persepolis (jeho seduktivním náhražkám kdysi neodolal ani nekompromisní skladatel, když přijal diskutabilní objednávku na megalomanské oslavné multimédium od iránského šáha). Nicméně, Lillevan utkal z technických obrazů perské metropole, dekonstruovaných k nepoznání, živou tkáň, vibrující v rytmech a rastrech pestré audiovizuální palety, která ovšem za svou pestrost vděčí především bezprostředním dotekům hudebníků s procesem. Ke zdůraznění procesuální živosti má zřejmě sloužit slovíčko (a)live s vykřičníkem v názvu projektu.

Autor je estetik umění.