Michael Moore v dokumentárním filmu nazvaném Sicko popisuje brutalitu amerického zdravotnického modelu. Kritický film je ovšem nebezpečný i pro vlády regionu jihovýchodní Asie. Malajsie, Indonésie, Singapur, Filipíny a další země oblasti totiž v minulosti přejaly americký zdravotní model.
Média v jihovýchodní Asii se jako čert kříži vyhýbají článkům o lepším zdravotním systému například v Kanadě, některých zemích západní Evropy, Austrálie či dokonce v několika zemích Latinské Ameriky. Cecílie, obchodní manažerka singapurského hotelového konglomerátu, tvrdí: „V Singapuru nemáme zájem o státní zdravotní pojištění, jako mají například ve Francii. Nemáme zájem o nic ,státního‘. Konkurence vyřeší veškeré problémy.“ V jejích názorech se tak dobře odrážejí léta propagandy.
O dva dny později se na mě však obrací přepracovaný singapurský taxikář: „Chci se vás zeptat jako cizince: Kdybyste stál před rozhodnutím, zda prodat byt, v němž žije vaše manželka a dvě děti, nebo nechat vlastního otce zemřít na rakovinu, co byste zvolil? Mluvím o situaci, v níž jsem se právě ocitl…“
Shamala S. Palaniappanová, vědecká pracovnice a odbornice na zdravotní systém, popisuje poslední vývoj v Malajsii. „V současné době se zavádí takzvaný Národní systém fiancování zdravotní péče. Ten bude mít za následek, že v soukromých nemocnicích budou nejlepší lékaři v zemi, zatímco velká většina našich občanů se bude muset spokojit s průměrnou či neadekvátní zdravotní péčí. Vláda se snaží zabránit odchodu lékařů ze státních zdravotních institucí a buduje takzvaná privátní křídla nemocnic. Znamená to, že bohatí a chudí sice budou ošetřováni pod jednou střechou, dostane se jim však zcela jiných služeb. Zdravotní pojištění se dá nyní navíc uzavřít jen na jednu životu nebezpečnou nemoc, například rakovinu. Pokud však pacienta postihne jiný neduh, musí platit z vlastní kapsy či prosit o pomoc svoji rodinu.“ Náklady na léčbu ještě zvyšuje vliv farmaceutických firem. „Doktoři v Malajsii jsou na těchto firmách doslova závislí,“ stěžuje si Shamala S. Palaniappanová. „Výsledkem je, že lékaři vypisují miliony receptů ročně na léky, jež pacienti buď nepotřebují, anebo které jim dokonce mohou ublížit. Prostě jako v Americe.“
Singapur a Malajsie jsou dvě nejbohatší země oblasti (s výjimkou malého sultanátu Brunej, který žije z prodeje ropy). Situace v chudých zemích, které jsou extrémně orientované na volný trh, jako Indonésie či Filipíny, je ještě horší.
V čekárně místní nemocnice městečka Lamitan na ostrově Basilan na jihu Filipín, kde vláda bojuje s muslimskými separatistickými guerillami, vysedávají ve dne v noci desítky chudých rolníků. Přepracovaní lékaři jim však jen zřídka mohou pomoci. Doktor Manar Saliddin již dávno ztratil naději, že se situace v blízké budoucnosti zlepší: „Vláda na zdravotnictví nemá absolutně žádný zájem. Ve státních nemocnicích jsou platy lékařů mizivé. Pacienti a jejich rodiny přitom musí platit za všechno: za jídlo i za lékařské zákroky. Léky si s sebou musí přinést, protože tu žádné nemáme. Pokud někdo přijde například se zánětem slepého střeva a předem nezaplatí, nemůžeme mu pomoci. Podívejte se například do naší zubní ordinace: používáme tu kleště z dob druhé světové války. Vrtačky vůbec nemáme. Zuby neplombujeme a neléčíme – jen trháme. A nemůžeme nabídnout ani lokální narkózu. Několik našich dentistů má ve městě soukromou praxi a ze svých vlastních platů pak nakupují léky pro nemocnici. Ve velkých městech samozřejmě existují luxusní nemocnice pro bohaté. Na pokojích mají klimatizaci, kabelové televize a dokonce internet. Nejbohatší a vyšší střední vrstva si totiž může dovolit soukromé pojištění, které ovšem přesahuje průměrný roční plat na Filipínách.“
V sousední Indonésii, čtvrté nejlidnatější zemi na světě, spí ve státních nemocnicích rodiny pacientů na zemi a na přistýlkách, aby byli k ruce nemocným. Zdravotní sestry totiž odmítají poskytovat své služby. Léků není nikdy dostatek a jídlo si musí pacienti kupovat. Nejchudší mají sice státní pojištění, ale to jim zajišťuje jen minimální péči. Pojištění státních úředníků je o něco lepší, má na ně však nárok jen malé procento obyvatel. Podobně jako ve Spojených státech i v Indonésii je soukromé pojištění drahé a většinou nekryje náklady související s „již existujícím zdravotním stavem“. Pokud pacient trpí chronickou nebo vážnou nemocí, pojistit se nemůže anebo musí platit závratné částky.
Soukromé pojištění v Indonésii stojí kolem 800 dolarů ročně, přesně tolik, kolik činí HDP na osobu na rok. I toto pojištění však kryje pouze náklady do výše 110 dolarů na den. Lékařské zákroky v Indonésii ale stojí několik tisíc dolarů. Výsledkem je, že drtivá většina občanů země nemá žádný přístup ke zdravotní péči.
Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana, americký spisovatel, novinář a režisér.