Mikołaj Łoziński

Můžete mi ukázat nehty?

Prosím.

Máte je kraťoučké…

Mám obdobný problém jako moje postava Daniel z románu Reisefieber, mám citlivá bříška na prstech u rukou a po ostříhání nehtů bývám velmi podrážděný. Stříhám si je pokaždé do kůže a jenom večer, abych mohl jít hned spát. Ráno už je všechno O. K. Loni za mnou přišla jakási dívka a děkovala mi za knížku, protože do té doby byla přesvědčená o tom, že na celém světě má takové problémy s nehty pouze ona.

To ale není jediný autobiografický motiv v knize, nemýlím-li se…

Ano, nápad na knihu jsem si odnesl z reálného příběhu. Po maturitě ve Varšavě jsem odjel za svou snoubenkou do Paříže. Poprvé jsme bydleli spolu. Najít tam byt vůbec není lehké, jsou drahé, potřebujete kauci atd. My jsme však měli štěstí, narazili jsme na zvláštní majitelku, Švédku, která žila ve Francii již mnoho let. Nejvíce jí záleželo na tom, abychom nezapomněli zalévat květiny.

Bylo mi devatenáct a byl jsem trochu ztracený – nový jazyk, neznámé prostředí… A mám pocit, že ona to vycítila. Často volala, chodila na návštěvy, hodně jsme si spolu povídali a smáli se u toho. Jediným smutným leitmotivem našich rozhovorů byl její syn. Vyprávěla mi, jak ho vychovávala sama, že ho miluje jako nikoho jiného na světě, ale už šest let nezná dokonce ani jeho telefonní číslo. Věděla pouze, že odjel do Ameriky. Jednou jsem se osmělil zeptat, proč spolu přerušili kontakt, na což mi odpověděla, že byl bezcitný a měl tisíce výčitek. Za rok paní umřela a za týden u nás zazvonil telefon. Její syn mi oznámil, že máme dva týdny, abychom si našli jiný byt. Trochu jsme se báli, jak bude vypadat naživo, ale vyklubal se z něj milý, inteligentní, citlivý muž, podobný své matce. Nemohl jsem to pochopit: dva lidé, kteří se měli tak rádi, nebyli schopní nalézt k sobě cestu. Pokusil jsem se o tom napsat.

Vy jste tedy jedna postava, onen student s nikdy nevyřčeným jménem?

Nejspíš ano. Po smrti majitelky jsem o ní a jejím synovi chtěl napsat, vzal jsem si papír formátu A5 a pokusil se shrnout vše, co o nich vím. Vyšlo z toho pár vět, které nezabraly ani šestinu strany. Pochopil jsem, že mám pouze rámec příběhu, který musím zaplnit sám sebou. Reisefieber jsem psal tři roky, velmi pomalu, větu po větě a konec slovo od slova. Myslel jsem si, že text by mohl zaujmout mé přátele. Nenapadlo mě, že z toho bude kniha, kterou někdo vydá.

Vztah matky a syna najdeme v mytologii, v Shakespearových hrách či v Portnoyově komplexu Philipa Rotha. Neměl jste strach, že na to téma už není možné nic nového napsat?

Nepřemýšlel jsem o tom ani vteřinu. Chtěl jsem příběh, který na mě zapůsobil, popsat co nejlépe. Pamatuju si však, že v jedné z prvních recenzí byly jakési konotace na Oidipa, což mě trochu překvapilo. Šel jsem za svým kamarádem, který mě během psaní velmi podporoval. Ukázal jsem mu noviny a on řekl: „Tys o tom nevěděl? Mně to bylo jasné od úplného začátku.“

Daniel se stydí za krásu a tělesnost své matky. Kde se vzala ta přecitlivělost?

Nejspíš se nemůže smířit s tím, že jeho matka je také žena, která může být v posteli s jiným mužem a dělat tam ty „divné pohyby“. To je jeho obsese z dětství. Trpí, když si muži jeho matku prohlížejí, když se opaluje na pláži nahoře bez. Říká jí, že je chladno, že by se měla obléknout. Matka nijak nereaguje a Daniel udělá cosi, co poznamená celé jejich budoucí soužití. Děti si přece jen těžko představují sexuální život svých rodičů, přestože jsou jeho nejviditelnějším důkazem. Ale já osobně s tím mám také problém.

V knize se vyskytuje postava nevidomé psychoterapeutky, odkud ta pochází?

Ještě během studia jsem pracoval u žákyně proslulého Jacquesa Lacana. Přes inzerát jsem si našel místo asistenta u nevidomé ženy. Nejdřív jsem měl pocit, že to je celé nesmysl: přijde k ní vysoký kluk s polským akcentem, kterého se jen poleká. Potřeboval jsem však tehdy peníze, tak jsem k ní šel. Byl jsem jako její oči, psal jsem za ni dopisy, četl jí nahlas knihy a noviny, hodně jsme si povídali. Je to asi nejmoudřejší osoba, kterou jsem za svůj život potkal. Dokázala toho tolik říci, aniž by mluvila hodně a přímo. První den se mě zeptala na mou rodinu. Vyprávěl jsem jí o ní. Druhý den ta samá otázka. Třetí den opět. Myslel jsem, že má problémy s pamětí, a ze slušnosti jsem jí všechno vyprávěl ještě jednou. Až později jsem pochopil, že to byl záměr, že chtěla, abych se více zamyslel nad svou komplikovanou rodinnou situací… Největší přání spojené s knihou, pokud tedy vyjde ve francouzštině, je to, abych sedl do letadla a letěl za ní. Opět si, jako tehdy, sedáme na červený gauč a já jí předčítám Reisefieber. Ona neví, že v knize je postava, která má mnoho společného s její osobností. Styděl jsem se jí to říci.

Nedávno jste dostal Cenu Kościelských…

Když jsem se to dozvěděl, musel jsem si ji vyhledat v Googlu. Slyšel jsem o ní, ale nevěděl jsem, že je tak prestižní. Přečetl jsem si tam velká jména a trochu jsem se vylekal. Nemohl jsem potom spát, ve čtyři ráno jsem vzbudil přítelkyni, řekl jsem jí, že mám trochu strach, jestli by mě nemohla obejmout.

Krátce po vydání vašeho debutu jste se bránil výrazu spisovatel, změnilo se něco od té doby?

Nezměnilo. Pro mě je Reisefieber něco jako dítě. Mám radost, že si dokáže poradit beze mne, že za ním nemusím neustále chodit a reprodukovat, co chce říci. Ale jak si budu vědět rady dál, to nevím.

V debatě mladých spisovatelů jste prohlásil, že se straníte generačního hlasu. Proč? Chcete stát mimo něj?

Ne, ale chci být zkrátka sám sebou. Mohu mluvit pouze za sebe, což je samo o sobě často velmi složité.

Píšete v současné době něco?

Napsal jsem pohádky pro Idu, devítiletou dceru mého bratra. Měla narozeniny a já neměl téměř žádné peníze, takže jsem jí koupil pouze počítačovou hru. Bylo mi to tak hloupé, že jsem jí napsal pohádku o želvákovi. A pak čtyři další. Všechny vyjdou příští rok. Jinak zkouším psát něco nového, ale ještě je příliš brzo, abych o tom mohl mluvit.

Jde vám psaní lehce od ruky?

Rozhodně ne. Píšu pomalu, jsem nejistý, s každou novou větou se objeví tisíce pochybností. Ale možná právě proto mi to připadá zajímavé. A cítím, že se bez psaní neobejdu. Přestože se s každou přibývající stránkou bojím, zda bude publikovaná, že vlastně nic neumím a nic nevím o lidech.

Vraťme se ještě ke knize. Jedním z důležitých motivů Reisefieber je smrt. Máte s ní spojeny nějaké vzpomínky?

Bylo mi pět a dostal jsem malého kanárka. Připravil jsem mu klec. Do jedné misky jsem mu nasypal zrní, do druhé nalil vodu, a on poletoval a pěkně u toho zpíval. Po nějaké době jsem si všiml, že zrní ubývá a hladina vody je stále stejná. Chtěl jsem se zeptat maminky, co to má znamenat, ale ta právě s někým telefonovala. A já jsem si myslel, že kanárek je ještě malý, že umí jíst, ale pít ještě ne, takže jsem mu to chtěl ukázat. Vzal jsem ho do ruky a na vteřinu mu ponořil zobáček do vody. Kanárek mi zůstal v ruce. Hrozně jsem kvůli tomu, co jsem provedl, brečel, a chtěl jsem mu aspoň udělat pěkný pohřeb. Maminka zatím dotelefonovala a já vykopal na dvorku jámu, kanárka položil do krabice po šampaňském, zakopal jsem ho a vrátil se domů. Druhý den večer u dveří zazvonila bláznivá ženská ze dvora, která vypadala jako indiánka, v rukou držela krabici s mrtvým kanárkem, beze slova ho položila na rohožku a odešla. Cítil jsem se tehdy jako zabiják malých zvířátek.

Poslední otázka. Co vám pobyt v Paříži přinesl?

Strávil jsem tam pětinu života, dělo se toho hodně. Nedokážu to popsat konkrétně, ale jistě to bylo důležité. Kdybych tam neodjel, nebydlel bych s dvanácti lidmi v jednom bytě, nepracoval bych s dvoumetrovým Tunisanem Momo, který mě přesvědčil, abych se nevykašlal na školu, nepotkal bych nevidomou psychoterapeutku a nesrazila by mě motorka. Nenapsal bych Reisefieber.

Rozhovor vznikl s autorovým svolením z několika polských interview. Přeložila Bára Gregorová.