Petra Soukupová
K moři
Host 2007, 204 s.
Prvotina Petry Soukupové (1982) vychází poté, co autorčin scénář na motivy této knihy zvítězil v soutěži Filmové nadace RWE & Barrandov. Silný intimní, neokázalý film K moři jistě vzniknout může, stejnojmenná novela však ve mně nadšení nebudí. Jejím hlavním kladem je téma – rodina jako těžko ohraničitelná změť vztahů (rozvody, otčímové a macechy, přátelé, babičky, vzájemné výpomoci s dětmi a zvířaty; rozbité a slepované „buňky“) je normou už dávno (na vesnici minulého století o ní psala např. Květa Legátová) a P. Soukupová ji popisuje s lakonickou samozřejmostí. Tím je ale originalita textu vyčerpána. Výprava otce se čtyřmi dcerami (dvěma z prvního, dvěma z druhého manželství) na týden na pláž se odehrává až v druhé polovině knihy, tu první tvoří jazykově fádní jednolitá masa drobných scén z prehistorie výletu. Vypravěčka střídavě parafrázuje úryvky z vnitřních monologů postav a prostřihává je přesvědčivě banálními rozhovory; postavy jsou však ochablé a energie autorčina tvůrčího výkonu je nepředčí. Povědomé rodinné album s citlivým, vědoucím a bohužel systematickým komentátorem čtenáře po chvíli vysaje jako přetažená zdvořilostní návštěva. Jediné, co pomůže, je při čtení zkoušet režírovat onen zamýšlený film. A zapomenout na škodlivé přirovnání této prózy k novele Virginie Woolfové K majáku, jehož se z neznámých důvodů na předsádce dopouští Pavel Janoušek.
Libuše Bělunková
Harry Clifton
Na hřbetě Itálie
Přeložila Miroslava Kopicová
BB art 2007, 208 s.
„Pokud celá vesnice něco zosobňovala, pak to bylo zklamání a akutní pocit lidské omezenosti,“ píše irský básník o svých prvních pocitech ze zapadlé vesničky v horách Abruzza, kde se rozhodl strávit zimu. Záměrem bylo dopřát si ideál čiré prázdnoty a vnímavosti – nutností se však ukázalo zvláště nastavit se na vnitřní rytmus fádního, provincionálního života, ve kterém se navenek mnoho neděje, jenž je uzavřený a rigidní, ale v němž přece jen pod povrchem probíhají děje a události. Cizinec pomalu objevuje skryté obsahy, spojení a významy, vnitřní vitalitu světa, jejž ovládá kult rodiny, neexistence soukromí, stolování (jídlo ve společenství je zásadnější akt než přijímání v kostele) a posvátnosti interiéru, monotónnost a všudypřítomná obrazovka televize. Clifton koriguje i legendu o horoucí jižanské religiozitě – tady převažuje od farářů chladný odstup, při půlnoční mši nikdo knězi neumí či nechce odpovědět na otázku „kdo byl Kristus“. Bytí je tu záležitostí těla, vztahů, společenských styků a konexí, do jejichž vodítek a rituálů není snadné proniknout. Krátký pobyt v odtažité realitě USA irského autora opět přivádí k hodnotám italského venkova, opravdovosti a lidské blízkosti. Střídmým a věcně uměřeným stylem postupuje k vyslovení zkušenosti obtížného a pomalého poznávání a pronikání do cizího prostředí v nepříznivých podmínkách.
Jiří Zizler
Arnaldur Indridason
Jezero – islandská detektivka
Přeložila Anna Štorkánová
MOBA 2007, 327 s.
Když krimi, tak severská, a když severská, tak ze vzdáleného Islandu – o tom není pochyb. Na jezeře Kleifarvatn vprostřed vulkanických hor byla nalezena při poklesu vodní hladiny lidská kostra připoutaná k sovětské vysílačce. Kdo byl neznámý nešťastník (či šťastlivec?)? Původně se má za to, že turista či milovník vodních sportů – nakonec však vyjde najevo, že se jedná o pozůstatky komunistického špiona z Lipska. Již dříve bylo v jezeře nalezeno větší množství sovětských odposlouchávacích přístrojů k monitorování americké vojenské základny v Keflavíku, Rusové však nemlčí a obratem vše uvedou na možnou míru. Autor čtenáře v retrospektivách unáší do 60. let minulého století, kdy v Německé demokratické republice vládl všemocný Walter Ulbricht, do časů karibské krize a pokusů o tzv. socialismus s lidskou tváří ve východním bloku, mládežnických festivalů a brigád zahraniční pomoci, ale i prvních opozičníků; zmíněný špion Lothar Weiser, agent východoněmecké Stasi, se pokouší zevnitř rozbít skupinu vysokoškoláků – bezúspěšně. Zamiluje se však do maďarské studentky, a ona začne rozkládat pro změnu jeho. Po jejím zatčení na sebe odveta nedá čekat – stane se však až tam, daleko na Islandu, kde z moře ční sopečné kužele pokryté stříbřitými ledovci. Zvláštní ale zůstává, že vrah…
Vít Kremlička
Miroslav Nožina
Dějiny Kambodže
Nakladatelství Lidové noviny 2007, 380 s.
Když v roce 1976 Rudí Khmerové přikročili k jednomu z nejdestruktivnějších komunistických experimentů, dostala se Kambodža po velmi dlouhém období „dějinného spánku“ opět do centra pozornosti světa. Proslulá věznice S-21 v Tuol Slengu se stala synonymem hromadného vyvražďovaní, které je téměř vždy neodmyslitelně spojeno se všemi marxistickými režimy. Vědecký pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze Miroslav Nožina nás však provází i šťastnějšími obdobími Kambodže, z nichž zejména období angkorské říše (802–1336) patří k těm plodným. Období, které sice nepřineslo potřebnou politickou koncentraci v potřebné míře, ale bylo plodné kulturně, odkázalo světovému kulturnímu dědictví pozoruhodné chrámové komplexy Phimai (a řadu dalších) a hlavně Angkor Vat. V této souvislosti je třeba litovat, že v kapitole o česko-kambodžských vztazích je zmíněn asi nejslavnější žák sochaře Zdeňka Palcra – Michal Blažek pouze v popisce k fotografii. Blažek zřídil v Angkoru restaurátorskou dílnu, což je jedna z nejpozoruhodnějších českých kulturních misí ve světě po roce 1989. V knize je odbyta jednou větou a umělec v ní není zmíněn vůbec. Kniha je však psána s velkou znalostí dějin a reálií, takže je spolehlivým průvodcem po zemi, která sice nepatří k oblíbeným turistickým destinacím jako sousední Thajsko, ale je příkladem malé, leč kulturně nesmírně silné země.
Michal Janata
Věra Nosková
Obsazeno
Mozart Publishing 2007, 224 s.
Román Bereme, co je na sebe upoutal pozornost coby autentické zpracování doby normalizace. Volně navazující Obsazeno otevírá před čtenářem stejně drtící obraz šedé a zabahněné reality Československa sedmdesátých let. Hlavní hrdinka Pavla opouští teplo rodiny v maloměstě a vydává se do Prahy najít bydlení a práci. Především ale touží proniknout do kulturních kruhů, ve kterých by mohla představit své verše. Ocitá se tak nejednou v bizarních skupinkách pseudoumělců, věčně hladová a bez střechy nad hlavou hledající místo, kde by se „cítila šťastná bez zjevné příčiny“. Zdá se však, že takové místo je pro ni nedostupně obsazeno, což je motiv několikrát variovaný. Poprvé se s ním setkáváme ve scéně, jež popisuje společné bydlení se čtveřicí žen, od kterých chytne pohlavní nemoc: „V hlavě mi hučelo: Obsazena! Napadena a okupována upírským hmyzem!“ Obsazeno je pro ni také jakékoliv slušné místo pracovní a partnerské; možný adept na lásku jí zapomněl sdělit, že má před svatbou. Hlavní hrdinka však úmornou pouť nevzdává, i když své touhy na pozadí komunistického režimu bude zjevně naplňovat obtížně. „Pro mě má cenu svoboda. Láska. Poezie. Radost. Pestrej život. A hlavně pocit domova a bezpečí.“ Román Věry Noskové představuje dobře známou realitu z naší nedávné současnosti. I když v tomto směru nic nového nepřináší, není na škodu uvědomění si naší neobsazené přítomnosti.
Zuzana Malá
Marie Rút Křížková
Svědectví, které nemohlo být vysloveno
Torst 2007, 106 s.
Před třiceti lety si na naléhání Jana Vladislava začala čerstvá signatářka Charty 77 psát poznámky o postupu tajné policie proti ní a dalším disidentům z jejího okolí. Příprava politického procesu, metody psychického nátlaku, ale i pocity a bezprostřední reakce té, která byla jejich terčem, jsou ve formě deníku popsány stručně, ale s působivou silou a zároveň často humorným nadhledem. Vypovídají nejen o tehdejší atmosféře, ale i o pohotovosti a osobní statečnosti v mezních situacích. Po dvou letech literární historička a pozdější lesní dělnice a třídička pošty deník ukončila, rozmnožila v 11 kopiích a rozdala přátelům. Kopie se však zásluhou udavače dostala i do archivu ministerstva vnitra. Nynější nesamizdatové vydání je opatřeno několika vysvětlujícími poznámkami, doplněnými jmény, souborem fotografií a písemných dokumentů. Jsou mezi nimi nejen plány a hlášení Státní bezpečnosti, týkající se autorky, ale i její dopisy adresované papeži i českým církevním hodnostářům, které odhalují snahy o mravní očištění katolické církve od kolaborace s režimem, náboženské svobodě nepřátelským. Bohužel jen zcela okrajově je v připojených dokumentech zmíněna mimořádná role, kterou v osmdesátých letech Křížková sehrála jako mluvčí Charty 77 a jako spojka mezi disentem a kardinálem Tomáškem.
Filip Pospíšil
Mimoza
Editor Jan Dvořák
Pražská scéna 2007, 210 s.
V edičním cyklu nazvaném Pražská pětka vydává nakladatelství, jež se systematicky zabývá živou českou divadelní tvorbou, monografii této méně známé odnože legendárního uskupení. Po knize o Sklepu, Křeči a R. S. Vpřed si tak mohou milovníci alternativy počíst, „jak David Vávra a Tomáš Vorel objevovali pantomimu“. Kromě těchto dvou, dnes už všeobecně známých umělců se na tvorbě Mimozy, založené v polovině sedmdesátých let Vladimírem Gutem a Vladimírem Uhlíkem, podíleli i další mimové (Zdeněk Běhal, později třeba Michal Nesvadba), herci (Eva Holubová, Martin Dejdar) a muzikanti (např. Jiří Vytiska). S Pražskou pětkou se skupina spojila teprve v osmdesátých letech, a zřejmě právě autorský zásah Vorla a Vávry jí zajistil tak dlouhou – přinejmenším dějinnou – životnost. Existence Mimozy zůstane navždy zvěčněná v jedinečné filmové povíce Směr Karlštejn ze snímku, v němž tehdy nadějný režisér vzdal hold alternativě své doby. Smutný popěvek „Skřítku, milý skřítku“ zní dodnes v uších několika generací... Kniha vedle vzpomínkových statí, dobových reflexí, rozhovorů a shrnujících článků přináší cenné prameny: soupis filmů se vztahem ke skupině či přesné kalendárium. Publikaci doporučujeme všem sběratelům divadelních kuriozit, nostalgickým pamětníkům i teatrologům-historiografům, kteří ještě neotevřeli dveře svých pracoven.
Marta Ljubková
Jiří Haller
Dar jazyka – deset statí o češtině
Herrmann a synové 2007, 246 s.
Stati jazykovědce Jiřího Hallera (1896–1971) vybrali Jan Chromý a František Martínek. V úvodu objasňují důvod, jenž je k této činnosti vedl – byla to nejen snaha seznámit čtenáře s poměrně nedostupnými texty, ale především chtěli poskytnout širší veřejnosti možnost vytvořit si vlastní názor na tohoto bohemistu. Texty jsou rozděleny do tří skupin – jedna se zabývá teorií jazykové kultury, v druhé čtenář nalezne jazykové rozbory literárních děl a v poslední jsou zahrnuty autorovy výklady stylistické a gramatické. K nejzajímavějším textům patří jazykový rozbor Nezvalovy Kroniky z konce tisíciletí. Haller zaujímá nekompromisní stanovisko k básnické řeči už v úvodu své práce: „Nezval je vyznavač nové poezie, jež spatřuje svůj úkol nikoli ve slohově dokonalém vyjadřování krásných myšlenek, nýbrž v libovolném zobrazování dojmového a představového světa, a k tomu jí postačují jednotlivosti, drobné nápady a neobyčejné metafory.“ Následuje dlouhý seznam pravopisných a tvaroslovných chyb, jichž se Nezval ve svém románu dopustil. Haller autorovi vytýká používání slov a frází, z nichž dnes mnohé chápeme jako zcela nezávadné, např. „nepěkné slovo“ listovati, nebo „k zamilovaným slovům Nezvalovým náležející“ míjeti. V závěrečné části, věnované Nezvalovu slohu, odkazuje básníka k Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské…
Lenka Dombrovská Slívová
Ivo Pondělíček alias Dubroka ip
Outsiderova zpověď – vzpomínky a sebereflexe
Pragma 2007, 343 s.
Běh života eléva brněnské redakce Lidových novin Pondělíčka se koncem května 1949 náhle zlomil, když si pro něho přišla StB, která ho podezírala z účasti na útěku jeho kolegy do zahraničí. Po roce se sice dostal na svobodu, ale s cejchem, který ho odsuzoval k roli outsidera. Dokázal však využít možností, které nabízela – uplatnil se jako psycholog, sexuolog, pedagog i filmový teoretik a každé z těchto oblastí přispěl originálními knihami. Po Listopadu zůstal věrný své nezařaditelnosti – zanechal psaní a přešel k malování. S literaturou se rozloučil vzpomínkovým rozhovorem, který vedl a zpracoval jeho přítel Miloš Šindelář. Kniha je ve svém celku panoramatem českých dějin od konce války do současnosti, složeným ze střípků příhod, často neodolatelně groteskních a prokládaných ironicky laděnými úvahami. Procházíme v ní světem umění, politiky, psychiatrie, sportu a defiluje před námi řada svérázných osobností, které nám nepřibližuje ucelený portrét, ale výmluvný detail: Oldřich Mikulášek, Jaroslav Dresler, Ivan Blatný, Zbyněk Havlíček, Jan Grossman, Rudolf Vytlačil, Ladislav Smoček, Jiří Trnka, Klement Lukeš, Zdeněk Mlynář, Ivan Sviták, Dušan Hanák, Bohumil Hrabal, Milan Kundera… Najdeme také několik ukázek z Pondělíčkovy básnické tvorby a v příloze nekonvenční fotografie z jeho života.
Jan Novotný
Graham Priest
Logika – průvodce pro každého
Přeložil Petr Hromek
Dokořán 2007, 168 s.
Nakladatelství Dokořán se pustilo do popularizace vědy hned několika edičními řadami. A neomezuje se přitom jen na „vděčné“ obory: cílem dalšího svazku edice Průvodce pro každého je provést neznalého čtenáře základy logiky. Z útlé knížky formátu takřka kapesního – a přitom vybavené slovníčkem, dvěma rejstříky a bibliografií – se podle slov na obálce máme dovědět, „jak si moderní logika dokáže poradit s nejdůležitějšími problémy“. Nicméně Graham Priest, profesor univerzity v Melbourne, si více než v jasných tvrzeních a závěrech libuje v kontradikcích a v autoreferenčních paradoxech („Věta, kterou právě pronáším, je nepravdivá.“); proto spíše než řešení problémů čekejte jejich čtivé a srozumitelné představení. K udržení pozornosti nad místy přece jen suchým textem (u tolika definic či výkladů o operátorech a kvantifikátorech tomu sotva může být jinak) slouží kromě obrázků a kreseb jednak odlehčený styl, jednak ukázky aplikace logiky na témata, která by nám neměla být lhostejná: např. důkazy Boží existence. Vidíme, že s jejími různými důkazy (resp. s jejím vyvrácením) si logika skutečně dokáže poradit – ne však s otázkou Boží existence samotné. Autor to patrně ví a nesnaží se nás o něčem přesvědčovat; je hezké, když logik uzavře knihu slovy, že „někdy je tou nejracionálnější možností zachovat se iracionálně“.
Michal Špína