Někteří lidé se tak ponoří do své práce, že ji automaticky považují za důležitější, než ve skutečnosti je. Obzvlášť těžké případy této nemoci je možné zaznamenat u kritiků umění. V Reflexu to pěkně předvedli Tomáš Baldýnský a Zdeněk Holý. První z nich vyčetl filmovým kritikům intelektuální povýšenost při hodnocení českých filmů – nevšímají si nevhodných podmínek, za jakých vznikají: systém financování prý vyřazuje ty odvážnější. Holý pak Baldýnskému oponuje, že česká filmová kritika naopak není dost kritická. „Kdyby nepodlehla nepodloženému zbožštění českého filmu, nemusel být dnes rozdíl mezi českou a na festivalech oceňovanou rumunskou, popřípadě maďarskou kinematografií tak propastný,“ napsal. Jeden se nemůže ubránit dojmu, že oba pánové jsou mouchou z jedné Ezopovy bajky. Ta nadává mezkovi a chce řídit jeho kroky. Jenže mezek se řečí nebojí, jen práskání opratí. A protože peněz je evidentně tolik, že vedle ušmudlaného středního proudu vznikají i naprosto špatné umělecky ambiciózní snímky, není za opratěmi káry českého filmu nějaký zlý systém, ale především režiséři a scenáristé. Filmoví kritici mohou bzučet, ale na tvůrčí impotenci filmařů vliv nemají žádný.
Jiří T. Král
Obecně sdíleným přesvědčením je, že opravdových profesionálů je u nás dost málo. Když Česká televize na konci října oznámila, že se jejím novým tiskovým mluvčím stane osmatřicetiletý Ladislav Šticha, ujistila, že byl vybrán s ohledem na to, aby „zůstal zachován vysoký standard servisu poskytovaného tiskovým útvarem“. Zárukou toho by měl být Štichův velestručný životopis. Podle něj si ve veřejnoprávní televizi odpracoval již v minulosti sedm let v redakci zpravodajství, tři roky byl reportérem TV Nova. Poté odešel do dalšího zpravodajství. Vojenského. Za doby jeho působení ve funkci tiskového mluvčího vojenská tajná služba poprvé vydala své výroční zprávy (ta za minulý rok byla zveřejněna dva dny před jeho odchodem). Pozvolna začaly být zveřejňovány některé informace o bývalých spolupracovnících komunistické Vojenské kontrarozvědky. Mluvčí vystupoval často na obrazovce. A také došlo k reorganizaci služby. Mlčení ale zůstávalo důležité. I když začalo být zdvořilejší. „Moc se omlouvám, ale počty příslušníků vojenského zpravodajství nejsou veřejnou informací,“ odpověděl mi loni nový mluvčí ČT ještě ve svém starém působišti. Mluvčí je mluvčí, myslí si asi vedení televize. Službu státněbezpečnostnímu a veřejnoprávnímu zpravodajství by ale měli pozorně rozlišovat.
Filip Pospíšil
Nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká náhle přišla na to, co už celý národ dávno věděl. Pochopila, že po zcela nestandardním kroku, kterým prakticky ukončenou trestní kauzu Jiřího Čunka odňala tomu, komu podle zákona patřila, a delegovala ji „chápavějšímu státnímu zástupci“, nemůže tímto způsobem dále pokračovat a legitimizovat rozhodnutí Arifa Salichova, který ze spisu dokázal nemožné – zjistit, že stíhaný skutek se vůbec nestal. Na veřejnost totiž pronikly důkazy, které byly Vesecké po celou dobu dobře známy. Svědčily nepochybně jako indicie i nepřímý důkaz o Čunkových podivných majetkových poměrech a o hluboké disproporci mezi jeho oficiálními a zdaněnými příjmy. Pokud Vesecká nechtěla upadnout zcela do podezření o své profesionální (ne)zdatnosti a etické (ne)strannosti, musela jihlavské usnesení o zastavení trestního stíhání zrušit. Měla by však věc vrátit podle principu práva na zákonného soudce do Vsetína nebo do Přerova, protože představa Salichovovy nestrannosti již vzala za své.
Lukáš Rychetský
Německý revanšismus byl stálicí komunistické propagandy po celou polovinu minulého století. Když vznikla NDR, země demokratických Němců, našich soudruhů, mluvilo se výhradně o západoněmeckých revanšistech. Varování před plány poraženého nepřítele, usilujícího o změnu evropských hranic alespoň před rok 1939, nechybělo v žádném projevu státníka ani okresního funkcionáře. Za ochránce před tímto nebezpečím byl vydáván a sám se vydával Sovětský svaz, a to i v době, kdy na strašáka revanšismu už sotva kdo věřil. Podle pokrytecké až cynické preambule Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, která byla Praze vnucena dva měsíce po srpnovém vpádu, měla tato vojska zajišťovat bezpečnost socialistických zemí před „sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil“. Revanšistické snahy, patrné například mezi někdejšími občany ČSR německé národnosti, samozřejmě existovaly, ale naopak slábly a vláda Spolkové republiky Německo je opakovaně odmítá. Pokud zaznívají dosud, jsou z naší strany přehlíženy jako nevýznamný projev politického folkloru, který nestojí za pozornost, tím méně za úsilí diplomatů. O to překvapivější bylo, že při oslavě 89. výročí vzniku republiky hovořil prezident o „nastolování otázek poválečného uspořádání střední Evropy v nikoli nevýznamných politických kruzích u našeho západního souseda“. Proč? Zaujmout mohl snad už jen stoupence nacionalismu, kdysi trefně označeného za poslední stadium komunismu.
Jiří Vančura