Listopadové vydání měsíčníku Le Monde diplomatique přineslo mimo jiné dvoustránkovou analýzu role Světové obchodní organizace (WTO). Autorka Monique Chemillier--Gendreauová se v něm z pozice profesorky mezinárodního práva na univerzitě Paris-VII pokouší odpovědět na otázku, zda je WTO nástrojem kontroly globalizace.
Již v samém úvodu se vyhraňuje vůči teorii volné směny. Pravidlo volného trhu, založené na rovnosti a reciprocitě, podle autorky vyhovuje v prvé řadě těm, kteří jsou již v dominantní pozici. Nekontrolovaná globalizace navíc přispívá k ochuzování podstatných částí populací hospodářsky již rozvinutých zemí. Princip volného trhu je zmíněn ve třech ze čtyř základních pilířů Evropské unie (volná směna kapitálu, zboží a služeb) a v minulosti vždy stál za intervencionistickou hospodářskou politikou WTO a Světové banky vůči rozvojovým zemím. Ta ale téměř vždy způsobila sociální katastrofy.
WTO zachovává formální zdání rovnosti sdružených zemí. Na rozdíl od OSN, Mezinárodního měnového fondu a Světové organizace zde mají všechny členské země při hlasování shodnou váhu a většina diskusí se odehrává pod dohledem veřejnosti. Blok reprezentující rozvojové země (vedený Čínou, Indií, Brazílií, Nigérií a Jihoafrickou republikou) viděl v rámci WTO možnost, jak se postavit hospodářské hegemonii nejbohatších zemí planety. Jenže v současnosti jsou jednání v WTO víceméně paralyzovaná. Problém vyvstává rovněž v souvislosti s nejasným termínem „rozvojová země“. WTO se totiž dosud neshodla na žádných objektivních kritériích, podle nichž by bylo možné je definovat. Nyní záleží pouze na tom, jak se jednotlivé země samy označí.
Podle Monique Chemillier-Gendreauové se bohaté země jako Spojené státy, Japonsko nebo Evropská unie dostávají v rámci WTO do defenzívy. Autorka uvádí několik symbolických porážek, které jim země třetího světa na poli WTO uštědřily. V roce 2002 například Evropská unie prohrála spor s Peru ohledně práva na označení „sardinky“. WTO dala tehdy za pravdu Peru, kde se takto označují drobné pacifické rybky Sardinops sagax, navzdory stanovisku Evropské unie, která trvala na tom, že lze toto označení používat pouze pro atlantický druh Sardina pilchardus. Tyto a další příklady by naznačovaly, že je WTO určitým nástrojem v rukou rozvojových zemí využívaným proti globalizaci a nekontrolované hegemonii bohatých států. Problém světového hospodářství je však podle autorky analýzy daleko hlubší, než aby byl formálně vyřešen v rámci organizace, která nedisponuje prakticky žádnou výkonnou pravomocí. Monique Chemillier-Gendreauová navíc konstatuje fakt, že za politikou států – členů WTO se až příliš často skrývají zájmy soukromé sféry.
Téměř za úplného nezájmu médií se na začátku října v Paříži otevřelo muzeum přistěhovalectví (Cité nationale de l’histoire de l’immigration). Francouzští čtenáři novin se o otevření muzea dozvěděli ve zprostředkované podobě formou přehledu cizojazyčného tisku, který představuje populární týdeník Courrier International. Ve svém posledním říjnovém vydání přinesl překlad úryvků z článku Michaela Kimmelmana, redaktora New York Times. Muzeum, jež otevřelo návštěvníkům své brány, se nachází na okraji Vincenneského lesíku, v bohaté čtvrti, vzdálené od problematických předměstí (banlieue) na severu pařížské aglomerace, kde se před dvěma lety vzbouřila podstatná část „druhé“ generace imigrantů proti represivní politice tehdejšího ministra vnitra. Sarkozy se od té doby stal prezidentem země a na slavnostní otevření muzea, projektu blízkého jeho předchůdci Jacquesu Chirakovi, se jednoduše nedostavil. Kimmelman popisuje svoji návštěvu budovy, postavené v roce 1931 u příležitosti Mezinárodní koloniální výstavy. Pozoruhodná je již její fasáda, kterou tvoří monumentální sousoší ve stylu art-deco. Představuje kolonizované domorodé obyvatelstvo francouzských zámořských osad, podrobené autoritě republiky. O reprezentativní budovu se však Cité nationale de l’histoire de l’immigration dělí s akváriem, umístěným do jejích podzemních prostor. Návštěva muzea je bezplatná, ale onoho sobotního odpoledne, kdy jej navštívil autor článku, bylo prý poloprázdné. Poměrně velký prostor věnuje Kimmelman představení expozice muzea. Jedná se o poměrně střízlivé seskupení tabulek, map a interaktivních prezentací, jež mají, spolu s opotřebovanými předměty pocházejícími od přistěhovalců, zlidštit výstavní prostory. Časově omezenou část expozice tvoří fotografie manifestací solidarity s přistěhovalci na jedné a antisemitský tisk z počátku 20. století na druhé straně. Velkou část stálé expozice tvoří odkazy na osudy přistěhovalců, kteří se ve Francii proslavili. Samozřejmě zde nechybějí fotbalisté Raymond Kopa a Zinedine Zidane, ale jsou zde přítomni i skladatel Frederyk Chopin a zpěvák Rachid Taha.
Vystavovat multikulturalitu je pěkné. Mezitím však dostala francouzská policie za úkol do konce roku vyhostit 25 tisíc nelegálních migrantů a v zemi se množí tragické případy spojené s tímto úkolem. Francouzské noviny přinesly v září zprávu o smrti jedenapadesátileté Chulan Liu. Ta se zabila pádem z okna svého bytu, odkud se snažila uprchnout před policií. Obdobně „vypadl“ nedávno z okna dvanáctiletý syn čečenských běženců v severofrancouzském Amiensu. Kimmelman uzavírá svoji návštěvu Cité nationale de l’histoire de l’immigration úvahou nad tím, kdo asi bude patřit, mimo školní výpravy, k návštěvníkům nově otevřeného muzea. Podle něj má projekt naději na to, aby se stal ústředním místem debaty, na kterou Francie stále ještě čeká, prozatím se ale jedná o „dobře míněný krach“.
Z francouzského tisku vybíral Felix Xaver.