Hledání druhého levelu

1.
Česká literární věda se v posledních letech zřetelně posouvá od „středu“ k „okrajům“, od textových nuancí k tématům obecně kulturním, od souvislostí žánrových k „vnějšímu“ kontextu, od velkých kanonických děl k braku. Vidíte to podobně – a jak tyto případné posuny vnímáte?

2.
Jak chápete dnes životnost konceptu „Autora“, poté, co byl před bezmála čtyřiceti lety prohlášen Rolandem Barthesem za mrtvého? Je možné autora včetně jeho záměru rekonstruovat, nebo je původní tvůrčí osobnost nenávratně vpletena do tenat kontextu, jazyka, diskursu?

3.
K čemu je vůbec literární věda dobrá a jaký má (či nemá) dopad?

Vladimír Papoušek, literární historik, ÚB FF JU

1. Asi to tak je a jedna z příčin může být v tom, že se konečně zbavujeme přízraku národního obrození, které nás jaksi nutilo znovu a znovu stvrzovat kanonická díla jako elementy naší skupinové identity. Nyní možná nastal čas pozorovat literární texty v širších a přirozenějších kontextech, což umožňuje sledovat dynamiku dobového historického dění v mnohem bohatším zobrazení a jemnějším rozlišení. Asi jde více o sledování způsobů života textu než o definování hodnotových linií. Bylo by dobré hledat adekvátní a věrojatné metody pro tato pozorování.

2. Autora rekonstruovat nelze. Myslím, že ho lze pouze konstruovat, což udělal každý, kdo někdy napsal nějakou monografii. Rekonstrukce jsou romantickou iluzí.

3. Na rozdíl od mnoha kolegů z oborů přírodních věd, kteří soudí, že co není v „Nature“ a „Science“, věda být nemůže (což má asi tolik logiky jako soud, že když nemáte občanku, nemůžete existovat), jsem přesvědčen, že literární věda je skutečnou vědou, protože naplňuje základní étos vědeckého poznání, a to je fascinace neobjeveným a dosud nepoznaným. A dobrá je právě pro tuto možnost fascinace. Jaké má dopady, by vědce v základním výzkumu nemělo příliš vzrušovat, protože ten si má klást otázku, „jak to…“, a ne „ k čemu…“. Bohužel diskurs, v němž věda je pouhým technologickým prostředkem k „vylepšování“ civilizace, je velmi důležitým elementem současného „newspeaku“.

Vladimír Svatoň, komparatista a rusista, FF UK

1. Česká literární věda se pohybuje po týchž vrstevnicích jako literární myšlení jiných zemí, není nijak výjimečná. Řekl bych, že zájem o masovou produkci, brak, kýč a šířeji o „bytování“ umění (i paumění) v každodenním životě zhodnocuje postupně onen velký převrat, který nastal přibližně v 18. století: myšlení už nehledá zdroje poznání, mravnosti ani krásy v empirické zkušenosti, v předmětech svého zájmu, ale v předchůdných kategoriích, kterými je lidské vnímání vybaveno. Kategorie mohou být chápány buď jako transcendentálie, všeplatné, jedině možné formy vědomí, anebo jako náležitosti velkých zeměpisných regionů či historických epoch, jež každý jedinec vstřebává s tradicemi své kultury. Pozornost k těmto předpokladovým vrstvám obohatila naše vnímání jednotlivých výtvorů, uvědomujeme si jejich spojnice se zdánlivě vzdálenými projevy duchovního i praktického života (intermedialita, kulturní studia). Můžeme pocítit jednotu kultury, její spojení s celkovým napětím života, přítomnost dávných rituálů v subtilních výtvorech moderního románu…

2. Studium moderní literatury v tezi o „smrti autora“ vlastně využilo principů, které dávno zdomácněly při zkoumání literatur starého období: zde se běžně vychází z nadvlády žánrů, stylů, konvencí, topoi. Opět možno říct – obohatilo to naše vnímání především slovesných výtvorů (myslím například na studie Nothropa Frye). Kdyby však nová díla byla jen variacemi na to, co zde už bylo, nebylo by důvodu, proč by měla vůbec vznikat. Myslím, že v tvorbě je tím nejdůležitějším „šev“ mezi obecně zažitým, kontextovým, tradičním, a individuálním, kreativním a vynalézavým. Umělec se neobejde bez tradice, je to „jazyk“, kterým se vyjadřuje, ale zároveň je veden svou jedinečnou zkušeností, aby s ní nakládal více či méně násilně. Nejen prosté aluze, ale parodie, perzifláž, manýrismus a nezákonné kombinace tradičních prvků jsou hybateli literárního dění. Narušení stylu je okamžikem kreativity. „Zcizování“ či „ozvláštňování“ není schválností, ale komplementárním postupem intertextuality (klasickým příkladem je Joyceův Odysseus, ale i Kundera nebo Hrabal s arzenálem filosofických odkazů).

3. Z toho, co jsem řekl, snad vyplývá, že umělecký výtvor se co do své povahy nemůže rozplynout v kontextu, předpokladové půdě svého vzniku. Umění není standardním kulturním exponátem, má odlišný smysl. Jeho nejvlastnější povahou je neurčitost, dráždivost, má pro nás aktuální význam jen potud, pokud s ním nejsme vyrovnáni. Svou nejasností nás vyzývá, abychom hledali jeho smysl, a to při každé nové četbě znovu. Jeho oblastí není stabilita, ale „vznikání“, utváření. Posláním literární interpretace (říkám raději „interpretace“ než „literární věda“) proto je pozornost k momentům rozpornosti, rozkolísanosti a nejasnosti v uměleckých výtvorech, může jenom naznačovat, jaký smysl bychom jim mohli přisoudit. Právě byl přeložen Nabokovův román Dar: čtenáři jej mohou chápat jako román klíčový, ve kterém si Nabokov vyřídil účty s literární emigrací. Ale to je jen první podlaží: můžeme postoupit dál a hledat v něm konflikt talentu a netalentovanosti, repliku dávné Puškinovy tragédie Mozart a Salieri. Můžeme však v něm nalézt i dílo o soužití prózy s lyrikou.

Pavel Janoušek, literární historik a teoretik, ředitel ÚČL AV ČR

1. Myslím, že nejenom česká. Dvacáté století objevilo literární vědu a s ní i její předmět: literaturní dílo, myšleno kvalitní literární text. To bylo našimi předchůdci nahlíženo, probádáno a prozkoumáno ze všech stran. Přišlo se na to, že je lze zkoumat z hlediska historického, synchronního, sociálního, jazykového, formálně strukturního, komparativního, komunikačního, fenomenalistického, hermeneutického, genetického, archetypálního, mytologického, narativního, recepčního, politického, třídního, rodového atd. Každý z těchto přístupů si vytvořil několik vlastních metodologií, které se prezentovaly jako nástroj vhodný k analýze literární produkce, avšak v praxi narazily na to, že aplikace jakékoli metody je v rámci oboru vnímána jako netvůrčí nuda. Mnozí badatelé tak dospěli k pocitu, že tradiční podoby literární vědy a literární dílo jako její standardní předmět již neposkytují prostor ke skutečnému dobrodružství poznávání a k myšlenkovým hrám. Ocitli se v situaci, do které se dostávají hráči určitého typu počítačových her, v nichž se po vyčerpání možností daného hracího pole musí přestoupit do další, vyšší úrovně. Rodí se tak nové paradigma oboru, v němž již literární dílo není centrem, ale nástrojem či ilustrací poznávání něčeho jiného. Osobně toto stadium nazývám „hledání levelu 2“ a považuji je za důsledek toho, že ani literární věda nedokáže působit mimo kult objevitelství, novosti, odlišnosti a jinakosti, který je neoddělitelnou součástí naší euroamerické kultury. Pokud se literární vědci chtějí prosadit na trhu myšlenek jako tvůrci či dokonce revolucionáři, jsou – stejně jako například módní tvůrci – pod zřetelným tlakem požadavku překvapit a zaujmout: nabídnout těm druhým něco nového a jiného, co se alespoň na čas zdá být natolik atraktivní, že se vyplatí do toho investovat vlastní myšlenkovou kapacitu. Odklonu od literárního díla přitom napomáhá i skutečnost, že literatura jako taková postupně ztrácí privilegované postavení, které ve starších dobách ve společnosti měla, jakož i roli, kterou dříve hrála při její sebeidentifikaci. Myšlenky „na okraji“ jsou proto nejenom samy o sobě lákavé, ale také mají schopnost překročit hranice oboru a oslovit daleko širší okruh adresátů než to, co zůstává uzavřeno v hranicích literární vědy jako v současnosti v podstatě okrajového oboru. Přechodem na jeho okraj se tak badatel paradoxně může přiblížit centru zájmu.

Pokud jde o mne, velmi ctím výsledky takového bádání, které jdou k samé podstatě jevů, jež si badatel zvolil za předmět svého poznávání, ať už přitom vykročil od literární vědy ke kterémukoli jinému oboru. Velmi jsem však nedůvěřivý k badatelům, kteří se domnívají, že podstata tohoto posunu je v atraktivním žonglování s módními myšlenkami a v poddávaní se samonosnosti slov a vět jako projevu vlastní zblblé inteligence. Osobně pak na sebe beru povinnost držet se tradičnějších podob oboru a tiše doufám, že i ony mají smysl a jednou snad i budou opět aktuální.

2. Nevěřím na podobné slogany. Považuji však za zajímavé pokusit se pojmenovat, proč vznikají a proč jsou natolik populární, že se dokonce stávají předmětem obdobných anket. Věcná historická a poetologická analýza literatury by nám dokázala, že subjekt autora v průběhu dvacátého století nejenom nemizí, ale dokonce se stává hlavním hráčem na hřišti zvaném literatura a je také důležitou součástí marketingových tahů, jejichž prostřednictvím literatura vstupuje do povědomí adresátů. Moderní autor neumí být anonymní a jeho čtenáři ani anonymního autora nechtějí – žijeme ostatně ve společnosti, pro kterou je jméno, respektive značka, důležitým majetkem: hodnotou podstatnější než reálné vlastnosti výtvoru. (Proč by pro hodinky a trička měla platit jiná pravidla než pro literární díla?) Pokusy autora „zabít“ alespoň v teorii, respektive podřídit ho nějakému vyššímu kontextu (ať už je jím „objektivní a zákonitý historický vývoj“, třídní nebo rodové předurčení, anebo jazyk a diskurs) jsou jen součástí snahy o nalezení jeho adekvátního místa ve světě, v němž zemřel – jak zní o něco starší slogan jiného chytrého muže – Bůh, a v němž tedy zpychlý člověk ztratil nadosobního partnera v dialogu se sebou samým. Smrt autora je zoufalý, ale potřebný teoretický pokus najít ve světě bez řádu řád a vysvětlit to, co děláme, obecněji platnými nadosobními pravidly.

3. Literární věda, respektive šířeji myšlení o literatuře, je pro mne důležitou součástí společenské paměti a prostorem pro tvůrčí uvažování o světě kolem nás, které nám umožňuje v minulosti hledat odpovědi na současné otázky. Myšlení o literatuře nezvyšuje HDP, neobjevuje vynálezy, neprodukuje nové léky. Jsem si však jist, že je – stejně jako literatura sama – pro společnost stejně důležité jako obory, které toto umějí. Společnost bez paměti a bez schopnosti s ní tvořivě zacházet je mrzák, který ztrácí sebe sama, a stejně jako člověk bez paměti se snadno stane hříčkou v rukou jiných. Konkrétně vzato je myšlení o literatuře důležitou součástí národní sebeidentifikace, dokonce důležitější než adekvátní jednání na výzvu: „Kdo neskáče, není Čech.“ Obdobně jako většina lidí kolem literatury přitom nemohu necítit, že tato moje víra je konfrontována s realitou společnosti, v níž se samozřejmost takovéhoto přesvědčení ztrácí, a v níž je tedy musíme stále znovu obhajovat. Jako vědec a pedagog v oboru to na sebe beru jako profesionální úkol a povinnost. Pokud jde o bezprostřední dopad myšlení o literatuře, netoužím po tom, aby prostý lid na ulici řešil otázky sémantiky verše u lumírovců či problematiku narativu a fikčních světů v Ajvazových prózách. Byl bych ale docela rád, kdyby lidem, kteří se těmto tématům věnují, tato možnost zůstala – a to i za cenu, že většina z nich zůstane pod průměrným platem. Chráníme-li menšiny národnostní a rodové, proč neochraňovat i menšiny intelektuální? A byl bych také rád, kdyby poznatky myšlení o literatuře mohly nadále zůstat součástí výchovy občanů naší země. Doufejme, že nezvítězí týmy didaktických blouznivců, které dělím na dvě kategorie. Agitátoři prvního typu vyznávají tezi, že naplno může myslet pouze ten, kdo nic neví. Agitátoři druhého typu pak bojují proti újmě, kterou žákům způsobují násilím vnucované estetické hodnoty, jejichž vnímání tito didaktičtí géniové považují za něco nepraktického a zbytečného. První jsou o něco méně škodliví, neboť chtějí ze škol vytěsnit pouze „neužitečnou historii“, druzí jsou pak radikálnější: jako zbytečnou chtějí zrušit celou literární výchovu, neboť pak by prý konečně vznikl čas a prostor pro výuku praktické komunikace, například při prodeji košil či nákupu tanků.

Jiří Holý, literární historik, FF UK

1. Posuny v české literární vědě vnímám podobně, jak je popisujete. Je to součást obecnějšího pohybu od lingvocentrismu předchozího období (formalismus, Nová kritika, strukturalismus) k pojetí literatury jako součásti něčeho širšího, kulturních studií, mediálních studií, Nové historie. Je to přirozené, do popředí se dostává jiná tvář literatury a jistě to je i užitečné a přínosné. Patrně to souvisí s proměnami vnímání textů, když se před tradičním čtenářstvím dává přednost vizuálním informacím. Literatura nabývá jiných funkcí, dostává se do nových kontextů. Jenom bychom v nadšení pro nové metody neměli zavrhnout všechno, k čemu předchozí bádání dospělo.

2. Přiznám se, že heslo „smrt autora“ jsem nikdy pořádně nechápal, leda jako provokaci v duchu Marinettiho výroku „Zapalte všechna muzea!“. Barthes tím zřejmě myslel polemiku vůči romanticko-symbolistní představě autora jako suverénního Tvůrce. Přece už dávno předtím uvažoval Mukařovský o autorovi jako struktuře, která se nějakým způsobem promítá do intencí textu. To se mi zdá pořád inspirativní. Zda je možné autora a autorský záměr rekonstruovat, to nevím. Někde to asi význam pro interpretaci díla má, jinde ne. Ale pochopitelně, že informace o autorech (jako psychofyzických bytostech) hrají roli při vnímání, čtení, popularitě atd.

3. To není snadná otázka. Většina humanitních věd se bezprostředně týká člověka a jeho činností, ale nějaký praktický užitek (jako velká část přírodních a technických věd) nemá. Proto je obtížné je posuzovat. Ale když připustíme, že umění a literatura mají nějaký smysl, mohla by jej mít i literární věda, ne? Přinejmenším pro školu a uměleckou výchovu, pro udržování národní paměti.

Petr Fantys, anglista a překladatel

1. Česká literární věda se sice tímto směrem zjevně posouvá, ale činí tak jen velmi pomalu a navíc se tyto okraje stále ještě ostýchá překračovat – stále by ještě ve větší míře chtěla být „vědou“ a bojí se být „teorií“. Teorie – budeme-li velmi volně parafrázovat Jonathana Cullera – je „útokem“ zpoza hranic určitého oboru na způsob myšlení v oboru jiném, který vždycky bývá do určité míry strnulý. Tento útok by měl probíhat (a měl by být vnímán) v obou směrech – z oblasti „literatury“ do vnějších teritorií a naopak. Mělo by tak tomu být ze dvou důvodů. Za prvé, nejasný korpus textů, kterému říkáme literatura, dnes již nelze izolovat „od zbytku světa“ – většinou ideologické, ale i technologické důvody (unikátní postavení technologie tištěného slova), které k tomu vedly, se zřejmě začínají rozplývat (a pokud ne, měl by být tento problém zviditelněn v nějaké teorii). Za druhé, vezmeme-li v úvahu „zjištění“ o textovosti našeho myšlení a vnímání světa, mohou mít různé závěry, k nimž během svého krátkého trvání dospěla literární věda (která se především zabývala textem), obrovský dosah i mimo „kanonizované“ literární texty. Teorie nepopírá literární vědu – kromě nezbytné hloubky však vyžaduje „odvahu k větší šíři“.

2. Životaschopná je každá teorie, která vyvolává nějakou reakci – ať již kladnou nebo zápornou. Proto bývají téměř veškeré teorie do jisté míry extrémní. To, že se „původní tvůrčí osobnost nenávratně vpletla do tenat kontextu, jazyka, diskursu“, je pochopitelně extrémní tvrzení (a teorie Rolanda Barthese jsou obecně názorným příkladem „radikálnosti“). Stejně tak extrémní by bylo tvrzení, že dílo vzniká pouze díky originálnímu tvůrčímu duchu autora nebo že naše pochopení textu spočívá čistě v pochopení autorského záměru. (Oba extrémy jsou ale stále navýsost „životné“.) Teorie nemají mít nic společného s vírou, a neměly by mít ani nic společného s „módou“, třebaže oba případy často nastávají. Jde pouze o „koncepty“, které je třeba využívat pro dané účely, a nikoli aplikovat jako metodu. A je možné současně využít i zcela protichůdných konceptů. Proč by tedy nebylo možné zrekonstruovat autora či jeho záměr? Beztoho to všichni (zcela přirozeně) děláme. Když budeme mít na paměti, že vytváříme pouhou fikci, a učiníme tak s vědomím (a patřičným zpracováním) konceptů, které možnost rekonstrukce autora popírají... Nejlepším příkladem je v tomto ohledu rekonstrukce Shakespeara, kterou provedl „nový historik“ Stephen Greenblatt opět zpoza hranic několika oborů.

3. Z důvodů, které jsem uvedl, by mohla být literární věda (teorie) samozřejmě velmi užitečná. Její pramalý dopad je zapříčiněn strachem a odporem, které k složitému jazyku tohoto oboru pociťují dokonce i leckteří studenti literatury. V pedagogicky poněkud vyspělejších anglosaských zemích opět existují dobré příklady schopnosti zprůhlednit literární teorie širšímu publiku (i za cenu nezbytného zjednodušení) a zajistit jim tak větší dopad. Ten by totiž měl být mimo jiné i pedagogický a měl by zasahovat i nižší stupně literárního vzdělávání. Je přímo skandální, že po veškerém uvažování o povaze (nejen) literárních textů, které má za sebou literární věda či filosofie, se na českých středních školách literatura učí tak, jak se učí (třebaže jistě existují výjimky). Zápisky mých bývalých studentů z hodin literatury z některých francouzských lyceí či britských středních škol mě přesvědčily o tom, že aniž by si to studenti uvědomovali (a nechali se tak zastrašit), lze do hodin literatury zakomponovat i nejsložitější a nejextrémnější teorie (například že autor je mrtev) – nikoli jako doktrínu, ale jako podnět k jejich vlastním reakcím.

Hana Šmahelová, literární historička, FF UK

1. Neposouvá se jen česká literární věda. Přeskupování badatelského zájmu naznačeným směrem, to znamená od jednotlivých jevů, například od literárních textů/děl k jejich širším – kulturním – souvislostem, je patrné v rozvrhu humanitních věd již několik desetiletí. Na cultural turn, o němž se mluví hlavně v sociologii, ale týká se i uměnověd, si u nás teprve zvykáme. A není to bez problémů, protože jde o pohyb, který nutí opustit jistoty našeho myšlení a na mapě literární vědy se vydat po nových, mnohdy podivně vyhlížejících cestách.

Smysluplnost těchto změn závisí do značné míry také na tom, jak dokážeme kriticky reflektovat určitou vyčerpanost a sterilitu některých dosavadních literárněvědných metod a přístupů.

2. Mediální hodnota literárněvědných teorií je téměř nulová. Přesto existují výjimky, které potvrzují víc než jen příslovečné pravidlo. „Smrt autora“, kterou Roland Barthes ohlásil v titulu své eseje (1968), prorazila jako slogan i za hranice oboru. Přesto jsou mnohem důležitější důvody, pro které Barthes poslal autora na onen svět a do centra pozornosti postavil text a sémiotické procesy: nahrazení subjektu nadosobní strukturou nebylo jen metodologickou variací na podněty strukturální lingvistiky a sémiotiky, ale korespondovalo s tendencemi patrnými v kulturně společenském diskursu šedesátých let minulého století. I proto měla jeho teorie takový ohlas, i proto však bylo po čase zase třeba autora vzkřísit. Dlužno dodat, že zásluhu na tom má hlavně hermeneutika, která si víc než na dramata potrpí na dialog, který lze právě skrze text vést s autorem jako nezastupitelným subjektem díla.

3. Literární věda jako obor disponuje potenciálem, který by měl být součástí intelektuální výbavy každého vzdělaného člověka, a to je 1) potenciál historického vědomí, 2) potenciál interpretačních postupů a 3) schopnost kritické reflexe toho, jak k nám svět mluví. Až tento potenciál přestane být v držení jen úzkého okruhu odborníků – literárních vědců, až nahradí i ve středoškolské výuce tradiční šablony literární výuky, teprve potom přestane být literární věda poněkud záhadnou disciplínou, připomínající tak trochu věž ze slonové kosti.

Jan Matonoha, literární teoretik, FF UK a ÚČL AV ČR

1. Jedná se nesporně o relevantní a podnětné otázky, které lze však zároveň i problematizovat. K první otázce mám tři poznámky: a) Přesuny z okraje do centra nebo znovuobjevení umlčeného díla (namátkou Breisky, Hašek, Klíma, Váchal, Deml, Weiner, Reynek, Součková, Hanč, Jedlička, Křesadlo atd.) tvoří dynamiku literárního zkoumání obecně a nejsou možná tolik specifické pro současnou dobu. b) Nejde ani tak o to tyto distinkce, jako okraj a střed, literární text a jeho kontext či širší diskursivní pole, v němž se text pohybuje, prostě převrátit, jde o to je zproblematizovat v jejich zdánlivé evidenci. c) Je dobré vidět, že zaměření na širší „vnětextové“ souvislosti vykazuje literární věda a teorie již velmi dlouho (zájem o zkoumání způsobů jimiž je ideologie kódována v textech, například u Bachtina či raného Barthese v Mytologiích). Jakkoli se zdá, že nový historismus, kulturální, genderová a postkoloniální studia a studia popkultury se odklánějí od textově imanentních přístupů, rozvádějí myslím potenciál tázání, který je v literární teorii přítomen již velmi dlouho.

2. Nejprve: co vlastně smrt autora přesně v literární vědě znamená? Máme na mysli barthesovskou smrt autora ve jménu zrození čtenáře, potažmo nástup všech recepčně orientovaných přístupů (již Vodička, dál třeba Iser, Riffaterre, Fish atd.)? Nebo subjekt derridovsky myšlený jako produkt procesů značení, jež jsou samy založeny na logice odkladu a diference? Nebo foucaultovské chápání autorství coby instituce, resp. diskursivní pozice či funkce? Nebo deleuzovskou deteritorializaci a schizoanalýzu, v nichž se právě rozklad subjektu ukazuje jako jediná možnost, skrze niž může být ve dvacátém století koncept subjektu ještě myšlen? Každopádně pokud hovoříme o smrti autora a subjektu, pohybujeme se vzhledem k presupozicím těchto pojmů evidentně stále na půdě neproblematických tradičních kategorií (subjekt na jedné straně, vnější „determinanty“ na straně druhé). Z těchto dichotomií jistě nelze jednoduše vystoupit, lze se však pokusit myslet tuto distinkci subjekt vs. text/kontext/diskurs jinak: například s Foucaultem přestat trvat na nějakém určitém rozhraní mezi materiálním a diskursivním (Foucault pro tento případ užívá pojem diapozitiv) nebo s Judith Butlerovou promýšlet pojem „matter“ právě ve významu něčeho, co jakožto materiální vnímáme právě až v okamžiku, kdy se jedná o něco již diskursivně zformovaného.

3. Literární věda snad může být nápomocna v následujícím tázání: Odkud se berou významy, skrze něž uchopuje realitu coby pro nás smysluplnou a srozumitelnou entitu? Jak ke konstituci, distribuci a naturalizaci či naopak dekonstrukci těchto významů přispívá literární text? Jak může literatura nabízet prostor pro alternativní, rezistentní čtení reality a vlastní identity? Jak můžeme identifikovat body, kde se kumulují a zauzlují hegemonní společenské významy, kde se podprahově vyjednávají mlčky sdílené předpoklady a hodnotové systémy? V každém případě posuny mezi jednotlivými perspektivami v literární vědě a teorii, jak jsem je pracovně načrtl výše, nevnímám jako paradigmatický zlom, nýbrž jako postupné rozvíjení zájmu o zhruba totožnou otázku: jak může literární text – svým vnitřním ustrojením bytostně specifický a vlastně radikálně cizorodý prvek v obecné cirkulaci diskursů – zproblematizovat způsoby, jimiž nabýváme zkušenosti se světem a sebou samým?

Jan Wiendl, literární historik FF UK

1. Česká literární věda se v současnosti „posouvá“ naštěstí různorodými směry, netroufl bych si pojmenovávat určité obecnější tendence, neboť je v současnosti – zdá se – tolik „posunů“, kolik je jednotlivých badatelů nebo dílčích badatelských skupin na jednotlivých pracovištích. Navíc dnes neexistuje dominantní metodologie, která by mohla hrát úlohu středobodu, průsečíku různorodých cest odborného tázání. Spíše se pohybujeme v poměrně složité síti metodologických potencialit, které na jedné straně představují přímo opulentní nabídku co do výběru možných odborných postupů, na druhé straně však vedou do slepých uliček, jež se propadají buď do povrchního eklekticismu, pokud jde o to být za jakýchkoli okolností metodologicky „trendy“, nebo do fatální skepse, pokud jde o vlastní vymezení předmětu literárněvědného bádání. Původní filologické založení literární vědy, jak známo, prorůstá do spřízněných disciplín, ulamuje si pro sebe z oblastí jazykovědných, filosofických, sociologických, výtvarných, pomáhá tvořit nové horizonty kulturologické a řadu dalších. Podobně neexistuje žádné klíčové téma, jež by bylo možné hodnotit z podobného centrálního úhlu pohledu. Stejně jako kdysi pro básníka, tak i pro literárního vědce dnes není v tomto smyslu „šeredných ženských/mužských“. Old Shatterhand, Bond a Pivrnec stejně jako Šalda, Březina či Hašek dnes coby témata stojí v jedné řadě a těžko si představit někoho, kdo by měl patřičnou kompetenci takovéto východisko zpochybňovat. Toto jsou ostatně skutečnosti dostatečně známé a již léta diskutované. A není důvod, proč bychom se tomu měli bránit. Problémem ovšem zůstává míra kompetence, s níž ten který badatel ke svému tématu přistupuje, a zejména způsob, jakým klade tomuto tématu otázky. Dnes, myslím, více než v dobách, které měly o „svém“ centru a periferii daleko zřetelnější představu, vystupuje ve vyhrocenějších obrysech do popředí hloubka etického založení badatelské práce, způsob jejího tázání, míra osobní odpovědnosti. Dnes více než kdy jindy platí, že dotýkám-li se těchto témat (jedno, jestli „vysokých“ nebo „nízkých“), musím chápat, že nejde o hru, čímž myslím, že neexistuje jiná realita, do které bych mohl přestoupit, až mě ono bádání jaksi omrzí, nebo ještě jinak – že s jednotlivými tématy, podobně jako s lidmi, nemohu manipulovat jako s loutkami a odhazovat je v okamžiku, kdy mě přestanou bavit. Věda stejně jako literatura je naopak hrou o všechno, jakkoli frázovitě toto tvrzení zní. Mohu volit různorodé strategie, vždy ale narazím na společného jmenovatele: a tím je intenzivní potřeba konfrontace mé žité zkušenosti s určitými záznamy alternativních zkušeností, které tím, že jsou formulovány jako příběhy či lyrické sekvence, tuto zkušenost zesilují a polarizují. Zkrátka – neexistuje dnes podle mého názoru skutečné literárněvědné tázání, kde nezavadíš o hluboký lidský interes, o původní znejistělé, rafinovaně skryté i zjevné ohlédnutí za tím, čím jsem prošel a procházím, jaký to má pro mě význam a čím se mi stává v okamžiku, pátrám-li v díle druhých po obdobných (nebo úplně opačných) zkušenostech. Toto je podle mého klíč, a je jedno, jestli jej dešifruji v analýzách bondovek či v Březinově díle, jakkoli je zřejmé, že na rozdíl od Bonda mi Březina na takto položené otázky bude odpovídat nepoměrně delší dobu a v rozličnějších perspektivách. Vše ostatní, kam tento klíč nezapadá, je podle mého plevel.

3. Před třemi lety jsme spolu s L. Heczkovou a J. Vojvodíkem položili ve 2. čísle časopisu Slovo a smysl několika literárním historikům otázku, jak chápou předmět svého bádání v situaci, kdy se zdá, že se rozplývá v obecných kulturologických a jiných studiích. Každý z otázaných odpovídal po svém, každý pochopitelně hájil existenci literární historie, potažmo literární vědy. V paměti mi utkvěla lapidární úvaha dnes již bohužel zvěčnělého literárního medievalisty Jana Lehára. Pokud mohu parafrázovat, smysl jedinečného založení literární historie Lehár tehdy spatřoval ve sloučení tří faktorů – jasně deklarované metodiky, která je obhajitelná v rámci odborné diskuse, vědomí historicity a literárnosti analyzovaných jevů a v neposlední řadě múzického založení badatelů samých. A nyní si představte, v jakém vztahu stojí tato úžasná a nepřekonatelná triáda, zakládající navzdory všemu trvalost jednoho z nejúchvatnějších oborů humanitních věd, ve srovnání s pseudointelektuálským mudrováním o smyslu/nesmyslu literární vědy…

Michael Špirit, literární kritik, FF UK

1. Posun, který v otázce naznačujete, jsem nezaznamenal – což může být dáno i tím, že každý čteme jiné knihy. Publikací o spotřební literatuře nebo pop kultuře či o obecně kulturních tématech možná vychází víc než třeba před deseti lety, ale řekl bych, že je to optický klam, který vzniká proto, že se píše méně a méně prací, kterým ve Vaší otázce zřejmě náleží pozice „středu“. Tento posun vnímám jako neblahý a jediné, co proti tomu lze dělat, je napořád rozlišovat mezi literárněvědnou produkcí pokleslou (tj. publicisticky senzacechtivou, esejisticky do-sebe-zahleděnou nebo úmornou, nenápaditou, a proto nesrozumitelnou) – bez ohledu na to, jestli je jejím tématem tzv. červená knihovna nebo tzv. velký román – a, jiná slova mě nenapadají, poctivou a inspirativní, jakou podle mě představují knihy Jiřího Opelíka Milované řemeslo, Jana Lehára Studie o sémantizaci formy, práce Jiřího Brabce, Daniela Vojtěcha či Petra Málka, publikované v odborných časopisech a sbornících, nebo, abychom tu vedle historie a teorie měli tu tolik potřebnou kritiku, výbor Marka Vajchra Vyložené knihy.

2. Myslím, že obě možnosti takto didakticky proti sobě nestojí. Barthes nebyl první ani poslední, kdo se v polemické reakci na svůj aktuální dobový a jazykový kontext záslužně pokusil zbavit literaturu (respektive psaní) diktátu nebo tlaku biografismu, jednoznačného znamenání apod., ale jeho efektní vystoupení nemělo snad tak převratný ráz, jaký mu připisujete – a už vůbec ne pro Středoevropana s jeho formalisticko-strukturalistickým vybavením z dvacátých až čtyřicátých let. Ve Vašíčkově přehledu (Místo pro kritiku!, 1993) je to vidět docela dobře, podobně jako u Grebeníčkové, která Barthesa s uznáním citovala (zvláště jeho Kritické eseje, 1964), ale její studie bezprostředně po roce 1968, o Robertu Walserovi a Máchovi, o Dostojevském aj., lze v pasážích o autorovi, spisovateli vnímat i jako přímou a sarkastickou odpověď na duchaplné, ale současně také poněkud elementární úvahy z Paříže.

3. Uvědomíme-li si, že nemálo skvělých prací u nás vychází až posmrtně (Jirát, Trost, B. Fučík, Lopatka, Lehár, připravuje se Grebeníčková, úhrnné edice chybějí Grossmanovi, Susovi, Šaldovi!), mohli bychom takřka učebnicově říci, že tato literární věda je dobrá pro budoucí generace, na které jediné má dopad – kromě myšlenkových podnětů i tím, že jmenovaní byli ochotni za svůj postoj platit, mám-li se ještě jednou dovolat Vašíčka, například ponižující prací, posměchem ze strany mainstreamu jejich oboru, hmotným nedostatkem, zdravím apod. Podíváme-li se na devět desetin soudobé produkce, můžeme naopak konstatovat, že taková literární věda není dobrá k ničemu než k formálnímu recenzování svých autorů mezi sebou, tedy těch „kteří si zaplatit dávají“. V komentáři k jednomu z textů Susan Sontagové, provokativnímu, ale elementárnímu podobně jako zmiňovaný Barthes, napsal Přemysl Blažíček v roce 1994, že „dostatečně bohatá společnost, která si může dovolit kulturu rozvinutou v celé šíři, poskytuje vzájemně se respektujícím zasvěcencům nejrůznější způsoby obživy“. Myslím, že se to na dnešní českou situaci hodí ideálně, byť na tom dostatečném bohatství musí naše společnost ještě trochu zapracovat.

Tomáš Kubíček, literární teoretik, ÚČL AV ČR

1. Nemám pocit pohybu, který popisujete. Spíše se pozornost, která je věnována „vědě“ ze strany médií, soustřeďuje na Vámi uvedené oblasti. Jsou totiž „konzumovatelnější“ či snad jen bez větší námahy přístupnější. Ale rozhodně se v této souvislosti nedá mluvit o středu či o okraji či o masovém přesunu zájmu. A zvláště pokud jde o kanonická díla, jak naznačujete – podíváte-li se na knižní monografie jen z tohoto roku, uvidíte, kolik autorů se pokouší znovu otevírat kanonizovaná díla a znovu je přezkušovat v jejich literární specifice. Jestli mluvíte například o velké pozornosti, která je věnována brakové literatuře, je třeba se v této souvislosti zamyslet, zda tato pozornost je modelována ještě na půdě literární vědy, či na její přechodové hranici se sociologií, kulturologií či psychologií. Mluvme tedy spíše o hledání mezioborových průsečíků, o vystupování z izolovanosti, než o středech a okrajích. Ostatně, zůstaneme-li přesto u nich, i pro ony průniky je právě zachování určitého centra mimořádně důležité, jinak by jedné či druhé straně hrozilo – dovolím si říci nezdravé – rozplynutí či pohlcení.

2. Mám za to, že Barthes je v této studii, jako ostatně i v mnoha jiných případech, často nesprávně čten. Barthesovi vůbec nešlo o vyhlášení smrti autora jako nějaké psychofyzické bytosti stojící za dílem (či spíše před ním). V jeho krátké eseji jde spíše o potvrzení – jakkoliv radikální – dobového vývoje literární teorie, která, když si kladla otázky po významové intenci díla, musela opustit koncept jeho uzavřenosti. Jedinečná intence a s tím i jedinečné pojetí autorského záměru devalvovaly hodnotu významové potencionality díla. Rekonstrukce záměru, který by byl jednosměrně spojen s autorem díla, se ukázala jako nedostatečná a současně, z druhé strany, jako nedosažitelná. Autor se stal „jen“ znakem a v povaze znaku je jeho ambivalentnost. Ve Vaší otázce je přitom patrné, že Barthesův koncept autora (jako znaku, jako „teologického“ čtení) směšujete s psychofyzickým autorem – s tvůrčí osobností. A to by si ani Barthes nedovolil, vyhlašovat smrt svých literárně činných přátel. Z druhé strany je Barthesův esej (nezapomeňme ostatně, že Barthes jej píše v okamžiku, kdy pod okny jeho pařížského bytu pochodují studenti a radikalismus se stává dobovým požadavkem) čten jako „zrození čtenáře“ (všechnu moc imaginaci, křičí Barthesovi pod balkónem studenti). Opět chyba: Pro Barthese je čtenář něco naprosto nekonkrétního – „je nekonečnem kulturních center“, „neindividualizovaným generátorem“, „je bez historie, biografie, psychologie“. To, co je ve skutečnosti osvobozeno, je právě text a jeho sémantické pole. Barthesovo tvrzení je tedy jen na první pohled radikální, ve skutečnosti jde jen o potvrzení dobového postoje sémiotiky – a tím (tedy sémiotikem) je Barthes ve Smrti autora především.

3. Učí nás myslet. Ve vztahu k výše uvedenému Barthesovi – učí nás vnímat pluralitu či potencionalitu. Učí nás odolávat falešným prorokům jednoduchosti. Učí nás nejenom znovu a nově číst literaturu, ale i dává nám či spíše uchovává pro nás tuto jedinečnou možnost. Podívejte se jen, kolik nám v poslední době přibylo recenzentů či „kritiků“, kteří moc dobře vědí, jak má vypadat literární dílo a co přesně nám říká. Sémiotika, jako textová kritika, v níž zní ozvěna Barthesovy ohlášené smrti, má schopnost tato normativní čtení činit trapnými. Tož, třeba tak.

Ondřej Sládek, literární teoretik, ÚČL AV ČR

1. Myslím, že posuny, o kterých se zmiňujete, tedy zájem literární vědy o „okraje“,  „jinost“ či  „zavrhované“ atd. podstatně souvisí se změnami ve vymezení oboru jako vědní disciplíny. Již několik desetiletí si výhradní postavení nárokuje takové pojetí literární vědy, které bývá označováno za kulturní vědu (cultural studies). Charakterizovat tuto proměnu by předpokládalo zohlednit vše, co se v literární vědě, respektive téměř ve všech humanitních vědách, odehrálo od 80. let 20. století. To, že se v české literární vědě tyto tendence objevují až v posledních letech (v posledních téměř dvaceti letech!) je pochopitelné, neboť cézura mezi stavem domácí a zahraniční literární vědy je stále patrná − i přes ohromnou práci českých literárních vědců. Samotný posun české literární vědy směrem ke kulturním studiím tedy osobně nepovažuji za nijak zvláštní. Za mnohem důležitější považuji věnovat pozornost tomu, co znamená tato identifikace literární vědy jako kulturní vědy především pro oblast literární historie a teorie literatury.

2. Stále je třeba se ptát, co se pojmem „autor“ vlastně myslí. Připomeňme, že v průběhu posledních bezmála padesáti let, byl koncept „autora“ tolikrát považován za mrtvého a zase kříšen, zavrhován a stále znovu zaváděn, že to snad ani nelze spočítat. Diskuse o „autorovi“ přitom zahrnují řadu rozsáhlých úvah o historickém autorovi, o autorovi implicitním, o jeho funkci, intenci, o vztahu autora a díla, o smyslu a významu literárního díla atd. Rozšiřovat tyto diskuse a vytvářet stále nová a nová doplnění je samozřejmě možné, děje se tak a pravděpodobně bude i nadále. V rámci běžného myšlení, které o „autorovi“ literárního díla uvažuje jako o psychofyzické bytosti, jež strávila x hodin psaním určité knihy, lze s trochou ironie říci, že přes všechny snahy nemůžeme autora „rekonstruovat“, můžeme ho pouze „potkat“.

3. Napadají mne analogické otázky: K čemu je dobrá taková biologie? K čemu je geografie nebo astronomie, jaký mají dopad (myslí se reálný dopad na náš individuální život)? Otázka po funkci vědy (a tedy i literární vědy) bude vždy současně otevírat i  problematiku přesného vymezení toho, co je literatura, ale také toho, co je věda – co nám umožňuje, k čemu slouží a čemu nás učí. Mezi nejobecnější charakteristiku literární vědy patří to, že představuje racionálně kritický přístup k tomu, co nazýváme literaturou. Co je literatura však ponechávám nyní stranou. Že tento přístup má své opodstatnění a výsledky přinejmenším již od dob starověkých poetik je jasné snad každému, kdo se někdy setkal s literárním textem a ptal se na jeho autora, původ, smysl atd.

Martin Procházka, ředitel Ústavu anglistiky a amerikanistiky FF UK

1. Necítím se kompetentní hodnotit českou literární vědu, snažím se spíše sledovat relevantní trendy v literárních a kulturních studiích v angloamerických zemích a v západní Evropě, zejména ve Francii, Německu a Itálii. Pokud je to tak, jak naznačuje otázka, může mít problém dvě různé roviny. Jednou z nich je proces, jenž v západní Evropě a v severní Americe začal už před zhruba čtyřiceti lety – změna chápání kánonů a hodnot, které je zakládají. Tento proces je součástí vývoje kultury a probíhal i v minulosti – kánony se vždy tvořily a bořily. Druhou rovinou problému může být obava z hodnocení výrazných literárních zjevů – mám na mysli soubory textů, nikoli tzv. osobnosti. Tuto obavu nesdílím, sám se zabývám důležitými texty britského a amerického romantismu a nedávno jsem se spoluautorem napsal komentář k Máchovým prózám. V mém okruhu se na mezinárodní úrovni rozvíjejí třeba studia shakespearovská nebo joyceovská.

2. Barthesův výrok patří dnes už do historie literární vědy, jejíž součástí je a doufám i nadále bude biografický výzkum autorů i studium geneze literárních děl. Je však nutno odlišovat mezi autorem jako historickou osobou, autorem jako „funkcí“, která umožňuje určité řazení textů a jejich interpretaci ve vzájemných vztazích, a konečně mezi autorským subjektem jako tematickým a stylovým rysem specifického textu. Vztah mezi autorem jako historickou osobou a autorem jako funkcí je velmi složitý a nebyl dosud adekvátně prozkoumán přes veškeré úsilí některých představitelů tzv. nového historismu (viz např. nedávnou práci Stephena Greenblatta Will in the World zabývající se životem Williama Shakespeara). Špatné by bylo rekonstruovat v textu jakýsi autorský záměr (i když se o to v době nepříliš nedávné někteří teoretici pokoušeli). Jsem přesvědčen, že otevřenost různým interpretacím je základním rysem každého literárního textu. Vzhledem k tomu i k dalším rysům se mi snaha o rekonstrukci autorského záměru jeví jako pokus o konstrukci specifické autority textu, který je vždy motivován určitou historickou situací nebo i jistou interpretační strategií.

Připravil Richard Müller.