Jiří Šulc
Dva proti Říši
Knižní klub 2007, 480 s.
Když jsem při četbě knihy narazil na větu „‚Mrtvých není třeba se bát,‘ řekl Petřek. ‚Jen živých.‘“, potvrdil se můj bezděčný čtenářský dojem z Šulcova obsáhlého díla jako „někde mezi Ivanovem a Foglarem“ takřka doslova (stejnou větu použijí Rychlé šípy při útěku ze Stínadel kostelní kryptou.) S oběma autory má Šulcovo psaní společné zapálené fandovství (zde historické s kritériem mít up to date všechna fakta) a idealizaci chlapectví či zde mužného boje – viz dvojici „kluků“ Gabčíka s Kubišem. Hrdinný příběh nemá ambici překvapit, když všichni známe předem rozuzlení, ba v závěru můžeme nalistovat přílohu a zjistit, kdy, kde a jak která postava zemřela. Vzpomeňme, jak dokonale využívá týž princip známého vyústění Pavel Kohout v Hvězdné hodině vrahů. Překvapí jen latentnost hodnotících klišé – Heydrich je vždy aristokraticky perfekcionistní (= fuj), naopak naši kluci jsou lidští, kromě plnění svých úkolů po sobě házejí polštáři či plácají děvčata „něžně po zadku“ (sic!). Trochu nečekané je udělení Literární ceny Knižního klubu Šulcově knize, i v rámci minulých ročníků se její volba mění spíše v marketingový nástroj, než možné ocenění kvality. Foglar psal pro mládež, Ivanov literaturu faktu. Šulc má minimálně na záložce „historický román“ – prvé splňuje jistě na výtečnou, k románu a umělecké literatuře má ale daleko.
Filip Tomáš
František Listopad
Rosa definitiva
Cherm 2007, 176 s.
Co do pestrosti jsou plně srovnatelné: rozsah literárního díla a životní osudy Františka Listopada, jenž za svou poslední prohlašuje sbírku, která záhy po vydání obdržela Cenu Jaroslava Seiferta. Láskyplný vztah k mateřskému jazyku a cítění jazyka jako živoucího média, projevující se třeba hrátkami se slovotvorbou („můj syn můj polosyn“; pro Listopada „chvějí se slovesné předpony českého jazyka“) nebo zaujetím pro melodičnost a souzvučnost („Když spí dítě/ nevidí tě“), jsou tím obdivuhodnější u básníka, který od čtyřicátých let minulého století žije v exilu a píše a publikuje převážně portugalsky nebo francouzsky. Proto jeho poezii často prostupuje pocit vykořeněnosti z dění, kterého chce být účasten; verše, seskládané z všednodenních drobných příhod a vjemů, se s nostalgií rozpínají nad místy, která navštívil a s nimiž jej pojí chvíle intimního prožitku. Oddíl nazvaný Zlínská lze nejvíce číst jako lyrický deník. Pozoruhodné jsou poetologické reflexe („Báseň si lehla na záda/ a interpretovala svět“). Stárnoucí vyzrálý muž je citlivý k pomíjejícnosti věcí i závaznosti nastávající epochy, ve verších datovaných převážně mezi přelom tisíciletí a současnost se Listopadovy osobní dějiny vždy dějí na pozadí těch velkých – což obdařuje rozbíhavé, hravé a subtilně humorné texty neobyčejnou závažností.
Petr Andreas
Miroslav Michálek
O ničem a o všem
Okamžik 2007, 80 s.
„Povzbudivý míchá lék/ básník Míra Michálek.“ Tímto dvojverším se loučí se čtenářem další, humorně laděná básnická sbírka Miroslava Michálka, jinak též autora krátkých próz a fejetonů. Tento básník – bedlivý lovec v zákoutí slovní zásoby – skládá pečlivě své rýmy, aby nám předložil básničku chytlavou, lehkou a hravou, kterou si snadno budeme pamatovat díky její výrazné rytmičnosti a sémantické jednotě. Výtečná jazyková intuice umožňuje Michálkovi vytvořit rým téměř na cokoliv, a proto se sbírka trefně nazývá O ničem a o všem. Využívá a tematizuje všeobecně známé jevy a situace, které autor svým vtipem obléká do úsměvného kabátu. Lyrické já si umí dělat legraci z jídla, manželství, ekonomie a mnohého dalšího, ale především samo ze sebe. Nejčastěji je báseň vystavěna na sémantické propojenosti prvních dvou veršů ve strofě: „želva, i když pomalu/ žere želé v obalu. Proč jsou antilopy anti? Nečtou Platony a Kanty.“ Ale můžeme se setkat i s básněmi postupně gradujícími a s výraznou pointou v závěru: „je-li to/ jelito/ je mi to/ je líto/ nejím to/ jelito/ Je-li to jitrnice/ dám si do nosu!“ Tón sbírky O ničem a o všem by mohl být blízký každému čtenáři, který má náladu hodit starosti za hlavu a nechat se vést spádným tokem říkaček, připomínajících ty z dětských čítanek. Nebo také těm, kteří jsou unavení z vyumělkované experimentální poezie.
Monika Krajčovičová
Steffi Mold, Markéta Fiedlerová, Magda Wdowyczynová, Tereza Semotamová
Čtyřikrát jinak
Přeložila Tereza Semotamová
Větrné mlýny 2007, 188 s.
Kniha čtyř autorek ze střední Evropy obsahuje eseje, povídky, divadelní hru a filmový scénář. Autorka Steffi Mold z Rakouska, Markéta Fiedlerová, Magda Wdowczynová a Tereza Semotamová z Česka – poslední zmíněná v dobrovolnickém programu Budoucí kapitál získala prostředky k vydání textů svých kamarádek – jsou výborné! V konkurenci velkých nakladatelských domů zavedených na „jisté“ autory a bídných státních příspěvků zvolily nejlepší cestu; lze očekávat, že svým elánem si u čtenářstva získají literární renomé. Stručně: M. Fiedlerová debutuje kulturologickými esejemi a jednou povídkou; S. Mold povídkami z Istanbulu; T. Semotamová scénářem k hranému filmu ze života žen středního věku Život je boj; M.Wdowyczynová divadelním scénářem Syblingovy ženy. Činorodosti, s jakou autorky přistoupily k vydání své knihy, lze jedině zatleskat; uvidíme, zda se scénáře ze Čtyřikrát jinak dočkají realizace; nejedná se totiž o reality show, ale o real show, skutečné momentky z všedního života – jak to prostě někdy chodí. Už slyším protesty, že jde o nějaký feminismus – nikoliv, jsou to příběhy žen vyprávěné ženami, splňující náročné umělecké ambice. S trochou metafyziky lze říci, že jejich kniha vzniknout musela, neboť ženskému tématu chybí stále zasloužená publicita!
Vít Kremlička
Arto Paasilinna
Vlčí léto laponského mlynáře
Přeložil Jan Petr Velkoborský
Hejkal 2007, 208 s.
Propojení člověka s vlkem, ať už jakékoli, není v literatuře jev ojedinělý, ale většinou ho najdeme v žánru hororu, thrilleru apod. Jenže finský spisovatel Paasilinna patří do poněkud jiné kategorie, a tak nelze očekávat, že jeho hrdina bude v čtenáři vzbuzovat hrůzu. Mlynář, který si musí občas zavýt jako vlk, je všechno, jen ne strašák, ohrožující své okolí. Je to spíš ono okolí, které v čtenáři navodí pocit, že lidská společnost má k dokonalosti daleko. Každý, kdo se jen trochu vymyká, patří do izolace. Člověk, který chce poctivě pracovat a klidně žít, který je schopen lásky a laskavosti, kterého zajímají stejné věci jako ostatní, například sportovní utkání, rybolov anebo zeleninová zahrádka, se nesmí odlišovat. A pokud na své výlučnosti trvá, není s ním všechno v pořádku. Na vzorku jedné vesnice se Paasilinnovi podařilo zmapovat vše, co lidská smečka nabízí – od čistých představitelů zla přes zlodějíčky, práskače, ustrašence, lakomce a lenochy až k několika málo těm, kteří ještě mohou a jsou schopni naslouchat zdravému rozumu. Ti jsou také schopni pojmout výlučnost vyjícího mlynáře, ale právě proto je čeká podobné zatracení jako jeho samého. Další román oblíbeného autora ubral na úsměvnosti a přitvrdil, co se společenské kritiky týče, avšak jeho příznivci zklamáni nebudou. Komičnost z této absurdity vyplývající je možná méně nápadná, ale o to výmluvnější.
Magdalena Wagnerová
Christian Jacq
Mozart – velký mág
Přeložila Hana Müllerová
Knižní klub 2007, 304 s.
Dvojsloví „zázračné dítě“ nalezneme ve spojení s Wolfgangem Amadeem Mozartem tak často, že se z něj stala spíše floskule. Kniha Christiana Jacqa slibuje dát onomu označení jiný, až mystický význam. V odtržení od hudebního kontextu je Mozart snad ještě zázračnější, může být nadějí lidstva a zachránit jej před chaosem. Jak? Velký mág otevírá tetralogii významného egyptologa, nahlížejícího na klasicistního skladatele skrze jeho napojení na tajemné zednářské spolky. S knihou však přišel až po Šifře Dana Browna, a i kdyby byl úmysl sebepoctivější (představit Mozarta v novém světle), text je jen další odnoží podobně laděné „tajemné“ beletrie. Všemožné předestírání náboženských symbolů, ocitání se na hranici života a smrti, nemluvě o proticírkevních spiknutích, působí vyčpěle. V případě Jacqa dokonce až směšně. Je s podivem, že na rozdíl od publikací věnovaných čistě Egyptu a jeho historii je jeho jazyk oklestěn do prostých frází. Naprázdno vyznívá snaha o thrillerovou kompozici kapitol, které končí skoro dříve, než začnou. Vzhledem k tomu, že Jacq nevypráví klasickou biografii Mozarta, ale propojuje ji s tajemnou zápletkou, zarazí, že ani po přečtení poloviny románu se nic napětí vzbuzujícího nestane. Jako by si autor nechával dramatické momenty, konflikty a gradaci až na další díly. Ty už ale může čtenář nechat bez povšimnutí.
Lukáš Gregor
Původ poezie – proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách
Editoři Sylvia Fischerová, Jiří Starý
Argo 2007, 302 s.
Hledat zdroje poezie dnes neznamená pátrat po společném základě jako dříve, ale prozkoumávat základy jednotlivých kultur. V knize s až příliš ambiciózním titulem je rozpětí kultur pozoruhodně široké – od čínské a indické až po řadu evropských. Ze sborníku a jeho pojetí se vyděluje stať Miroslava Petříčka, zkoumající – na půdě Schillerovy dichotomie romantická a sentimentální poezie – časové struktury básnění. Obecnějšími rysy poezie jako fenoménu se zabývá i článek Sylvie Fischerové Devět lhoucích Múz. Navzdory příliš velkému rozptylu témat jsou však příspěvky kvalitativně vyrovnané a dohromady skládají monumentální obraz poezie jako jevu, bez něhož bychom zašli uvláčeni ničivou prózou každodennosti. I když právě ta je jedním ze zdrojů poetické many. Záměr autorů nenechat lehnout popelem témata odeznělá v přednáškovém cyklu pořádaném v letním semestru 2005 Ústavem pro českou literaturu AV, Ústavem řeckých a latinských studií a Ústavem filozofie a religionistiky Filozofické fakulty UK tak jistě inspirativně zaplnil mezeru v jinak příliš úzce zaměřené literárněvědné produkci. Jistě je to pobídka k dalším – filosofickým, religionistickým i komparatistickým – výletům do oblasti, která se ve stále těsnějším krunýři ekonomismu povážlivě vytrácí z našich životů.
Michal Janata
Irina Ulrychová
Drama a příběh
Akademie múzických umění 2007, 103 s.
Nenechte se zmást literárněvědně přitažlivým, avšak pro dané účely zavádějícím názvem publikace. O jejím záměru totiž lépe vypovídá podtitul: Tvorba scénáře příběhového dramatu v dramatické výchově. Vše navíc napovídá tomu, že se jedná o diplomovou práci vzniklou na půdě divadelní akademie (informace o autorce či o účelu díla bohužel postrádáme). Ulrychová zpočátku resumuje pár dostupných definic situace a příběhu, aniž by si ovšem všimla, že v dnešní literární a divadelní vědě se právě tyto „jistoty“ problematizují. S tím souvisí i její pojetí dramatu, které chápe – jak je v podmínkách dramatické výchovy běžné – výhradně jako hru čili hraní, tudíž drama vidí vždy jako určitého oponenta příběhu. Zatímco předloží alespoň nějaká vymezení příběhu, vyložení klíčových pojmů daného oboru, jako je drama (popř. příběhové drama aj.), scénář, role či technika, se nedočkáme, na druhé straně autorka neopomene vysvětlit, proč odmítla užívat zavedený pojem dramatická situace. Většina textu je věnována genezi herní situace v dramatické výchově, kterou Ulrychová předestírá v jednotlivých fázích: od vzniku tématu až po celek dramatu, a následně i konkrétním námětům takovýchto herních aktivit. Publikace tak je v prvé řadě položkou pedagogickou, a i když nemá špatná východiska, v teoretické části, která ovšem tvoří jen asi desetinu, je pouze lehce nahozená.
Lenka Jungmannová
Richard Osborne, Borin van Loon
Sociologie
Přeložil Jiří Papoušek
Portál 2007, 182 s.
Portál přebírá komiksovou řadu Introducing od britského nakladatelství Icon Books US a už vydal mnoho svazků (mj. Freud, Jung, Platon, Shakespeare, Etika, Logika). Pohodlně to přečtete během hodinové jízdy autobusem, a jste tedy uvedeni do velikána či disciplíny. Autoři naší knihy postupují od základních otázek a pojmů oboru (co je sociologie, sociologická představivost, společnost, ideologie, sociální normy, stratifikace) k jednotlivým významným osobnostem, školám a směrům (Comte, Spencer, pozitivismus, Durkheim, Marx, Weber, chicagská škola, Freud, funkcionalismus, frankfurtská škola, strukturalismus, feminismus) a poukazují i k výzkumným metodám. Výtvarná stránka má (asi nezbytně) podobu koláže, montáže a střídání stylů, snaží se zprostředkovat diskusi, uplatňuje humor spočívající v tom, že diskursivní výroky a definice jsou vkládány do úst rozličným osobám v příznačně nastavených situacích – např. oběšenec si vyměňuje názory se statistikem. Příručka tak vede čtenáře vtipně, nenásilně a hlavně v rychlém tempu vpřed – a ti to ocení, cílová skupina, patrně maturanti a uchazeči o univerzitní humanitní studia, je spokojena, neboť jde o druhé vydání. Neuteče jistě mnoho vody a zdravě reformovaní vysokoškolští studenti se nebudou více hmoždit s četbou nudných tlustospisů a poznatky jim budou servírovány touto milou, stravitelnou formou. Prý brzy vyjde jako komiks patologie.
Jiří Zizler
Martin Uhlíř
Jak jsme se stali lidmi
Dokořán 2007, 320 s.
Otázky evoluce člověka jsou z pochopitelných důvodů populární. Obor se ovšem neustále vyvíjí a učebnicové pravdy rychle zastarávají. Zájemci proto ocení, když se jim, tak jako v tomto případě, dostane důkladné porce aktuálních názorů na to, jak mohl vypadat společný předek gorily a šimpanze, jak se to má s australopithekem nebo vymřením neandertálců. Zásadní je důraz textu na fakt, že produktem evoluce je nejenom naše vzpřímená chůze, ale i naše psychické vlastnosti, od občasných sklonů k altruismu po občasný sklon páchat genocidy. Proplétající se cesty evoluce našeho chování a našeho těla hezky ilustrují např. úvahy, jak mohla preference samic (tedy pohlavní výběr) způsobit změnu tvaru zubů (samice mohly preferovat samce, kteří je tolik nekousali). Tenhle pohled je vůbec důležitý – prostředím, které nás zformovalo do současné podoby, nebyli totiž jen mamuti, šavlozubí tygři nebo změny klimatu, ale také ostatní (před)lidé. Vyšší míru odbornosti zajišťují krátké rozhovory s profesionálními vědci, které jsou součástí textu. Ke knize ale přece jen jedna výtka: texty o evoluci, které u nás vycházejí (např. Flegr, Zrzavý), bývají mnohdy brilantní po literární stránce, plné provokativního humoru, umisťují se v soutěžích typu Magnesia Litera a jejich četba je sama o sobě estetickým zážitkem. Jak jsme se stali lidmi je po této stránce kniha trochu suchá.
Pavel Houser
Lukas Vischer, Charles Birch
Život se zvířaty
Přeložila Štěpánka Straková
Kalich 2007, 100 s.
Dvě studie autorů působících ve Světové radě církví spojuje téma ekologické teologie. Vischer se potýká s obrazem zvířat dnešní doby, s jejich popularitou v dokumentárních filmech a pohádkách, s karikaturami v reklamách i statusem domácích mazlíčků a vycpaných plyšáků. Proč je jim tedy v reálu neustále ubírán životní prostor i šance? Jak se k vědomé odpovědnosti za zvířata staví Bible, ukazuje autor pomocí exegeze prvních kapitol Genesis, jež líčí dvě verze příběhu o stvoření. Jejich chybný výklad posunul člověka do centra světa a zvířata na úroveň objektů. Zmizel původní stav těsného společenství živých tvorů. Vischer exegeticky zpracovává i další úryvky ze SZ a NZ, kupříkladu fenomén oběti či vegetariánství. Biolog Birch se pak v základech dotýká genetického inženýrství, problematiky jatek, transportů, vivisekce i biodiverzity. Vše jen lehce naťukává, což může být vděčným odrazovým můstkem pro neinformovaného laika. Připusťme, že text knihy občas dýchá na čtenáře církevně neangažovaného trochu „křesťansko-pateticky“. Obohacuje mu však jeho religionistický obzor, zaobírá-li se tím, jak na zvířata nahlížejí jednotlivé náboženské systémy. Mottem křesťanské perspektivy zdá se být známá pasáž Izajášova: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat... Nikdo už nebude páchat zlo, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.“
Gabriela Krůzová
Carl-Henning Wijkmark
Stundande natten
Norstedts 2007, 158 s.
Švédský prozaik, esejista a literární kritik Carl-Henning Wijkmark (1934) nebyl doma nikdy prorokem, o to větší zájem budí už po několik desetiletí jinde, především ve Francii a Německu. Silně intelektuální ladění jeho románů mu Švédové odpustili teprve nedávno: jakmile se ukázalo, že jeho nevybíravá beletrizující rozprava o eutanázii a stárnoucí civilizaci Moderní smrt (Den moderna döden, 1978) patřila v Německu k nejdiskutovanějším překladovým titulům úsvitu tisíciletí. Letos Wijkmark ke starému traktátu připojil nový románový pandán s básnivým názvem Už se blíží noc (Stundande natten). Kniha osciluje mezi komorní symbolistní truchlohrou a pastorační rukovětí umírajícího. Vypravěč Hasse se ocitá v nemocnici na oddělení pro beznadějné případy, v poněkud nesourodé společnosti tří pacientů: galantního bezdomovce, mlčícího cizince z opačného konce světa a hazardního hráče, jenž uzavírá sázky na život věčný. Jejich pokoj pak pravidelně navštěvuje celé panoptikum dalších postav: nehumánní lékař, dvě zdravotní sestry, farářka… Každý ze zúčastněných se k životu staví jinak a z napětí mezi nimi vyvěrá román samotný. Klasické, avšak nevyhnutelné schéma. Naštěstí byl Wijkmark už zase tak nesnesitelně intelektuální, že román proložil neotřelými narážkami a důvtipnými úvahami na nejrůznější témata, literaturou počínaje a čím jiným než smrtí konče.
Anežka Kuzmičová