Zhruba před dvěma lety se Eva Prchalová a Lenka Valachová, absolventky herectví na JAMU, domluvily, že společně vytvoří inscenaci pro Divadlo Černá labuť, v němž budou obě účinkovat. Na základě jejich setkání a rozhovorů Eva Prchalová napsala hru Tango o kuře, Valachová ji opatřila písněmi. Když mělo dojít k realizaci, Valachová zmizela. V červnu 2007 se ale objevila, nejprve na scéně Divadla Alfred ve dvoře, posléze v Malém Nosticově divadle: s inscenací s názvem Tango o kuře, v níž vystupuje společně s Annou Polívkovou. Hra je doslova stejná, s drobnými úpravami v závěru. V programu se píše, že jde o „stage work inscenaci Lenky Valachové“; uvádí se jako autorka i režisérka. V telefonátu s Prchalovou, která o věci nebyla vůbec zpravena, Valachová popřela její autorství a uvedla, že hra je navzdory stejnému názvu kompletně předělaná. Zřejmě se ale lekla možných důsledků a dopsala ji do programu absurdně jako „spolupráci na scénáři“. Polívková hraje postavu, kterou pro sebe napsala Prchalová, a krádež je o to bolestnější, že ta ve hře zpracovala své osobní zážitky. Další představení ukradené hry se chystá v prosinci v Brně.
Kateřina Rudčenková
Japonsko je známé jako jedna z nejbohatších zemí na světě. Je spojováno se špičkovým výzkumem a moderními technologiemi, zvláště v oblasti telekomunikací. Ve skutečnosti ale patří právě v této oblasti mezi nejzaostalejší země světa. Když přijedete do Japonska s mezinárodní bankovní či kreditní kartou, máte malou šanci, že se vám podaří vyzvednout hotovost. Desítky tisíc bankomatů jsou totiž odpojeny od všech mezinárodních systémů. V Tokiu je „mezinárodních bankomatů“ jen několik desítek, ve městě Nagoja (čtvrté největší v Japonsku) méně než deset. Také se nikam nedovoláte. Jen mizivé procento veřejných telefonů umožňuje hovory do zahraničí. Téměř nikde nenarazíte na bezplatný internet a internetové kavárny se daji ve velkých městech spočítat na prstech jedné ruky. Váš mobil v Japonsku fungovat nebude. Nemůžete si ani zapojit váš roaming. Za drahé peníze vám ovšem na letišti pronajmou telefon. Pokud přijedete s vlastním novým a drahým 3G telefonem, stejně se vám nepodaří si zavolat, protože vám v Japonsku neprodají předplacenou SIM kartu. Prý z „bezpečnostních důvodů“. Ve skutečnosti ale proto, že o komunikaci s cizinou nestojí.
André Vltchek
Minulý čtvrtek bylo v refektáři pražského kláštera v Emauzích plno. Na panelové diskusi nad novým dokumentem ostravské televize o kněžích spolupracujících s StB, pořádané Českou křesťanskou akademií a koordinační skupinou historiků, však přesto někdo chyběl. Z oficiální katolické hierarchie se totiž nedostavil nikdo. Ke skutečnému poznání a smíření v této palčivé záležitosti však nemůže dojít, dokud se nesejdou ti, co obstáli, s těmi, co selhali, jejich blízcí a mlčící většina spolu s pachateli. V této debatě nelze spoléhat jen na média. Limity jejich přístupu se ukazují ve znovuoživené kauze Nohavica. Jak totiž připomněl historik J. Cuhra, od zkoumání dokumentů StB si nelze slibovat senzace, ale jen spoustu bolesti. Nepřinášejí elegantní špionské historky a také nic pro milovníky konspiračních teorií. Jde o smutné zprávy o byrokratické mašinerii, osobních tragédiích, zkažených životech a každodenním boji mezi lidskou důstojností a pudem sebezáchovy. Emauzské setkání ukázalo, jak je pro pamětníky těžké smířit se s druhou tváří mnohých známých lidí. Třeba toho sympatického kněze, co pohřbíval Jana Patočku. Ještě těžší je zároveň nepodlehnout předsudku o církvi, kdysi pouhé hračce v rukou tajné policie. Poznaná pravda však nakonec osvobozuje.
Alexandr Budka
Kdo se chtěl minulý týden podívat v České televizi na dokumentární film Kristiny Vlachové Cesty naděje, měl smůlu. Vedení ČT dokument, který přibližuje osudy Židů z Medzilaborců za slovenského štátu, na poslední chvíli stáhlo z programu. „Není na tom nic mimořádného,“ tvrdí Václav Kvasnička z centra převzatých pořadů. „Vyjednávali jsme dlouho o právech a na poslední chvíli jsme zjistili, že je druhá strana nemá vyřešená.“ Tou druhou stranou, v jejíž produkci film vznikl, je slovenský Ústav pamäti národa (ÚPN). Jeho současný předseda správní rady Ivan Petranský, který byl do funkce zvolen jako kandidát SNS, je známý svým opatrným postojem k období slovenského štátu a výroky, že tehdejší režim měl i svá pozitiva. Podle režisérky bylo její působení v ÚPN ukončeno před rokem mimo jiné s tím, že „točí židoviny“. Den před plánovaným odvysíláním dokumentu, který vznikl v ÚPN za předchozího vedení Jána Langoše, Petranský produkci zakázal. „Dokument byl promítnut na Slovensku jen na vánoční besídce,“ uvádí Vlachová, „slovenská televize jej však, podobně jako další díla, která jsem na Slovensku natočila, dosud neuvedla.“ Autorská práva mohou být zjevně používána jako dobrý cenzorský klacek.
Filip Pospíšil