Hodnocení stavu a vývoje vlastního jazyka (případně iniciativy na jeho ochranu) mohou poskytnout zajímavý exkurs do národního sebevědomí. Internetové vydání novin zahraničních Číňanů Chua-šeng bao přineslo informaci o singapurském „Fóru čínštiny ve světě“, které začalo 16. listopadu. Odborníci z pevninské Číny, Hongkongu a Tchaj-wanu došli k závěru, že udržovat standard čínštiny je důležité, ale zároveň usoudili, že tato snaha sama o sobě nestačí. Přizpůsobování mimopevninské čínštiny prostředí, v němž se používá, a přejímání prostředků z jazyků používajících abecedu je prý přirozeným rysem současné čínštiny. Vyžadovat jednotu jazyka za každou cenu by znamenalo oslabit jeho životaschopnost. Ideologie „hledání společného základu při tolerování a zachování odlišností“ se podle vědců má projevovat shovívavostí a přijetím nových jevů z okolních jazyků. Prakticky by se tento postoj měl odrazit například v učebnicích čínštiny přizpůsobených pro Číňany v různých koutech světa. Výzkum variant globální čínštiny bude vycházet mimo jiné i z periodik, která zahraniční Číňané (chua-žen) vydávají. Pchu--tchung-chua, standardní podoba čínštiny, která se vyučuje povinně ve školách na pevnině, tak i v teorii přestává být tou jedinou správnou univerzální čínštinou pro Číňany celého světa.
Týdeník Jihu (Nan-fang čou-mo) přináší v čísle z poloviny listopadu reportáž o případu z východočínské provincie Ťiang-si, který v Číně vzbuzuje veliké emoce. Článek je nazvaný Pacient z klece a jeho smutným hrdinou je mentálně postižený Luo Sü-wen. Ten strávil posledních pět let zavřený v železné kleci o rozměrech volených tak, aby se nemohl postavit a klec překotit. Jeho rodina totiž nemá dost prostředků, aby mu zajistila léčbu, a ochránila tak jeho i sebe před Süovými agresivními výpady. Nepodařilo se dosáhnout ani toho, aby pacient získal oficiální diagnózu a rodina potvrzení, že její člen je skutečně psychicky nemocný. Příbuzní Sü-wena tvrdí, že málem uškrtil svou matku a další lidi napadal. Klecové řešení přitom bylo to nejdostupnější. Čínský venkov je podle odhadů odborníků plný mentálně postižených – může jich být kolem dvaceti milionů. Článek dává pochopitelně prostor i názorům, že zavírat postižené do klecí nebo je svazovat řetězy není správné. Pokud ovšem měsíc léčby stojí 2000 juanů (tj. asi 6000 korun), dá se věřit rodině Luo, že skutečně neměla na výběr. A státní politika jí v této záležitosti moc nepomůže. Z celkových státních výdajů na zdravotnictví v Číně jde na léčbu psychických chorob jedna patnáctina, přičemž podle doporučení Světové zdravotnické organizace to má být jedna pětina.
Zajímavým svědectvím o snaze Číny vyrovnat se přinejmenším v rétorické rovině s problémy rozvojové země je článek o zpožděném nařízení týkajícím se omezení pracovní doby a zavedení placeného volna. Oproti podobným pokusům v předcházejících letech spočívá prý nyní zásadní rozdíl v tom, že se neklade důraz ani tak na ekonomické aspekty problému, jako spíše na ty občanskoprávní. Placené volno pro pracující, kteří jsou v určité pozici zaměstnáni déle než rok, je sice v právním systému ČLR zakotveno již od poloviny devadesátých let, dosud však chyběla konkrétní nařízení, která by zákon uváděla do praxe. Letos, tedy s dvanáctiletým zpožděním, realizaci zákona prý již nic nebrání. I tak, podotýká autor článku, má toto nařízení ještě mezery, protože nezahrnuje všechny „tan--wej“ – jednotky, v něž je čínská pracovní síla organizována.
Tradice odesílat měšťácké „bílé límečky“ na zkušenou na venkov je v Číně stále živá, jak vyplývá mimo jiné i z optimistického článku v Rolnickém deníku (Nung-min ž’-pao) z 18. listopadu. „Teprve poté, co jsem opustila velkoměsto, jsem měla šanci poznat, co je to skutečný život,“ přiznává Lin Č-pching, zaměstnankyně kantonské dopravní společnosti. Stereotyp kancelářského života, rodinné problémy a všemožné stresy vedly k její tělesné degeneraci, takže Lin při cestě domů do bytu v osmém patře jenom „funěla a chroptěla“. Řešení jí přinesla společnost družek s podobnými příznaky, které se nakonec rozhodly opustit velkoměsto a zkusit nový život v Šao-singu (shodou okolností místo narození Lu Süna, nejproslulejšího moderního čínského prozaika) a postupně i na dalších místech – v Čchung-čchingu, Jün-nanu apod. Vyzkoušely si, jaké to je „stavět dům, pěstovat zeleninu, vyrábět čaj, pokládat elektrické kabely, nosit trička sloních velikostí a gumáky neurčitých barev“. Při snaze o ekologický způsob hospodaření zcela bez chemikálií využívaly staré fígle, jak si poradit se škůdci a jak hnojit půdu. Zprvu žily z našetřených peněz – stačilo jim prý jen 400 až 500 juanů měsíčně (asi 1500 korun). Časem si začaly na živobytí vydělávat zemědělstvím. Paní Lin si navíc pochvaluje, jak se jí za ty dva roky, co žila po způsobu tradičních zemědělců, zlepšilo zdraví – za celou dobu neměla prý ani rýmu.
Zpravodajská agentura Nová Čína (Sin-chua) ve svém olympijském speciálu informovala mimo jiné o tom, že japonští novináři plně věří ve schopnost Číňanů zvládnout se ctí pořádání olympijských her v létě 2008. Reportéři se z Japonska přijeli podívat na veřejné zahřívací kolo závodů v judu. „Přestože tato ,země juda‘ vyslala do tohoto závodu jenom čtyři závodníky, novinářů z Japonska přijelo nemálo,“ komentovala hemžení japonských žurnalistů z významných médií Nová Čína. Japonci jsou ovšem jen jedněmi z mnoha, kteří oživují budoucí olympijská bojiště. Hlavními příchozími jsou totiž sportovci „uvykající místním podmínkám“. O mezinárodních stížnostech na kvalitu pekingského ovzduší v článku, podobně jako v celé rubrice, nepadlo ani slovo.
Z čínských médií vybírala Anna Zádrapová.