Emanuel Mandler
Poslední Branibor a jiné příběhy
Fra 2007, 178 s.
Mandlerův Poslední Branibor obsahuje některé texty, jež vyšly už v povídkovém souboru Atrakce (1966); doplňují je další, už nepublikované prózy – brzy po jejich napsání autor pověsil literaturu na hřebík. V doslovu Mandler žehrá na kritiku, která prý jeho debut odstřelila v zákulisně řízené likvidační kampani – leč pravda bude přece jen složitější. Kupříkladu jeho próza Lékař (v Atrakci vyšla v okleštěné podobě, Branibor ji pod názvem Za dveřmi přináší v úplnosti), popisující absurditu a odcizenost pervertovaného světa, vskutku silně závisí na Kafkovi a jeho postupy autor variuje dost netvořivě, mechanicky a strnule. A kritika, reagující na exploataci kafkovské tematiky a faktury (motivované politicky i módně), chtěla diferencovat, na což Mandler doplatil (jednu z nejostřejších reflexí uveřejnil Jiří Opelík, kterého nelze z práce na objednávku shora podezřívat – naopak v anketě Literárek označil Atrakci za zážitek roku Václav Havel). Dnes je to historie a lze konstatovat, že některé Mandlerovy povídky v kontextu artistní a experimentální literatury vcelku solidně obstojí a titulní prózu oceňoval Jan Lopatka ne neprávem. Rezignací na literární tvorbu se Mandler postavil po bok souputnika z časopisu Tvář Bohumila Doležala a oba našli nakonec uplatnění v politologii – cynicky řečeno, nechali se odradit tak snadno, že umění pro ně slzy dlouho ronit nemohlo.
Jiří Zizler
Jason
Pšššt!
Mot 2007, 128 s.
Nedlouho po dokončení série Padoucnice Davida B. přináší nakladatelství Mot na náš komiksový trh nového, ve světě uznávaného autora. Norský kreslíř Jason znázorňuje své postavy jako zvířata a hlavním hrdinou komiksu Pšššt! je podle všeho kos (ale může to být i jiný ptáček). V několika krátkých příbězích sledujeme jeho životní neúspěchy. Slova tu najdeme nanejvýš v roli citoslovcí, takže o to víc se „čtenář“ musí soustředit na kresbu. Jason používá zřetelné linie (takové, jaké známe třeba z Hergého Tintina), jeho černé linky na bílém podkladě jsou snadno čitelné, detailů je tu minimum. V příbězích se prolíná realita se sny a představami, vyznění je vždy spíše smutné. Mohou za to nejen prázdné oči postav, které samy o sobě vyzařují osamění, ale především pointy příběhů – jednou končí příběh smrtí přítelkyně, podruhé smrtí hlavního hrdiny a do třetice odchodem syna. V surrealisticky laděných povídkách má hrdina schopnost být neviditelný, popřípadě měnit svůj věk, využití těchto schopností však většinou končí špatně anebo se vše vrací k nudné realitě, která jako by našemu hrdinovi vyhovovala nejlépe. Pšššt! je moderní, existenciální komiks, v němž i zdánlivě dobrodružná cesta kolem světa končí ve stejné, snad jen o něco oprýskanější posteli.
Jiří G. Růžička
Sebastian Faulks
Po stopách člověka
Přeložila Petra Nagyová
BB art 2007, 543 s.
Psychiatrická idyla Sebastiana Faulkse přibližuje na osudech dvou lékařů historii medicíny duševních nemocí. Děj probíhá od počátku minulého století na studiích v Paříži, ve Vídni a v poválečném Londýně. Fanouškové makabrózních výjevů ocení líčení tehdejších ústavů pro choromyslné, vyznavači britské literatury chmurné postavy Prendergasta a ošetřovatele Babinského: v detailu se dokonce lze i podivit autorovu kulinářskému vychvalování chuťově legendární anglické kuchyně (popis pudingové hostiny žel chybí). Popisy duševních nemocí jsou již zcela nedostižné, čtenář jimi ovšem poněkud ztrácí četbohodiny; přečte-li si třeba, mezi odstavci vypsanými z lékařských učebnic, o jedné z postav, že „je cvoklá jako Tomečkova kráva“, může zapochybovat o překladatelčině etice (a o autorově nejspíš také). Podobně působí odstavce vypsané z jiných vědeckých knih (kdyby alespoň letmo přetvořené anebo parodované!); zřejmě se jedná o jiné pojetí literatury, mírně řečeno nudné. Když na posledních stránkách jedna z postav zhlédne zjevení (anebo halucinaci), je to naprosté vybočení z realistického žánru. Téměř bychom cítili potěšení z nevysvětlitelných věcí mezi nebem a zemí, kdyby z toho nekoukala bouda na čtenáře – a to se nedělá, už pro ten čas trávený s knihou!
Vít Kremlička
Annette Herzog
Lililinda Superhvězda
Přeložila Alena Soušková, ilustrovala Michaela Kukovičová
Baobab 2006, 82 s.
Lililinda Superhvězda je moderní pohádka německé autorky žijící v Kodani a rozumět jí mohou všechny děti, které se někdy setkaly s počítačem. Hlavní hrdinka je holka, která se ovšem nechová tak, jak od ní její tvůrce očekává. A tak jí nezbude než začít žít svůj příběh až ve chvíli, kdy ji rozzlobený spisovatel označí myší, stiskne tlačítko Delete a holčička se propadne kamsi do neznáma. Svět, který začíná objevovat, je plný odpadků ze spisovatelova počítače. Jedná se především o všechna ta nepotřebná a zavržená písmenka, číslice a podobné harampádí, které majitel počítače vymazal, a z nichž si odvržená holčička může sestavit, co ji napadne – třeba motorku. Stačí poskládat sedm písmen ve správném pořadí, aby vzniklo příslušné slovo, a motorka s vysokými řídítky, lesklými zrcátky, koženým sedadlem a chromovými tlumiči je na světě. Ba co víc, ona jezdí. Lililinda si na ni sedne a vyrazí vstříc princi Pávoslavovi, paní Dvaatřicáté, poněkud praštěným kouzlům nebo pizzám v podobě oken s ptačími hovínky na parapetu. Charakter knihy však určuje nejen text, ale značnou měrou i moderní ilustrace výrazné české výtvarnice Michaely Kukovičové, která shodně se stylem vyprávění vytvořila jeho plnohodnotný odraz. Vznikla tak ryze současná kniha pro ryze současné děti, jejíž největší hodnotu je možné spatřovat právě v souzvuku textu s ilustracemi.
Magdalena Wagnerová
René Goscinny, Jean-Jacques Sempé
Nové Mikulášovy průšvihy – Dopis Ježíškovi
Přeložila Tamara Sýkorová
Albatros 2007, 152 s.
Na počátku 50. let minulého století začínají vznikat první příhody malého Mikuláše. Dočkaly se stejně nesmrtelného postavení jako jiný Goscinnyho hrdina, Asterix. Jejich počet vydal na několik knih a nyní, po autorově smrti, bylo díky jeho dceři otištěno dalších více než 20 „komických etud“. Ačkoliv potěší především fanoušky Mikuláše a jeho party kamarádů (s nimiž se hrdina ovšem rád a často handrkuje), mohou být stejně tak dobrým startem pro čtenáře doposud Mikulášem nepoznamenané. Goscinny ústy titulního hrdiny totiž vypráví vždy uzavřené epizody ze života a často znovu představuje své kamarády a další postavy („Augustýn je jedináček a vejtaha…“, „Polívka je náš dohlížitel, který věčně říká: Podívejte se mi do očí!“), což vyvolává jak pocit nostalgie (vzpomínku na první setkání s charakterizací figurek), tak komický efekt kolovrátku. Pochopitelně, že po přečtení dvou set příhod s Mikulášem nás už Goscinny těžko může překvapit, ale kdo by se nechtěl znovu a znovu oddávat tomu neuvěřitelně roztomilému dětskému světu, kde Vendelín dá přednost namazanému chlebu před dobrodružstvím, mazánek Celestýn žaluje na spolužáky, Kryšpín zase před tabulí neumí a Albín hrozí pěstí na všechny strany?
Lukáš Gregor
Stephen Greenblatt
William Shakespeare – velký příběh neznámého muže.
Přeložila Mirka Kopicová
Albatros 2007, 367 s.
Stephen Greenblatt patří k nejvýznamnějším osobnostem současného mezioborového humanitního bádání. Český čtenář měl dosud možnost seznámit se s jeho prací o kulturním objevování Ameriky Evropou – Podivuhodná vlastnictví (2004) a také se statí v antologii Nový historismus (2007). Shakespearův životopis ovšem představuje jeho dílo zdaleka nejpopulárnější, knihu, jež se v USA řadu týdnů držela na žebříčku bestsellerů. Životopisný žánr vždy patřil k těm nejpřístupnějším, navíc snad žádný anglicky píšící autor není předmětem takového kultu jako právě Shakespeare, což se negativně projevuje i u Greenblatta. Ten na jedné straně prokazuje obdivuhodnou obeznámenost s dobou, žádný detail neunikne jeho bedlivé pozornosti, žádná skutečnost není natolik banální, aby nemohla vypovídat o něčem podstatnějším. V tomto ohledu je kniha příkladně čtivou ukázkou metod nového historismu, u jehož zrodu Greenblatt stál, a který ruší rozdělení na dějiny a literaturu, na text a kontext a celou epochu čte jako svého druhu text. Na hodnotě knize však dost ubírá adorační přístup k „Bardovi“, nekritická fascinace, která v lecčems připomíná okouzlení, jež vzbuzují současné celebrity. Ale navzdory výhradám je obsah knihy mnohem lepší než její obálka či typografická úprava a rozhodně stojí za pozornost.
Ondřej Kavalír
Lenka Reinerová
Čekárny mého života
Labyrint 2007, 84 s.
Ve svém povídkovém souboru nás Lenka Reinerová zavádí do čekáren – těch neslibnějších v porodnicích, zcela běžných na nádražích, ale také do čekárny smutné, jež se nachází na onkologickém oddělení. Společně s autorkou procházíme nejen všeobecně známé čekárny, postupně poznáváme, že prostor určený k čekání či očekávání můžeme nalézt i na dosti neobvyklých místech – vždyť málokoho by napadlo, že i na hlediště divadla se můžeme podívat jako na čekárnu. Reinerová vypráví také o čekání, jež nás provází již od narození, a charakterizuje ho jako „stav, do kterého se člověk dostane, který si někdy sám zvolí, který je mu ovšem často skutečně a naprosto vnucen“. Autorka nastiňuje své životní cesty, v jejích vzpomínkách se však zrcadlí i dějiny minulého století. V povídkách se objevují silné momenty, důraz je kladen na zachycení okamžité nálady, čtenářům je tak ponechán dostatek prostoru pro domýšlení situací. Některé příběhy již známe z autorčiných předchozích knih, tentokrát je ovšem její obdivuhodný optimismus podáván s větší poetickou zkratkou.
Lenka Dombrovská Slívová
Desanka Trbuhovičová-Gjuričová
Ve stínu Alberta Einsteina – tragický život Milevy Einsteinové-Maričové
Přeložila Jana Zoubková
Academia 2007, 173 s.
Mileva Maričová se narodila roku 1875 v srbském Kači a byla velmi nadaná. Jelikož ale tehdy nebylo zvykem, aby ženy studovaly, věnuje se autorka biografie – sama významná srbská fyzička – nelehkým cestám matematičky za vzděláním, jež vrcholily na polytechnice v Curychu. Navzdory materiální a morální podpoře z domova i navzdory výjimečným schopnostem a pilnému snažení, jež navíc znesnadňovala vrozená vada chůze, se Maričová k diplomu nakonec nedopracovala. Především proto, že přišlo dítě, a za druhé proto, že své badatelské aktivity už dávala do služeb univerzitnímu kolegovi a pozdějšímu partnerovi Albertu Einsteinovi, s nímž byla roku 1903 oddána. Tomuto muži pak porodila ještě dva syny, starala se mu o domácnost, provázela ho při putování za prací (1910–1912 i v Praze) a byla jeho nejdůležitějším vědeckým spolupracovníkem. Dokumenty dokonce naznačují, že i teorie relativity byla zčásti Mileviným výkonem. Maričová se ale profesionální vědkyní nestala a manželství se přes všechnu spřízněnost rozpadlo, z čehož se už nikdy nevzpamatovala (zemřela 1948) a také to nejspíš ovlivnilo duševní chorobu jejich syna. Ediční řada Ženy a věda zaplňuje bílá místa „ženské historie“ a pomáhá odbourávat předsudky, které společnost vůči ženám ve vědě staletí pěstovala. To platí i pro tento působivý životopis, který poprvé vyšel v roce 1969.
Lenka Jungmannová
Vratislav Vaníček
Soběslav I. – Přemyslovci v kontextu evropských dějin v letech 1092–1140
Paseka 2007, 363 s.
Vaníčkův Soběslav I. patří k tomu nejlepšímu, co v české medievistice nejméně za poslední desetiletí vzniklo. Zasazení tohoto přemyslovského období nejen do evropského, ale i mimoevropského kontextu nemá v české historiografii příliš obdob. Dílo demaskuje svým širokým srovnávacím měřítkem většinovou českou historiografickou produkci, která se až příliš pohybuje v pozitivistických a úzce nacionalistických soutěskách. Brilantní je zejména srovnání islámu a křesťanství v Evropě v 11. a 12. století. Ukazuje se, nakolik byly oba světy, tolika historiky stavěné do umělého a špatně pochopeného protikladu, spolu svázány, kolika analogiemi přes jinak hluboké náboženské odlišnosti byly oba civilizační okruhy spojeny ve své sociální a politické struktuře. V české historiografické produkci rovněž není zdaleka obvyklé, že se pojmy, s nimiž historik nakládá, podrobují terminologické analýze. A vynikající výkon na tomto poli předvádí autor zejména v kapitole, v níž pojednává o krystalizaci středověké společnosti na pozadí křížových výprav. Na mnoha místech knihy najdeme ponory do středověké mentality, za něž by se nemusel stydět ani Duby či Le Goff. Dokonce bych řekl, že Vaníček jde nad jejich úroveň tam, kde poměřuje evropský křesťanský svět mimoevropským univerzem islámu. Zejména dnes je nanejvýš užitečné srovnávat oba příliš antagonizované světy.
Michal Janata
Simon Singh
Velký třesk – nejdůležitější vědecký objev všech dob a proč o něm musíte vědět
Přeložili Martin Žofka, Jiří Podolský
Argo, Dokořán 2007, 410 s.
Britský fyzik napsal srozumitelný úvod do teorie velkého třesku, která se stala vůdčí představou pro výklad vzniku našeho vesmíru. Prokázat tuto teorii se podařilo na základě měření tzv. reliktního (zbytkového) záření, které obsahuje záznam o vesmíru z doby 300 000 let po velkém třesku, kdy se začaly objevovat první atomy; z drobných nepravidelností při komplexifikaci vesmíru se posléze vyvíjely první galaxie. Autor vysvětluje, jakými mezníky musela projít věda, aby bylo možno nakonec do vesmíru vyslat sondy, jež odchylky v reliktním záření změřily. Sledují se Einsteinovy, Friedmannovy, Alpherovy, Gamowovy a jiné myšlenkové experimenty, jež spolu s inflační teorií podávají obraz velkého třesku. V závěrečných kapitolách se objevuje i úvaha o tom, co bylo před velkým třeskem: je tu možnost existence dalších vesmírů. Pak by náš viditelný vesmír vytvořený velkým třeskem mohl být součástí předpokládaného rozsáhlého multiverza. Existuje vize, že některé z vesmírů mohly mít příznivé parametry, díky nimž (jako v našem vesmíru) mohl vzniknout život a lidské vědomí. Fyzik naznačuje, že za tím vším může vězet nějaký bůh jako slovo pro totální inteligenci. Možná je však i věčná a náhodná recyklace vesmírů s jejich singularitami, velkými třesky a křachy.
Jiří Olšovský