Glosátor do předminulého týdne slyšel o Patricku Mooreovi asi třikrát. Kdesi zahlédl, že jakýsi exšéf Greenpeace v Kanadě pracuje pro dřevařské společnosti a propaguje holosečné kácení pralesů; před pár týdny si všiml, že tentýž přijel na Slovensko obhajovat doly na zlato a uran, jež plánuje kanadská firma Tournigan. Poprask kolem Mooreovy návštěvy v Praze překvapuje proto, že dotyčný neřekl nic zvláštního. Atomové elektrárny mají nízkou uhlíkovou stopu, mají se tedy stavět – první je nesporný fakt, druhé se můžeme denně dočíst v novinách. Stejný názor sdílí řada politiků, expertů i novinářů. A řada politiků, expertů i novinářů soudí opak. Jak s takovou banalitou dosáhnout schůzek s prezidentem, premiérem, předsedou Senátu a přednášky v Karolinu? Stačí, abyste před čtvrtstoletím pracovali u Greenpeace – což Moore přikrášlil smyšlenkou, že organizaci spoluzakládal, a umným vypuštěním druhého, čtvrtého a pátého slova ze své byvší funkce: ředitel kanceláře Greenpeace v Torontu. Patrick Moore není nezávislý akademik, který přednáší své názory. Propagačními akcemi, jako byla ta pražská, se živí. A lobbistická agentura Pan Solutions, jež návštěvu pořádala, nedělá veřejnou osvětu. Má platící klienty. Kdo si objednal přivezení Moorea do Prahy, si nechala pro sebe. Hospodářské noviny odhalily, že snad šlo o ČEZ. To už by byl pořádný skandál.
Vojtěch Kotecký
Hodně se u nás hovoří a píše o institucionálním a finančním rámci kulturního dění, méně již o osobních kvalitách a kulturnosti jeho představitelů. Podnětů k takovým debatám je hodně, zůstávají však omezeny jen na malý okruh zasvěcených. Platí to i o nedávném případu Romana Sikory, sedmatřicetiletého úspěšného dramatika, kulturního publicisty a někdejšího nočního vrátného Městského divadla Brno. Posledně jmenovaným však Sikora už není. O místo přišel poté, co v tisku kritizoval představení „svého“ divadla. Jeho ředitel Stanislav Moša vyhazov zdůvodnil podivuhodným požadavkem loajality všech zaměstnanců. Ani s rostoucím časovým odstupem mu na jeho chování k nonkonformnímu vrátnému nepřipadá nic divného. Naopak v nedávno uvedeném dokumentárním filmu nazvaném Sikora. Malý osobní marketingový epos Moša žoviálně opakuje směs dotčenosti, šéfovské arogance a neonormalizační malosti. Mimo jiné bonmotem: „Žijeme jeden život na to, abychom si mohli vybírat své spolupracovníky.“ Tyjátr svět předvádí pěkné kusy přímo v pracovnách divadelních ředitelů.
Petr Šafařík
Ostrov Denarau leží několik kilometrů od fidžijského turistického města Nadi. S největším ostrovem souostroví, nazvaným Viti Levu, je spojen mostem, na jehož konci je závora a u ní po zuby ozbrojená hlídka. Na Denarau čeká na zahraniční turisty golfové hřiště, tenisové kurty, lázně, drahé kavárny a restaurace. Najdou tu několik mezinárodních hotelů známých jmen. Sheraton a Westin mají dokonce svůj soukromý ostrov, kam návštěvníky vozí motorovou lodí. Hotely a golfová hřiště sice zaměstnávají stovky místních obyvatel, dopad tohoto druhu turismu na místní hospodářství je ale vcelku negativní. Ceny potravin, dopravy a služeb závratně stouply a zisky hotelů putují na bankovní konta amerických a evropských hotelových konglomerátů. Daně se ztrácejí v kapsách vojenské diktatury, jež na Fidži opět vládne. Asi 25 procent obyvatelstva žije podle oficiálních statistik v chudobě. Sociální systém se rozpadl a většina chudých nepobírá od státu žádnou podporu. Na druhé straně mostu tedy bují beznaděj a stoupá kriminalita. Turisté se na to občas jezdí podívat z oken klimatizovaného autobusu. Ale nemusí. Mohou si jen zaplavat, najíst se, poslechnout místní hudbu a zase odletět. A říct, že byli ve Fidži – v zemi, kterou cestovní kanceláře propagují jako „ráj na zemi“.
André Vltchek
Podle zprávy Evropského monitorovacího centra pro drogy jsme i letos na čele v kouření marihuany u lidí do 24 let. Další důvod, proč bychom debatu o marihuaně měli ze stran časopisů a od zakouřených hospodských stolů vrátit zpět k politikům. Už proto, že takřka každý třetí z vyhodnocované skupiny může být nějakým způsobem kriminalizován. Poslanec a nyní už i ministr Ondřej Liška seznal, že k diskusi o čemkoliv jsou třeba data, a požádal oficiální cestou ministra spravedlnosti a nejvyšší státní zástupkyni o čísla, ale i informace, jež by mimo jiné odhalily, kolik konopných deliktů a jakého druhu je v současnosti vedeno. Když se totiž diskutuje, mělo by se vědět, o čem. Až po pěti týdnech a několika urgencích se od Renáty Vesecké dozvěděl, že se nic nedozví a ani prý nemůže. Dokonce prý neuvedl, proč chce vůbec tyto věci vědět. Bez konkretizace charakteru nakonec počet započatých trestních stíhání ve věci konopí za rok 2007 sdělil ministr Jiří Pospíšil. Je jich 446. To není málo. Víme tedy, že máme problém, ale vůbec nevíme, jak velký, koho a jak dalece se vlastně týká. Ten, kdo to ví, nám o tom nechce umožnit diskusi. Co bychom se asi tak mohli dozvědět? Třeba to, že jde z většiny o malé pěstitele pro vlastní potřebu? Nebo také, že případů z právě končícího roku je sice kolem pěti stovek, ale těch starších a stále otevřených ještě mnohem více?
Irina Kellyová