Stála na počátku pádu Edmunda Stoibera, nechala se fotografovat ve vyzývavých pozách a latexových rukavičkách a také navrhovala omezit trvání manželství na sedm let. Minulý týden pak vystoupila ze své mateřské strany. Řeč je o vybraných „zásluhách“ bavorské političky Gabriele Pauliové, která byla jednou z hlavních příčin zřejmě největší krize v historii „její“ Křesťansko-sociálni unie (CSU). Deník Welt ve vydání z 27. listopadu popisuje poslední kauzu, kterou se jí podařilo vyvolat, když zveřejnila bilanční interview v německé mutaci magazínu Vanity Fair. Pauliová podle vlastních slov ze strany odešla nikoliv proto, že prohrála volební souboj o post předsedy CSU, nýbrž kvůli tomu, jak se prý vůči ní v poslední době v mateřské straně chovali. Toto vyjádření ještě její kolegové strávili, horší problém byl na světě v okamžiku, kdy se zjistilo, že si Pauliová nechala od časopisu za rozhovor zaplatit.
Kritika na účet atraktivní Bavorky na sebe nenechala dlouho čekat. Svaz německých novinářů se dal slyšet, že „tento typ šekové žurnalistiky rozhodně odmítá“. Jeho zástupci jsou rozhodně pro to, aby politici dávali novinářům interview, jednoznačně ale odmítají „neseriózní platby“ za informace. Padesátiletá Pauliová, která do CSU vstoupila ve svých dvaceti letech, je také zemskou radovou (což je funkce, která má asi nejblíže k českému hejtmanovi) v regionu Fürth. Funkci zastává už plných 17 let. Poté, co vyšel její úplatný rozhovor najevo, se od ní distancovali kolegové z regionální SPD. Ihned jí vmetli do tváře, zda má vůbec čas na práci zemské radové, když stačí ještě trousit placená interview. Současně otevřeli otázku nestrannosti při výkonu její funkce; podle konkurenčních politiků prý „občan bude mít zajisté problémy s tím, jak věrohodně bude Pauliová dokazovat neutralitu svého úřadu“.
Že političce, která je nazývána „nejkrásnější rebelkou v historii CSU“, nechybí kuráž, dokázala Pauliová už mnohokrát. Po středečním výstupu z Křesťansko-sociální unie CSU má již na stole nabídky od jiných politických seskupení, mezi nimi také od Zelených. Ty však zatím odmítá a vidí svou politickou budoucnost ve vlastní straně. Peníze pro financování své další politické kariéry chce prý čerpat také od médií, která „s pomocí jejích politických i osobních příběhů již vydělala miliony“.
„Žena na trůnu“, spolková kancléřka Angela Merkelová, se dostala do vážného sporu se svým sociálnědemokratickým ministrem zahraničních věcí Frankem-Walterem Steinmeierem. Jablkem sváru je způsob zacházení s autoritářskými státy, v tomto případě Ruskem a Čínou. O roztržce informoval Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung ve vydání z neděle 25. listopadu. Steinmeier do jisté míry navazuje na „kodex“ bývalého kancléře Gerharda Schrödera, který v podstatě hlásal primát ekonomických vztahů před otázkami lidských práv a lidské slušnosti. V souladu s touto politikou Steinmeier nedávno kritizoval, že si spolková kancléřka dovolila přijmout tibetského duchovního vůdce dalajlamu. Podle Steinmeiera jsou taková gesta dobrá pouze pro bulvár a v žádném případě nepřispívají k řešení situace v Číně. „Čínská realita se neřídí potleskem německého tisku,“ prohlásil ministr.
Merkelová na jeho kritiku reagovala dost podrážděně. Důvod, proč si Steinmeierův výpad vzala osobně a zřejmě jej pochopila jako jisté ohrožení své moci, zřejmě souvisí s tím, že se Steinmeier stal nedávno vicekancléřem, tedy „člověkem hned po Merkelové“. Obratem mu proto vzkázala: „Jako spolková kancléřka mohu přijmout, koho chci a kde chci. Přála bych si, aby tento názor sdílela celá spolková vláda.“ Tedy včetně Steinmeiera.
V pozadí v problému jsou dvě různé koncepce zahraniční politiky. Obě mají údajně stejný cíl, jen cesty k němu hlásají jiné. Zatímco Merkelová sází na jasná slova chvály a kritiky autoritářských států před běžícími kamerami, Steimeier si je vědom toho, že „evropské“ hodnoty nelze prosadit ze dne na den, a už vůbec ne pouhou slovní kritikou. Prosazuje proto tichý dialog se zástupci státní moci. Střet kancléřky s ministrem zahraničí je ale také vnitropolitickým bojem o moc. Steinmeier je nadmíru oblíbený u obyvatelstva – Merkelovou už dokonce v průzkumech veřejného mínění předstihl. Navíc je považován za ideálního kandidáta na sociálnědemokratického kancléře pro případ, že by se předseda SPD Kurt Beck „nemohl účastnit boje“.
Zelení se na svém sjezdu v Norimberku vzdali pozice ve středu politického spektra a vydali se směrem doleva. Neváhali přitom obětovat svého hospodářského experta Oswalda Metzgera, který ekonomickou a sociální politiku strany nahlas kritizoval. O vnitrostranických změnách přinesl 27. listopadu informaci saský list Sächsische Zeitung. Metzger v úterý vystoupil ze strany a ihned následovaly nabídky od křesťanských demokratů CDU a liberální FDP. Zelení se po sjezdu přiblížili liniím německé levice Die Linke. V sociální oblasti požadují takzvaný základní příjem, jenž by příslušel každému občanovi, který zrovna nepracuje, a měl by zajistit jeho nejnutnější potřeby. Pokud člověk v SRN nebude mít chuť hledat práci, nic se neděje. Má svaté právo nepracovat a pobírat přitom onen „základní příjem“. Další novinkou je „revoluční“ definice trhu: ten podle německých Zelených není žádným sebeúčelem, ale má sloužit pouze jako nástroj k lepší ochraně životního prostředí. S tím souvisí také požadavek na doslova brutální regulaci trhu ve prospěch ekologického rozvoje, který Zelení na sjezdu vyslovili.
Levičáctví, zdá se, u německých Zelených zvítězilo na celé čáře. Liberálové mezi nimi se prý zmohli jen na poznámku, že slova jako „podnikatel“ či „střední třída“ není třeba vnímat a priori negativně.
Z německého tisku vybíral Martin Teplý.