Leguáni a dinosauři

Ve čtyřech letech jsem se ocitl před volbou, která rozhodla o mém životě. V Německé škole v hlavním městě Mexika jsem byl podroben zkoušce, na kterou si už nevzpomínám, která však způsobila, že jsem zůstal ve skupině A, to znamená ve skupině Němců. V průběhu dalších devíti let jsem měl jenom jeden předmět ve španělštině: národní jazyk. V hodinách matematiky bylo třeba řešit takové problémy: „Udova babička má doma ve sklepě pět nádob s jablky, která vypěstovala na zahrádce. Chce z nich udělat apfelstrudel. Jestliže je na každý moučník potřeba jedno a půl jablka a v každé nádobě je patnáct jablek, kolik moučníků může Udova babička upéci?“ Kromě nemožné matematiky mi nedaly spát i jiné záhady: domy v Mexiku nemají sklepy a babičky nepěstují jablka ani nepečou apfelstrudel. Škole se povedlo, že poznání se mi zdálo jako nepřekonatelná obtíž. Protože mým prvním jazykem, v němž jsem četl a psal, byla němčina, něco vědět znamenalo vědět to v cizím jazyce. Toto podivné vzdělání mělo dva následky: nic se mi nelíbí víc než španělština a ošklivím si jakoukoli zjednodušující myšlenku týkající se národní identity.

Folklorní delegáti

Za původ mého školního utrpení může zaměření školy, možná zavedené naším ministerstvem školství: zabránit ve třídách rasismu a segregaci.

Do auly vědění jsem vstoupil v roce 1960, v době, kdy druhá světová válka ještě byla námětem akčních filmů. Německou školu zavřeli během sporů o její příslušnost k nacionálnímu socialismu a hovořilo se také o mytickém sklepě, v němž se uchovával archiv Třetí říše. Jako všechny bilingvní školy, i naše mívala skupinu cizinců. Strach z pangermanismu a snaha zachovat po válce dekorum měly za následek, že v každé německé třídě byli dva nebo tři Mexičané, kteří měli být schopni zaručit mísení kultur. Učitelé moje špatné známky po dobu devíti let tolerovali, protože jsem koneckonců představoval ubohou domorodou rasu, která nejenže neumí změnit své city ke štrůdlu, ale neumí ani skloňovat a používat sloveso na konci věty. Někdy se učitelé se mnou radili, jako bych byl nějaké orákulum lidových tradic: Tvoje babička si vtírá marihuanu mezi nohy? Je pravda, že když bdíte u zesnulého, tak se smějete? Máš strýce, který při oslavách vytahuje pistoli a z radosti střílí? Proč služky odcházejí bez upozornění? Proč policisté žebrají? Proč instalatéři zasáhnou sice na den přesně, kdy byli zavoláni do vytopeného domu, ale v úplně jiný měsíc? Bouřlivý, nepochopitelný a mexický život, který obklopoval školu, pronikal prostřednictvím těchto otázek k folklorním delegátům v každé třídě. S postupem času témata nabývala na komplexnosti: v jedenácti letech jsem cítil povinnost nejen vysvětlit, ale dokonce i obhajovat lidské oběti Aztéků. Protože jsem představoval jinakost, nic mě nemohlo zušlechtit víc než zvláštnosti. Čím víc pálily naše chilli papričky, tím lépe zněly mé informace. Učitelé si tak užívali krutosti své adoptivní země. Jejich dychtivost po exotice mě nutila popisovat vlast přehnaně, moji bratranci v ní snídali tequilu se střelným prachem, tety si vpichovaly do těla trny agáve, aby se potrestaly za hříšné myšlenky, a zanechávaly krvavou stopu po domě, jako by pózovaly Fridě Kahlo, dědeček byl zastřelen za revoluce a jako odkaz zanechal skleněné oko, s nímž jsem hrával kuličky.

„Ach so!“ zvolal profesor, když se dověděl, že jsem neudělal úkol, protože jsem se na Dušičky věnoval pojídání obrovské cukrové lebky, která nesla nápis s mým jménem. Něco výstředního vždycky zapůsobilo přesvědčivě.

Příběhy jinakosti

Roky, během nichž jsem plnil školní očekávání, mě změnily v autora magického realismu. Když jsem však začal psát povídky, nemyslel jsem si, že mám povinnost být typicky mexický. Byl to opět evropský pohled, který mi připomněl existenci literárních patriotismů.

Mezinárodní setkání spisovatelů obvykle bývají hrou kulturních nedorozumění. Kdysi jsem se v Německu zúčastnil nějakého kongresu a poznal jsem jednoho z mnoha Helmutů, kteří si myslí, že Latinská Amerika je vhodnou příležitostí k radostné nezodpovědnosti. První, co jsme se od něj dověděli, bylo, že se osvobodil od evropských pout dochvilnosti. Hodinu nás nechal čekat na letišti, kdy už jsme skoro omdlévali kvůli zpoždění letadla. V následujících čtyřech dnech nás Helmut pozdě v noci zval na skleničku japonské tequily, kterou přinesli v lahvi ve tvaru pyramidy, a na závěr každého setkání nás nutil zpívat Cielito lindo. Zbývá dodat, že jsme se zesměšnili. Všude jsme chodili pozdě, ale Helmut nás drze a s vyzývavostí představoval tak, jako by nám Evropa měla být vděčná za vynález čokolády. Náš hostitel byl plný soucitu s křivdami, jimiž trpí Latinská Amerika, onen sluncem ozářený prales, a které je hlava schopna unést pouze díky aspirinům dováženým z Německa. Když jsme mu řekli, že máme nejasný dojem, že jsme dost neseriózní, pohlédl na nás nacvičeným gestem Che Guevary a připomněl, že nemáme zapotřebí vzdávat hold koloniálnímu racionalismu. Publikum od nás očekávalo kouzla. S tím nejlepším úmyslem na světě proměnil Helmut náš pobyt v opravdové peklo, v němž jsme se chovali jako osoby neznající míru, podobné těm, které jsem si vymýšlel v Německé škole.

Exotika existuje pro uspokojení cizího pohledu. Jedním z nejzávažnějších a nejdůvtipnějších projevů eurocentrismu je, že při hledání toho „autentického“ upřednostňuje to pitoreskní. Nestojíme před osobnostmi jako Kipling nebo Conrad, kde to bílé a to západní převyšuje to domorodé, ale před něčím mnohem komplexnějším. Ve prospěch respektu k různorodosti upadají určité evropské postkoloniální úvahy do podivného folklorního fundamentalismu. Romány, filmy, grafiky a výstavy třetího světa se stávají pouhým zprostředkovatelem národní identity. V této perspektivě jsou příběhy jinakosti typickými dokumenty: Argentinec přistižený ve výtahu nebo Bolivijec ponížený v Kentucky Fried Chicken si zaslouží mít dějiny jen tehdy, pokud má, ať už přímo nebo symbolicky, souvislost s bohatou zásobárnou „toho latinskoamerického“, to znamená s předběžnými evropskými představami.

„Rétorika o vině“, jak to nazývá Edward Said, způsobila ojedinělý obrat eurocentrismu, v němž respekt k jinému prochází novými a komplexnějšími deformacemi. Pátek se nepodrobuje Robinsonovi, ale prodává mu korálky a učí ho meditovat jako nějaký šaman. Je však nucen se jednoznačně odlišovat jako hlídač a ručitel jinakosti. Neočekává se, že Pátek bude sčítat a odčítat s větší přesností než Robinson, ale že mu vštěpí neznámé, transcendentní vědomosti svůdně předlogické. Mýtus o Pátkovi tak projde antropologickou změnou: jeho převaha se zakládá na zvláštnosti.

Mnozí dobře smýšlející duchové přitahováni tím, co je jedinečné, neberou v úvahu osvícenou cestu Alexandra Humboldta a odmítají pojímat rozumem území, jež má podle jejich tužeb zůstat nepochopeno. Ve jménu různorodosti je Latinská Amerika viděna jako zdroj místního koloritu. V Latinské Americe naopak málo záleží na tom, zda se v každém tahu švédského malíře odráží jeho skandinávský původ. Od počátku jsme zvyklí na umění, které cestuje a mísí se; geografie naší imaginace počítá přinejmenším s dvěma břehy: domorodou kulturou a mnoha věcmi, které přišly zdaleka.

Pera tutti-fruti

V průběhu tří let jsem pracoval ve východním Berlíně jako kulturní přidělenec své země a při jedné příležitosti jsem byl pověřen zorganizováním ukázky serigrafií od Sebastiána, který se hlásil k dědictví Josefa Alberse a školy Bauhausu. Ředitel galerie prohlížel konstruktivistické obrazy s obrovskou nedůvěřivostí: „Mně se líbí, ale co je na nich mexického?“ zeptal se. V záchvatu beznaděje jsem řekl, že trojúhelníky odkazují k vrcholům mayských pyramid; obdélníky k aztéckým ornamentům a barvy k vrstvám nebe předhispánské kosmogonie. Kurátor změnil názor: Sebastián byl génius.

Za folklor, který vychází z Latinské Ameriky, však není odpovědný jen eurocentrismus. Při poptávce po umění s legitimním latinskoamerickým rodokmenem se i někteří umělci záměrně snaží být autochtonní. Gabriel García Márquez a Alejo Carpentier nesepsali žádnou strategii, aby oslnili zahraniční kritiku; jejich díla jsou přirozeným výsledkem jejich literární sázky. Sto roků samoty a Ztracené kroky představují vrcholný jazyk a působivé vynalézání nové reality. Nic by nebylo tak ubohé jako jim upírat zásluhy. Je však nepopiratelné, že ve stínu těchto seib vyprávění rozkvetla „pera tutti-fruti“ – abych použil výrazu Cabrery Infanta –, která touží opakovat tyto úspěšné recepty, přehnaně vybarvovat už tak přehnanou americkou krajinu. Situace se propůjčuje frašce pomýlené autenticity. V mém románě Materia dispuesta pozvou jednu mexickou divadelní společnost na zájezd po Evropě. Než odjedou, tak jejich zástupce doporučuje: abychom měli v zámoří úspěch, musíme vypadat víc mexicky. Herci dostanou z identity závrať: jak mohou maskovat sami sebe? Ředitel najme karibské hráče na perkuse, kteří z Mexičanů nemají nic, ale kteří v Evropě budou vypadat divošsky původně, herci se podrobí opalovacím sezením, aby byli hodni reprezentovat „bronzové plémě“. V kulturním transvestismu herci v románu vytvoří nový kmen s infračervenou kůží, pigmentovanou proto, aby nerozčarovali cizince. Stojíme před nejabsurdnější umělou autenticitou.

Každé publikum má právo na své vášně a nic by nebylo tak zlovolné jako vnucovat tyranii dobrého vkusu. Ve světě, který vynalezl uspokojující formy jdoucí od gregoriánského zpěvu až po jedlé dámské kalhotky, nevyznívá tak neomaleně, že evropští čtenáři žádají po Latinské Americe generály žijící 168 let, jaguá­ry s jadeitovýma očima nebo nymfy levitující nad mangrovníky. Závažné je, že představa o společenství Latinské Ameriky je podrobena těmto premisám: magický realismus jako vysvětlení světa, který nezná jinou logiku.

Impérium času

Kontakt s Latinskou Amerikou neznamená pro evropskou tvrz žádné přímé nebezpečí. Nebezpečí spojené s migrací je jinde: Rusové, kteří ve své nespokojenosti mohou v zimě lyžovat od Moskvy po Berlín, Arabové, kteří hledají útočiště a práci, prosperující Číňané, chtiví poznat Paříž a rezervovat si půl milionu pokojů. Latinská Amerika zůstává vzdálená a přichází v podobě proměnlivých a barevných obalů na svá kávová zrna a desek s hudbou salsy. Tato vzdálenost způsobuje, že na kulturním poli uspokojuje zvídavou potřebu evropské představivosti: utopii zaostalosti. Nic podnětnějšího v globalizovaném světě než rezervace, kde přetrvávají dávné zvyky. Zatímco Severoameričané cestují do hotelů, které jim dovolují cítit se v Chichém Itzá jako v Houstonu, ale s pyramidami, Evropané obvykle bývají požitkáři, vychutnávající si autenticitu. Je to zvláštní, ale tato záliba po původním může vést k archeologickému hedonismu, kde bída a nespravedlnost se stávají malebnými formami. Prales, který je domovem leguánů, je viděn jako fascinující výskytiště dinosaurů, jakýsi Jurský park, umožňující výlet do minulosti.

Jak v turistických průvodcích, které doporučují, aby se nepila voda z kohoutků, tak v hollywoodské nadprodukci, kde „Mexičan“ je někdo s příkladným knírem, kdo se směje, když zabíjí svého nejlepšího přítele, bývá Mexiko připodobňováno k zábavnímu parku mimo čas, vroucímu melting pot, již zapomenutému národy, které znají etnika a rasy pouze z reklam Benettonu.

Jedním z momentálně nejjistějších obchodů by byla výstavba Disneylandu latinskoamerické zaostalosti, kde by návštěvníci poznali diktátory, guerillové bojovníky, obchodníky s narkotiky, politiky jediné strany, která byla u moci 64 let, ženy, které dostanou infarkt, když se milují, a obživnou pomocí santalového aroma, toreadory, kteří jedí sklo, děti, které spí v kanálech, věštkyně, které se dostávají do transu, aby objevily švýcarské konto svého prezidenta.

Stojíme před kolonialismem nového ražení, který nespočívá v ovládnutí prostoru, ale času. V latinskoamerickém zábavním parku minulost není historickou komponentou, ale vymezením současnosti. Naše země svým zakotvením a upřením se na vlastní identitu zásobují starožitnostmi kontinent, který si pro sebe vyhrazuje výdobytky modernity a budoucnosti.

Bylo by vhodné zdůraznit, že požadavek, aby se nějaká kultura rozloučila se znepokojující vůní kvajávy, se nezakládá na evropském egoismu, nýbrž na zvláštní deformaci „těch druhých“, v potřebě začlenit kontrolované barbarství do svých představ. V knize Divoch v zrcadle studuje Roger Bartra funkci, kterou ve středověké Evropě plnil mýtus divocha, chlupatého homunkula ovládaného nízkými pudy, který oživoval rytířské romány a trubadúrský repertoár, byl námětem gobelínů, kde se objevovaly ohrožené princezny, a kvůli přísnému kontrastu potvrzoval převahu civilizovaného člověka. Souhlasím s Bartrou, že objevení Ameriky znamenalo vliv narušující tuto tradici. Při existenci „reálných divochů“ se nežádala legendární postava, která by přivazovala panny ke stromům. Evropan se mohl poměřovat s Inky nebo Aztéky. To je linie, do níž patří, se všemi odstíny tohoto případu, kulturní přeceňování latinskoamerické zaostalosti.

Po dobu devíti let jsem se uvolňoval ze sevření Německé školy tím, že jsem z obyčejných leguánů dělal pouťové dinosaury. Moje dětství, to byla exotická země, protože jsem hrál dvojí hru. Byl jsem znepokojen štrůdlem, který jsem jedl jen ve své představě, a folklorem, který jsem musel ve třídě zaručovat. Nebylo to příkladné vzdělání, ale zanechalo ve mně jistotu, že jedinou skutečnou vlast získá člověk tehdy, když nepózuje před cizím pohledem.

Přeložila Anna Tkáčová.

Mexický novinář, spisovatel a překladatel z němčiny do španělštiny Juan Villoro (1956 v Ciudad de México) je autorem několika románů; píše i literaturu pro děti. Knižně vyšly jeho články, reportáže, zpravodajské komentáře a eseje, které původně publikoval v nejrůznějších mexických novinách. Původně vystudoval sociologii na mexické Metropolitní autonomní univerzitě. Pracoval v rozhlase, kde se věnoval vzdělávacím pořadům. V letech 1981–1984 byl kulturním přidělencem na mexickém velvyslanectví v bývalé NDR. V současnosti spolupracuje s různými novinami (La Jornada), přispívá většinou do kulturních rubrik a týdenních příloh. Při Národním institutu Bellas Artes v hlavním městě Mexika a na Mexické národní autonomní univerzitě tamtéž vede kursy a dílny tvůrčího psaní. Je držitelem překladatelské ceny Cuahtémoc (1988) a významné mexické literární ceny pojmenované po básníkovi Xavieru Villaurrutiovi (1999). V roce 2004 obdržel cenu Herralde de Novela nakladatelství Anagrama za román Svědek (Testigo). Mezinárodní cenou Board on Books for the Young byl oceněn jeho román pro dvanáctileté děti Profesor Zíper a pohádková elektrická kytara (Profesor Zíper y la fabulosa guitarra eléctrica). V polovině září 2005 navštívil Prahu u příležitosti slavnostního otevření Cervantesova institutu, španělského kulturního a vzdělávacího střediska.

–atk–