František Lízna
Musím jít dál – 4 404 286 kroků P. Františka Lízny za Svatým Jakubem
Cesta 2006, 207 s.
Kdybych vyplňoval dotazník Marcela Prousta, jmenoval bych pátera Líznu jako svého hrdinu v současnosti. Po celý život se nebál vzdorovat světské ani církevní moci a v 63 letech věku se vydal pěšky ze Svaté Hory do Compostely. Na cestě si vedl deník, který nyní předkládá čtenářům. Poznáváme z něho zvláštní rozpětí autorovy osobnosti – až obsedantně sečítá ušlé kilometry a cestovní výdaje, zaznamenává kohoutí zakokrhání, každý večer losuje z rozsáhlého seznamu duchovně spřízněnou osobu a posílá jí pozdrav (je to pestrá galerie od Václava Havla až po odsouzené na doživotí), přitom ale každou chvíli zabloudí, něco zapomene či ztratí. Jeho málomluvné, nehledané zápisy vystihují proměnlivé krajiny, jimiž prochází, i proměny v duši poutníka bojujícího s únavou a posilovaného modlitbou. Hlavně si však všímá lidí, kteří mu přijdou do cesty nebo ji s ním mají na chvíli společnou. Dramatický náboj vnáší do Líznova putování každovečerní starost o nocleh: kdo se poutníka bratrsky ujme a kdo ho od svého prahu odežene? Ani „mezi svými“, na farách a v klášteřích, nebývá vždy vlídně přijat a musí občas vzít zavděk kůlnou či lesním zátiším. Kniha až nebezpečně svádí k cestě – třeba ne nutně do Compostely.
Jan Novotný
Báseň mého srdce
Host 2005, 236 s.
Projekt s názvem Báseň mého srdce si kladl za cíl netradičně prezentovat současnou domácí básnickou scénu. Stálo za ním občanské sdružení Litterula, fungující v Praze od roku 2000. Dvě stě oslovených básníků, sto zaslaných básní, výstava rukopisů, série autorských čtení – završením je pak reprezentativní kniha Báseň mého srdce. V ní se objevuje pestrá společnost devadesáti osmi básníků – zavedené básnické firmy (Šiktanc, Kuběna, Bondy) střídají autoři vstupující do povědomí až po roce 1989 (Slíva, Palla, Hruška), často se pak doslova zjevují málo známá, nefrekventovaná jména (Lebl, Štuka). Každý medailon je vybaven fotografií, slovníkovým údajem o životě a tvorbě básníka, autorskou glosou a především faksimilovaným rukopisným textem básně. Tyto rukopisy jsou jádrem celého projektu a kromě nesporné výtvarné hodnoty otvírají často nové interpretační pole pro vnímání textu. Jiří Kolář zaslal rok před smrtí kratičkou báseň napsanou roztřeseným dětským (stařeckým) rukopisem – čtení originálu obohacuje bilancující téma textu o novou rovinu melancholie. Netradiční zážitek přinášejí příspěvky Ivana Slavíka, Ivana Wernische a řady dalších. Kondenzovanou studií Vladimíra Křivánka se pak uzavírá nejen působivá kniha, ale i celý projekt, jehož hlavním přínosem bylo poodkrytí intimní sféry mnoha našich básníků.
Jan Jílek
Imre Kertész, Péter Esterházy
Příběh
Přeložila Dana Gálová
Academia 2006, 64 s.
Povídky předních současných spisovatelů z Maďarska, zastupujících dvě generace. Nositel Nobelovy ceny za literaturu Imre Kertész napsal v roce 1991 autobiografickou povídku Protokol. Zobrazuje v ní svou cestu vlakem do Vídně dva roky po pádu komunistické totality, kdy se domnívá, že jede navštívit svobodnou zemi z již stejně svobodného Maďarska. Leč ve vlaku se setká s celní kontrolou, která odhalí, že vyváží víc cizí měny, než může, musí vystoupit na hranicích a vrátit se zpět do Budapešti. Nic se nezměnilo, připadá si bezmocný, ztracený, ponížený a slabý jako kdysi. O dva roky později napsal Péter Esterházy povídku Život a literatura, která je jakousi variací na Kertészovu povídku v duchu jedné věty z Protokolu: „Hle, život napodobuje umění, ovšem výhradně jen takové umění, jež napodobuje život neboli zákon.“ Také Esterházy jede vlakem, také on uvažuje o cestování, o životě a o umění, také on narazí na celní kontrolu, která mu není příjemná. Ale jeho příběh končí jinak, zdá se, že se doba přece jen změnila. Nebo měl jenom štěstí na celníka? Obě povídky kladou mnoho otázek. Je to chytrá postmoderní intertextuální hra na život a na literaturu (Esterházy přebírá z Kertésze věty i obrazy), na prolínání skutečnosti a umění, zamyšlení se nad tím, jak se mnohé v životě i v literatuře opakuje, jak jedno napodobuje druhé, jedno čerpá z druhého, jedno se z druhého může – ale nemusí – poučit.
Milan Valden
Vratislav Křivák
Andělských šípů terčem jsme, má lásko
Pavel Mervart 2006, 79 s.
Kojetínské něhy Vratislava Křiváka neznají mezí – anebo znají, kdo ví? Rýmované stloukání rakví Poezii v rozběsněném Erótu, řekl by hnidopich. Je to však jinak: Křivákova sbírka je přelomová – básně propracované do mistrovského kusu, tématem je láska erotická a smrt v lyrice i tragice. Vratislav Křivák navazuje na poezii barokní v její košatosti básnických forem a bezohlednosti vyjádření, seznání lidské existence ve dvojakosti časné přítomnosti a směřování k zániku v budoucím čase. Jeho Poezie je strašná – půvab se mění v škleb a grimasa v krásu, vážnost kráčí po hraně ironie mezi prostotou a rafinovaností – ne, ironické se Křivákovy verše zdají pouze při letmém pohledu, vážnost lásky z nich čiší a zní opravdu ryzím tónem. Přimísena je notná dávka drastické exprese – ale když člověk umění poezie dává srdce i skladatelský um, žasne z mohutného dílu konejšivé poetické upřímnosti básníkovy. Čtenáři však náhle zmizí lehký úsměv z lící, když nalistuje Křivákovy básně hřbitovní – v nich vystavěl prostými slovy pomníčky svým blízkým, mamince, tatínkovi a prarodičům; znějí tragikou, žalem smrti v lidském údělu naplno ve verších písňových i klasicky madrigalových, v poetice současné hovorové řeči a v ozvucích moravské baladické lidové písně. Tragické básně Vratislava Křiváka se vrývají do srdce.
Vít Kremlička
Tom Reiss
Orientalista – řešení záhady podivného a nebezpečného života
Přeložil Milan Dvořák
BB art 2006, 422 s.
Americký bestseller z roku 2005, který má dokonce svou vlastní internetovou stránku www.theorientalist.info, se koncem loňského roku dostal také k českým čtenářům. Je to kniha multižánrová, v níž najdeme prvky reportáže nebo dobrodružného i milostného románu. Namísto odhalování spiknutí či tajných šifer v ní autor pátrá po identitě Lva Nussimbauma (1905–1942), Žida konvertujícího k islámu, který svou druhou identitu vytvářel z velké části i prostřednictvím svých knih a jehož životní příběh je opravdu neuvěřitelný. Autor knihy nás provází nejrůznějšími prostředími, s nimiž byl život jeho hrdiny spojený (předválečným Baku nebo Istanbulem a Berlínem po první světové válce), jeho schopnost krátce vystihnout danou dobu a prostředí (a s ním spojenou mentalitu) je přitom obdivuhodná. Zvláště pak kapitola o židovském orientalismu byla pro mne překvapivá a strhující: Nussimbaumův osud je lépe pochopitelný na pozadí myšlenkového směru, jehož průkopníky byli Disraeli a později Buber a J. Wassermann. Ti hledali v muslimském Orientu únik před „dotírajícími hrozbami brutální modernity“, Araby chtěli vnímat jako „Židy na koních“ a Orient jako místo zbavené národnostních a sektářských hranic (a především antisemitismu); zdůrazňovali, že „uvnitř Židů žije celá síla asijského génia sjednocení duše“. Při vší čtivosti je tak Reissova kniha také v nejlepším slova smyslu populárně-naučná.
Jan Lukavec
Pavel Helan
Duce a kacíř – literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy
L. Marek 2006, 399 s.
V přemluvě k této knize píše Jiří Kejř, že Mussoliniho spis je „spíše kuriozita než vážná vědecká práce“. Přesto právě Helanem zvolená metoda činí z tohoto zdánlivě zanedbatelného tématu zajímavou knihu. Biografie z mládí Benita Mussoliniho by byla nezajímavá, pokud by byla v češtině dostupná diktátorova monografie, pro další výklad je však nutná proto, že ukazuje kořeny silně proticírkevního smýšlení duceho. Bohužel Helan nechal nevyužitu možnost více se věnovat vlivům, jimž byl Mussolini vystaven. Pro téma česko-italských vztahů tohoto období je jistě přínosná recepce českých dějin u Mussoliniho. Zejména v období první světové války, kdy ještě o vyčlenění či setrvání českých zemí v rámci habsburské monarchie nebylo rozhodnuto. V tomto smyslu stojí za zmínku duceho návrhy na federativní útvar sestávající z Rakouska, Čech a Uherska. Pavel Helan sestavuje k Mussoliniho publicistickému spisku nevalné hodnoty podrobný rodokmen. Recepce husitství v italském prostředí patří k nejcennějším pasážím Helanova díla. Podrobným rozborem nás autor knihy dovádí až pramenům a ukazuje diletantství italského diktátora. Uvádění historických souvislostí Husova osudu tu neslouží faktografické korektnosti jako spíše demaskování Mussoliniho laxního nakládání se zdroji. Samotný Mussoliniho spisek včetně Husových listů v překladu Bohumila Ryby uzavírá téma „duceho a kacíře“.
Michal Janata
Jana Štroblová
Bylo nebylo-jsme nejsme – výbor z díla
BB art 2006, 171 s.
K sedmdesátinám básnířky a překladatelky, jejíž debut Protěž (1958) předznamenal nástup mladé poezie v šedesátých letech, vychází výbor z autorčiných dosavadních dvanácti sbírek. I když byla tvorba Štroblové zařazována k poezii „všedního dne“, působí její dosavadní básnický vývoj solitérně. Máme před sebou kontinuální, téměř půlstoletou básnickou tvorbu, při jejíž četbě zaujme myšlenková jednolitost básnického sdělení. Od počátku se Jana Štroblová projevuje jako přírodní lyrička, jíž není lhostejný osud Země a jejích obyvatel. Verše se proměňují s autorčiným postupujícím lidským zráním; od romantických milostných rozpoložení s dychtivým očekáváním budoucích životních rolí spějí k plnosti prožitku v metafyzickém smyslu. Častými motivy jsou krajina, les, řeka, kmen, listí, kůra, nejroztodivnější býlí, láska, vesmír… Pokud se obrací k Bohu, rozjímá o víře, zakotvené v křesťanském humanismu. Autorka osamostatňuje slova, vrací jim původní význam a vytváří zajímavé neologismy, které tak podtrhují apelativní charakter veršů. S její poezií vstupujeme do „ekologické“ hloubky, která je účastna na osudu všech tvorů na naší planetě („Není už Převozník. Nám jeden břeh zůstal jen. Na něm se tráví život i umírá.“). Není divu, že básnický hlas Jany Štroblové v posledních sbírkách nabývá na dramatičnosti.
Jana Čeňková
David Šťáhlavský
Německo mezi řády
Radioservis 2006, 152 s.
Po několikaletém působení v Německu napsal zpravodaj Českého rozhlasu David Šťáhlavský cestopis. Jeho kniha představuje bývalou východní část dnešního Německa, tedy oblast, která prošla od sjednocení v roce 1990 velkou proměnou. K nejzajímavějším kapitolám patří asi ta o hlavním městě Berlíně. Jeho architektonické symboly, jako například Braniborská brána, náměstí Alexanderplatz, Říšský sněm či nové Hlavní nádraží, které po mnoha letech spojilo západní a východní železniční systém tratí, se v knize nepředstavují v podrobnostech, spíše v souvislostech. Nedozvíme se sice nic o architektu Normanu Fosterovi, podle jehož plánů se Říšský sněm v 90. letech rekonstruoval, zato však Šťáhlavský potvrdí informaci, že fotografie ruského vojáka, vbodávajícího do trosek sněmu ruskou vlajku, byla pořízena jen pro účel dokumentace. Přiznal to sám voják: jeho spolubojovník, který za tímto činem stál, byl totiž zastřelen. Kniha je naplněna mnoha postřehy a nezáleží na tom, zda její autor píše o tradičním německém pojídání chřestu, jízdě na kole, pštrosí farmě na největším německém ostrově Rujána, či o fotbalovém mistrovství světa. Čtenář se rozhodně nenudí. Až budete spolu s Davidem Šťáhlavským cestovat po východě Německa, nezapomeňte si do kapsy zasunout nějakou mapu této země. Jistě se vám bude hodit při přemýšlení nad tím, kde přesně se nachází Erfurt, Halle nebo Warnemünde.
Radka Bzonková
Richard K. Morgan
Zlomení andělé
Přeložila Eva Brožová
Triton 2006, 576 s.
Poté, co byla autorova prvotina Půjčovna masa z roku 2002 (u nás 2005) přes mnohé výtky přijata poměrně kladně, čekalo se, zda Morgan svým dalším dílem potvrdí pověst nadějného autora, nebo zmizí v suterénu literární nádeničiny. Ve Zlomených andělech se Morgan vrací k (anti)hrdinovi Půjčovny masa Takeshi Kovacsovi. Z deštivé a nepřívětivé Země přesouvá své hrdiny na planetu Sanction IV a do kosmu. Ke kyberpunku, akční sci-fi a noirové detektivce tak přimíchal space operu, aby se ve výsledku dokázal odpoutat od škatulek a klišé těchto žánrů a postavit na vlastní literární nohy. Přesto jeho druhý román občas postrádá spád debutu. Takeshi Kovacs je opět nemilosrdný, tvrdý a téměř výhradně egoistický. Děj je akční, s nejednou detektivní záhadou, a stejně jako dříve odhaluje mnohé autorovy názory na dnešní společnost. Jsou tu bohaté korporace, zbyrokratizované vlády, ideologický fanatismus, zbytečné války a úmrtí. Přitom ale jako by Morgan dával příliš ostentativně najevo, že jeho kniha má i hlubší rovinu, jíž si musí čtenář všimnout, a mnohokrát na to upozorňuje. Lehkost rozjímání nad důsledky nesmrtelnosti, klíč k úspěchu jeho prvotiny, zde chybí. Paradoxně se sice z Morgana stal vyzrálejší spisovatel, potřebuje však také vyzrálejšího čtenáře, který by tento posun ocenil. A protože si není vždy jistý buď čtenářem nebo sám sebou, některé pasáže jeho románu zůstaly na půli cesty.
Vladimír P. Polách
Jana Paulová
Jak běžet do kopce
Carpe diem 2006, 152 s.
Autobiografické vyprávění herečky a zpěvačky o její „cestě za sebou“ (autorka se hledala nejprve v nepálské části Himálaje a poté dvakrát v Indii) je knihou nepochybně čtivou. K pozitivním atributům textu lze dále přičíst zejména poctivost a (snad) pravdivost celé výpovědi, její otevřenost, která však nepřechází – jak je v takových případech časté – do poloh senzačních. Ocenit je možné také fakt, že ačkoli knihu napsala herečka-komička, jen velice zřídka se v ní objevuje jednoduchý, povrchní (například situační) humor (tedy kromě úvodní kapitoly). Náročnějšího čtenáře však kniha těžko uspokojí: vyprávění je nejen příliš jednoduché – to by nemuselo být na závadu –, ale také zcela explicitní, což oslabuje přesvědčivost popisovaných prožitků, především těch niterných. Pečlivější jazyková redakce by byla na místě – nesprávné tvary zájmena já, přechodníků, chybné, patrně nikoli z uměleckého záměru plynoucí užívání čárek působí rušivě.
Blanka Kostřicová